30 Cdo 2877/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyně L. K., zastoupené Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci
Králové, Náměstí 5. května 812, proti žalované R. N., zastoupené Mgr. Milanem
Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení
neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn.
9 C 319/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 11 Co 604/2008 – 269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2010, č.j.
11 Co 604/2008 – 269, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23.
června 2008, č.j. 9 C 319/2004 – 228, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) určil dne
23. června 2008, č.j. 9 C 319/2004 – 228, že darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001 mezi E. N. jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou, podle níž byl
povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalované rozhodnutím Katastrálního
úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, pod sp. zn. V -
5235/2001 (chybně uveden jako V 12,4 – 5335/2001) ze dne 5. března 2002 s
právními účinky vkladu k 3. 12. 2001, kterou žalovaná nabyla bytovou jednotku
č. 3 o výměře 77,8 m2, v domě č.p. 702 na stavební parcele č. 1155,
spoluvlastnický podíl ke stavební parcele č. 1155 o velikosti 200/1000 a
spoluvlastnický podíl k pozemkové parcele č. 1154 o velikosti 200/1000, vše v
obci a katastrálním území L., je pro účely uspokojení pohledávky žalobkyně
sestávající z částky 440.996,30,- Kč, z úroku z prodlení ve výši 16% ročně z
částky 450.000,- Kč za období od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 ve výši 216.800,-
Kč, z úroku z prodlení ve výši 16% ročně z částky 440.996,30,- Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení, nákladů řízení, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích
pod sp. zn. 8 C 236/97 ve výši 60.800,40,- Kč, vzniklých před soudem prvního
stupně, nákladů odvolacího řízení ve výši 21.462,20,- Kč a nákladů dovolacího
řízení ve výši 7.575,- Kč, podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 18. 2. 1999, č.j. 8 C 236/97 – 95, rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2001, č.j. 9 Co 652/99 – 155, a usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2003, č.j. 33 Odo 391/2003 –
242, a nákladů exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Litoměřicích
pod sp. zn. Nc 4191/2004, je vůči žalobkyni právně neúčinná (odst. I výroku), a
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
20.858,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně
(odst. II výroku). Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně má pohledávku proti
matce žalované Evě Novotné ve výši 440.996,30,-Kč s příslušenstvím. E. N. v
úmyslu zkrátit žalobkyni jako svoji věřitelku darovací smlouvou ze dne 28. 11. 2001 převedla bytovou jednotku č. 3 v domě č.p. 702 v L., spoluvlastnickým
podílem (o velikosti 200/1000) na společných částech domu č.p. 702,
spoluvlastnickým podílem (o velikosti 200/1000) k parcele č. 1154, vše v obci
katastrálním území L. Soud prvního stupně dospěl k tomu, že odpůrčí žaloba
podle § 42a obč. zák. je důvodná, neboť odporem napadená darovací smlouva je
právním úkonem, jenž objektivně zkrátil žalobkyni jakožto věřitelku matky
žalované. Žalovaná jakožto osoba blízká se měla přesvědčit, že tento právní
úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a pokud tak neučinila, musí být srozuměna s
tím, že věřitel může uspokojení své pohledávky požadovat také z majetku, který
na základě odporovatelného právního úkonu od dlužníka nabyla. V daném případě
žalovaná vycházela pouze z ujištění rodičů, aniž by projevila zájem o jejich
záležitosti a dluhy, což soud nepovažoval za činnost náležitě pečlivou.
V době
převodu předmětných nemovitostí byl na žalovanou převeden i obchodní podíl ve
společnosti Mesad s.r.o., která žalobkyni rovněž dlužila. Žalovaná měla se
svými rodiči dobré vztahy již od roku 1998, k čemuž soud prvního stupně
přihlédl v rámci obrany žalované, že byt na ni byl převeden až poté, co se
rodiče ujistili o tom, že se k nim dcera bude řádně chovat. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne
26. ledna 2010, č.j. 11 Co 604/2008 – 269, tak, že změnil rozsudek soudu
prvního stupně a zamítl, že darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001 mezi E. N. jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou (specifikovanou již výše v odst. I
výroku soudu prvního stupně) je vůči žalobkyni neúčinná (odst. I výroku
odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy (odst. II a III výroku odvolacího soudu). Odvolací soud zjistil, že soud prvního
stupně nerozhodl o návrhu žalobkyně, jímž se domáhala určení neúčinnosti
předmětné darovací smlouvy, v části, jíž žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl
o velikosti 200/1000 na společných částech domu č.p. 702 stojícího na stavební
parcele č. 1155 v obci a katastrálním území L. a tuto vadu řízení „v rámci
přípravy řízení“ usnesením ze dne 15. 12. 2009, č.j. 11 Co 604/2008 – 242,
napravil tak, že změnu žaloby v tomto rozsahu připustil, „neboť dosavadní
výsledky řízení mohou být podkladem i pro rozhodnutí o této soudem prvního
stupně opomenuté části odpůrčí žalobou napadené darovací smlouvy“. Přihlédl
přitom k právní úpravě vlastnictví bytů, podle níž s převodem nebo přechodem
vlastnictví jednotky – v daném případě bytu jakožto vymezené části domu –
přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu (§ 8 odst. 1 za užití §
2 písm. h) zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a
doplňují některé zákony). Odvolací soud dále vyložil, že vztah mezi ustanovením
věty prvé a věty druhé § 42a odst. 4 obč. zák. je vztahem ustanovení obecného a
ustanovení zvláštního, a proto se při jejich užití uplatní obecná právní zásada
lex specialis derogat lege generali. Proto v případě, že není uspokojení
věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku dobře
možné, tak se musí věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat,
aby mu ten, komu z odporovatelného úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto
získané plnění. Žalovaná bytovou jednotku, kterou nabyla odporovatelnou
darovací smlouvou od své matky, ještě před podáním žaloby prodala třetím osobám
– manželům Š. Manželé Š. jsou vlastníci bytu č. 3 v domě č.p. 702 v L., jakož
i podílu o velikosti 200/1000 na společných částech domu a pozemcích parc. č. 1154 a 1155 a vlastnictví k nim nabyli do společného jmění manželů kupní
smlouvou ze dne 19. 3. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 19. 3. 2003. Manželé Š.
nebyli účastníky řízení v projednávané věci, a proto by pro ně
případný vyhovující rozsudek, jímž by byla určena neúčinnost darovací smlouvy,
nebyl závazný a již z tohoto důvodu by smysl odpůrčí žaloby nemohl být naplněn,
a proto odvolací soud, aniž by přezkoumal závěry soudu prvního stupně o
naplnění dalších podmínek odporovatelnosti právního úkonu, dospěl k tomu, že
žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy je nedůvodná. Současně dodal, že
žalobkyně v průběhu řízení navrhla změnu žaloby, jíž se domáhala zaplacení
částky 800.000,-Kč, která odpovídá kupní ceně, za niž žalovaná předmětnou
bytovou jednotku prodala manželům Š., tedy plnění, které žalovaná získala jako
prospěch z odporovatelného právního úkonu. Soud prvního stupně však nepřipustil
změnu žaloby, přičemž rozhodování o tomto procesním návrhu bylo plně v jeho
kompetenci, a proto nepřipuštění změny žaloby nebylo vadou řízení před soudem
prvního stupně. Doplnil, že právní mocí usnesení o nepřipuštění změny žaloby
měla žalobkyně možnost uplatnit nárok na zaplacení peněžité částky samostatnou
žalobou. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a má za to, že odvolací
soud zatížil řízení vadou, když o změně žaloby rozhodl v rozporu s principem
dvojinstančností řízení (usnesení o změně návrhu žaloby ze dne 15. 12. 2009,
č.j. 11 Co 604/2008 – 242) a zároveň uvedl, že tak učinil proto, že dosavadní
výsledky řízení mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Vadu
spatřuje dovolatelka i v tom, že soud prvního stupně nevyhotovil a nedoručil
usnesení vyhlášené u jednání ze dne 10. 5. 2006, čímž zatížil řízení vadou,
neboť se jednání osobně nezúčastnily ani dovolatelka, ani její právní
zástupkyně. Dále spatřuje chybu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že
„žaloba o určení neúčinnosti darovací smlouvy je nedůvodná, neboť bylo
prokázáno, že uspokojení žalobkyně z toho, co odporovatelným úkonům ušlo z
majetku její dlužnice E. N., není dobře možné“. Dovolatelka tvrdí, že jí
přísluší náhrada vůči žalované podle § 42a odst. 4 obč. zák., neboť žalovaná
měla z odporovatelného právního úkonu prospěch alespoň v částce 800.000,- Kč. Podle dovolatelky názor odvolacího soudu nekoresponduje s hmotným právem a ani
s účelem ustanovení § 42a obč. zák a současně dovolatelka odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1909/2008 a 30 Cdo 403/2008. Proto
dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení a aby byl žalobce povinen zaplatit
žalované náhrady dovolacího řízení. K dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání
žalobkyně není po právu a přípustnost dovolání je založena pouze na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a), neboť podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné
není. To, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby
na základě jejího podání ze dne 28. 1.
2005, bylo plně v kompetenci tohoto
soudu a stalo se tak v souladu s ustanovením § 95 o. s. ř., navíc se nejednalo
o pouhé rozšíření žaloby, ale v podstatě podání další žaloby. Současně žalovaná
uvedla, že žalobkyně byla právně zastoupená a její zástupkyně se dostavila na
jednání dne 10. 5. 2005 se zpožděním 30 minut a poté, co se dostavila, byla
seznámena s vyhlášením usnesení o tom, že z návrhů na změnu žaloby se dvě změny
žaloby nepřipouští a jedna připouští a byla opakovaně poučena o opravných
prostředcích. Jak žalovaná, tak žalobkyně se tedy jednání účastnily
prostřednictvím svých zástupců a uvedená usnesení se jim nemusela v souladu s
občanským soudním řádem doručovat. Současně uvedla, že soud není povinen dle
ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř. doručovat účastníkům usnesení o změně žaloby;
a navíc usnesení o tom, že se změna žaloby připouští, bylo doručeno odvolacím
soudem, čímž byla odstraněna procesní vada v řízení před prvním stupněm. Žalovaná tak navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě
zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a ObčZ (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z
pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (např. dluh dlužníka spočíval v nepeněžitém
plnění, věc přenechaná dlužníkem byla jejím nabyvatelem dále prodána či jinak
zcizena, takže mu již nepatří, věc byla spotřebována), musí se věřitel - místo
určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného
právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Žaloba o
zaplacení peněžité náhrady musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to
postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním
úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši
odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Pasivní
věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba
o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná
jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak
plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné
uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon
učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí
směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka
prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000). K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou
se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000]. Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní
úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo
fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou
osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly
opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti
poznat). Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a
odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka
zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale
také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla
vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o
„náležitou pečlivost“. Podle ustanovení § 95 odst. 1 o.s.ř., žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo. Podle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř., soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by
výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci
usnesení. Podaný návrh (žaloba nebo návrh na zahájení řízení) může v probíhajícím řízení
doznat změny také v obsahu toho, čeho se navrhovatel (žalobce) návrhem domáhá
(v tzv. žalobním petitu), nebo ve vylíčení skutkového základu uplatněného
práva. Navrhovateli (žalobci) se tím umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky
přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak
se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné
situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. V rozsudku ze dne 30.8.2001,
sp.zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 21, ročník 2003, Nejvyšší soud vyslovil, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní
žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než
požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále
požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě
jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní
žalobě. Ke změně návrhu může dojít v řízení před soudem prvního stupně nebo v
řízení odvolacím. V odvolacím řízení však není přípustná taková změna návrhu,
kterou by byl uplatněn nový nárok (srov. § 216 odst. 2 o.s.ř.). Předpokladem
přípustnosti změny návrhu dále je, aby výsledky dosavadního řízení, zejména
provedené důkazy, mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Projevuje
se v něm zásada hospodárnosti řízení. V případě, že je možné použít výsledky
dosavadního řízení i pro řízení o změněném návrhu, by totiž nebylo procesně
ekonomické rozhodnout o nepřipuštění změny návrhu, a tím navrhovatele (žalobce)
– chce-li dále svůj nárok uplatňovat před soudem – „nutit“ k podání nového
návrhu na zahájení řízení (žaloby). Nelze-li však výsledky dosavadního řízení
tímto způsobem využít, staly by se projednáváním změněného návrhu a rozhodnutím
o něm náklady dosud vynaložené účastníky nebo státem z procesního hlediska
neodůvodněné; po navrhovateli (žalobci) lze proto požadovat, aby svůj nárok
uplatnil v novém řízení. Mohou-li být výsledky dosavadního řízení podkladem
také pro řízení o změněném návrhu, nebrání připuštění změny návrhu to, že bude
nezbytné provést další důkazy a že se řízení oproti původně předpokládanému
průběhu prodlouží (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.Občanský soudní řád I,
II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 622). Žalobkyně v podání ze dne 28.1.2005 označeném jako „doplnění žaloby“ vylíčila
nové – pro věc rozhodné – skutečnosti o nichž se dozvěděla po podání žaloby a
sice, že žalovaná dle smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne
19.3.2003 převedla předmětnou bytovou jednotku na manžele Ing.
L. Š. a paní E. Š., a to za kupní cenu v celkové výši 800.000,- Kč. Žalobkyně proto s odkazem
na ust. § 42a odst. 4 OZ „upravila petit žaloby“ tak, že uplatňuje svůj nárok
na náhradu vůči žalované, která měla ze sporného právního úkonu prospěch v
podobě nabytí kupní ceny ve výši 800.000,- Kč. Zároveň však ke změně navrhovaný
výrok I. byl obsahově stejný jako výrok obsažený v žalobě (v podobě
alternativního petitu). Zbývající výroky pak odrážely nové rozhodné skutečnosti
a sice (ve stručnosti) výrok II. určení, že smlouva o převodu mezi žalovanou a
manžely Š. je vůči žalobkyni právně neúčinná a že (výrok III.) žalovaná je
povinna vydat žalobkyni náhradu v částce 800.000,- Kč jako prospěch z
odporovatelného úkonu a ze smlouvy o převodu uzavřené žalovanou s manžely Š. O
tomto procesním návrhu soud prvního stupně rozhodl dne 10.5.2006, tedy až po
ústních jednáních konaných ve dnech 15.8.2005, 10.10.2005, 21.11.2005, kdy
prováděl podstatné dokazování. Při jednání dne 10.5.2006 připustil výrokem I. „změnu“ žaloby, ačkoliv takto „změněná“ žaloba zcela odpovídala petitu v návrhu
ze dne 28.1.2005 pod výrokem I, resp. „alternativnímu“ výroku obsaženém v
žalobě s tou výjimkou, že neobsahoval výrok, jímž se žalobkyně domáhala určení
neúčinnosti předmětné darovací smlouvy, v části, jíž žalovaná nabyla
spoluvlastnický podíl o velikosti 200/1000 na společných částech domu č.p. 702
stojícího na stavební parcele č. 1155 v obci a katastrálním území L. Žalobkyně
přitom v tomto rozsahu žalobu nevzala zpět, ani soud prvního stupně v tomto
rozsahu změnu žaloby nepřipustil. Vysvětlení je tak třeba hledat v tom, že soud
prvního stupně o této části měněné žaloby vůbec nerozhodl. Dokud však o změně
není rozhodnuto, platí původní žaloba, která ovšem tento požadavek obsahovala. Měl-li ovšem odvolací soud za to, že soud prvního stupně zcela nevyčerpal
předmět řízení, měl postupovat podle § 222 odst. 2 o.s.ř. a nikoliv při
přípravě jednání tuto vadu řízení „napravovat“ tím, že sám o změně žaloby
rozhodl. Ostatně pro odvolací řízení platí § 211, tzn., že odvolací soud může
rozhodovat o změně žaloby učiněné v odvolacím řízení, nejde-li ovšem o
uplatnění nového nároku ve smyslu § 216 odst. 2 o.s.ř. O takový případ se však
v projednávané věci nejednalo, neboť odvolací rozhodoval o skutku uplatněném
již před soudem prvního stupně. Lze tak shrnout, že vylíčení rozhodných skutečností v žalobě vyústilo
do požadavku na určení neúčinnosti darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanou. I když žalobkyně v návrhu rozsudečného výroku uvedla, že se domáhá i
„alternativního“ výroku, je z obsahového porovnání obou výroků obsažených v
žalobě zřejmé, že se jedná o stejný požadavek. Žalobkyní označený
„alternativní“ petit se však od primárního petitu lišil toliko v uvedení
vymahatelné pohledávky, jejíž uspokojení bylo zkráceno odporovatelným úkonem
dlužnice. Nejednalo se tedy o alternativní petit – právní předpis nebo právní
úkon nestanovil, že dlužník může poskytnout věřiteli plnění podle své volby z
více možností – ani o tzv.
alternativu facultas – žalobkyně neprojevila ochotu
přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo
právního úkonu náleží, jiné plnění, na které podle hmotného práva nemá nárok. Žalobkyně proto měla být správně vyzvána postupem podle ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř. k odstranění duplicitního požadavku. Tuto vadu odstranila sama žalovaná
v podání ze dne 28.1.2005, kdy se domáhala „alternativního“ petitu, tj. výroku
s (nadbytečnou) specifikací vymahatelné pohledávky a dále procesně reagovala na
skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, a sice, že uspokojení z majetku
dotčeného odporovatelným právním úkonem nebude již možné, protože předmětný byt
byl dále prodán manželům Š. Postup soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu žaloby v části v
níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni náhradu v
částce 800.000,- Kč jako prospěch z odporovatelného úkonu a ze smlouvy o
převodu uzavřené žalovanou s manžely Š., byl nesprávný. V době, kdy soud
prvního stupně o tomto procesním návrhu rozhodoval, již jeho připuštění nemohlo
být nehospodárné a to již s přihlédnutím ke skutečnosti, že soud prvního stupně
prováděl podstatné dokazování, mimo jiné i k okolnostem prodeje bytu a k výši
získané náhrady za prodej bytu manželům Š. (viz. výslech žalované dne
15.6.2005, výslech sestry žalované dne 10.10.2005). Právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně má nárok na peněžitou náhradu podle
ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. uplatnit samostatnou žalobou (v důsledku
nepřipuštění změny žaloby) je nesprávný. Žalobkyně v podání ze dne 28.1.2005
uplatnila - co do požadavku na peněžitou náhradu - nárok vycházející ze
stejného skutkového základu. Ve vztahu k ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. je
ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák., upravující možnost věřitele domáhat se
peněžité náhrady, ustanovením speciálním, jak ostatně správně uvedl odvolací
soud. Z této premisy však neodvodil pro věc správný závěr. I v samostatném
řízení o peněžitou náhradu (byly-li by jinak zachovány lhůty) by soud jako
předběžnou otázku musel řešit, zda darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001
mezi dlužnicí jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou byla odporovatelným
úkonem ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. Z výše uvedeného je zřejmé,
že odvolací soud, tím, že neodstranil vadu řízení založenou soudem prvního
stupně v podobě rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby na peněžitou náhradu,
zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§
243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej
proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu