30 Cdo 2865/2019-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci
žalobce F. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou,
advokátkou se sídlem Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 2/1285, proti žalované
České republice, o 15 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka
v Havířově pod sp. zn. 108 Nc 5102/2019, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, č. j. 57 Co 127/2019 - 13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířově ze dne 1. 3. 2019, č. j. 108 Nc 5102/2019 – 7, bylo odmítnuto podání žalobce doručené soudu dne 31. 1. 2019, neboť pro nedostatky podání nebylo možno v řízení pokračovat a žalobce
jej nedoplnil ani přes výzvu soudu obsahující poučení o důsledcích jejího
neuposlechnutí, na kterou žalobce nereagoval. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno v záhlaví uvedeným usnesením
odvolacího soudu. Soud druhého stupně uzavřel, že postup nalézacího soudu byl
správný, protože žalobcovo podání nevykazovalo náležitosti dle § 79 o. s. ř. a
i přes podrobné poučení ve výzvě k odstranění vad podání nebyly tyto
odstraněny, a to ani v rámci odvolacího řízení. Soud konstatoval, že jsou
žalobcova podání nesrozumitelná a neobsahují určité vylíčení rozhodných
skutečností. Okresní soud postupoval správně, pokud žalobce vyzval k odstranění
vad podání, poučil ho o důsledcích nesplnění výzvy a následně řízení zastavil,
jelikož žalobce zůstal nečinný. Usnesení odvolacího soudu napadl co do výroku I žalobce dovoláním doručeným
soudu dne 12. 6. 2019 (č. l. 16), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, či usnesení ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3403/2009. Odvolací soud měl dle mínění žalobce vyhodnotit jeho
podání ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. tak, že se jedná o žádost o ustanovení
právního zástupce a následně dle citované judikatury rozhodnout o jeho
ne/přiznání. Po právní moci takového rozhodnutí měl být žalobce (případně
ustanovený zástupce) opětovně vyzván k doplnění žaloby a teprve poté (pokud by
nebyla doplněna) podání odmítnout. Dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř., jelikož na
specifikované otázce napadené rozhodnutí nespočívá a odvolací soud se od
jmenovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce je z úřední činnosti Nejvyššímu soudu znám jako osoba podávající
množství podání (žalob), která jsou svým obsahem značně podobná a spočívají v
kritice nejrůznějších osob či státních orgánů, případně komunistického režimu a
příkoří, jehož se mělo žalobci dostát. K dnešnímu dni eviduje Nejvyšší soud ve
věcech žalobce téměř 70 rozhodnutí. Podání žalobce jsou značně nesrozumitelná,
zmatená, prolínající popis žalobcem tvrzené újmy či závadového jednání určitých
osob z několika událostí, aniž by došlo k jejich zřetelnému oddělení, spolu s
líčením dějů nesouvisejících (útoku na dům žalobce, nutnosti jeho stěhování,
problémy s doručováním, popis jiných soudních řízení apod.).
Součástí podání žalobce jsou pasáže, z nichž lze dovodit stížnosti na jeho
nedostatečné vzdělání, z dokumentů předložených žalobcem v této věci však není
zřejmé, zda se jedná o popis faktického stavu jeho neporozumění pokynu soudu či
žádost o ustanovení zástupce ve smyslu § 30 a 138 o. s. ř. To vše přes to, že
žalobce byl o náležitostech žaloby opakovaně poučován v množství řízení, jež
zahajuje před soudy, stejně tak žalobce relevantním způsobem v nemálo případech
požádal o ustanovení zástupce a soudy na jeho žádosti adekvátním způsobem
reagovaly (analogicky je možno aplikovat závěry usnesení Ústavního soudu ze dne
8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, in http:/nalus.usoud.cz, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015). Pokud
ustanovená právní zástupkyně žalobce v dovolání tvrdí, že „z obsahu tohoto
prohlášení je evidentní, že žalobce žádá o ustanovení právního zástupce, který
by byl schopen žalobu řádně upřesnit dle požadavku soudu“, s takovou
interpretací Nejvyšší soud s ohledem na níže uvedené nemůže souhlasit a
nenachází pro ni podklad v obsahu spisu. Dle § 41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu,
i když je úkon nesprávně označen. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu
však soudu neumožňuje, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil
závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. též závěry vyjádřené v
usneseních Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, a z 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, uveřejněných pod číslem C 2862 a C 5207 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nelze proto než uzavřít, že odvolací soud
postupoval souladně s uvedenou judikaturou. Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu