USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. M.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 46 C 490/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 68 Co 17/2020-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 46 C 490/2018-91, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 69 562,50 Kč spolu s příslušenstvím (výrok
I), zamítl žalobu co do částky 80 437,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20
570 Kč (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku I o věci samé změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 14 470 Kč s
příslušenstvím se zamítá, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 22 570 Kč a na náhradu
nákladů odvolacího řízení částku 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl včasným dovoláním (později ještě
doplněným) směřujícím proti výroku I, a to v rozsahu, kterým nebylo žalobě
odvolacím soudem co do částky 14 470 Kč vyhověno. Podané dovolání však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť
dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50
000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění
nerozhodná. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska
finančního limitu je přitom třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež
bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být
rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo nebo podle obsahu
dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy
k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak
široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího
soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve
sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.
Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy tak
nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017
představuje další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“,
nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde
shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku,
tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše
peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce pro jeho objektivní nepřípustnost odmítl,
aniž by bylo možno se podrobněji zabývat argumentací v něm uplatněnou. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu