30 Cdo 2929/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobkyně Z. D., zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou
se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti žalovaným 1) MUDr. R. K., a 2) J. D.,
oběma zastoupenými JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní
1293/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Kroměříži pod sp. zn. 7 C 199/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. června 2008, č.j. 59 Co
426/2007-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Ivo Bubrjaka, advokáta se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14.
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kroměříži dne 24.9.2002 se
žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30.4.1999 mezi
žalovaným 2) jako prodávajícím a žalovaným 1) jako kupujícím, jejímž předmětem
byl převod níže specifikovaného bytu. Žalobu doplněnou podáním ze dne 11.3.2003
(č.l. spisu 26-27) zdůvodnila zejména tím, že dosud nepravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27.2.2002, č.j. 5 C 105/2000-94 bylo určeno,
že dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená dne 28.4.1999 mezi
žalobkyní a žalovaným 2) je neplatná. Ačkoli tedy společné jmění manželů
žalobkyně a žalovaného 2) nebylo dosud vypořádáno, když uvedený byt je mimo
jiné také předmětem vypořádání, žalovaný 2) bez jejího vědomí byt převedl
předmětnou kupní smlouvou ze dne 30.4.1999 na žalovaného 1). Po změně žaloby se
žalobkyně domáhala určení, že je ve společném jmění manželů žalobkyně a
žalovaného 2) bytová jednotka č. 2473/5 v domě č.p. 2471, 2473, 2474, 2475,
2476 se zastavenou plochou p.č. st. 2690, st. 2691, st. 2692, st. 2693, st. 2694, o výměře 1.086 m2 a příslušný spoluvlastnický podíl id. 635/23610 k
pozemkům p.č. st. 2690, st. 2691, st. 2692, st. 2693, st. 2694 na ulici M., K.,
vše zapsané na LV č. 6715 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Kroměříž. Okresní soud v Kroměříži („dále již soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2007, č.j. 7 C 199/2002-121, po připuštění změny návrhu žalobu zamítl a
současně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady řízení
ve výši 16.386,- Kč (výrok II.) a že ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že manželství žalobkyně a žalovaného 2) bylo
pravomocně rozvedeno dne 27.11.1998. Dne 28.4.1999 byla mezi žalobkyní a
žalovaným 2) uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále též
„dohoda o vypořádání SJM“), na základě které předmětný byt nabyl do vlastnictví
žalovaný 1). Dohoda o vypořádání SJM je platná, žalobkyně neprokázala, že by
dohodu podepsala pod fyzickým či psychickým nátlakem žalovaného 2). Na základě
uvedené dohody žalobkyně nabyla po rozvodu menší podíl než žalovaný 2). Soud
prvního stupně dovodil, že tato skutečnost nemůže zakládat neplatnost smlouvy,
neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, České republiky je věcí
bývalých manželů, jakým způsobem se dohodnou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již
„odvolací soud“), v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25.173,- Kč (výrok
II.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení.
Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání SJM ze dne 28.4.1999 je
podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem i pro neurčitost. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v
Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22.12.2004, č.j. 47 Co 314/2003-143, a dále
konstatoval, že ve svém znění bodu třetím dohoda obsahuje formulaci, která
jednak je vzdáním se práva (do budoucna nevznášet žádné nároky), což je v
rozporu se zákonem, tím spíše, že v době uzavírání dohody ještě neuplynula
tříletá doba na vypořádání SJM dohodou či pro podání žaloby k soudu. Navíc pak
z této formulace nevyplývá jednoznačně, zda účastníci hodlali projevit vůli, že
ač žalovaný 2) nabýval zjevně mnohem cennější majetek, i tak ničeho nevyplatí
žalobkyni nebo byl tento bod opomenut. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že
na základě kupní smlouvy ze dne 30.4.1999 žalovaný 2) převedl na žalovaného 1)
vlastnictví k předmětnému bytu s právními účinky vkladu ke dni 22.9.1999, se
dále zabýval vznesenou námitkou ze strany žalovaného 1), který pro případ
jiného právního posouzení namítal, že došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat
se relativní neplatnosti smlouvy o převodu bytu ze dne 30.4.1999. Odvolací soud
považoval za úkon směřující k dovolání se relativní neplatnosti uvedené smlouvy
samotnou žalobu ze dne 23.9.2002, která byla doručena účastníkům, a to
žalovanému 1) dne 31.3.2003 a žalovanému 2) dne 13.5.2003. Dovodil, že z tohoto
důvodu je nutno považovat právo žalobkyně na dovolání se relativní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy za promlčené, a to i za situace, pokud by za dovolání
se relativní neplatnosti měla být považováno podání samotné žaloby k soudu dne
24.9.2002. Odvolací soud v tomto ohledu považoval za počátek běhu promlčecí
doby nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva podle předmětné kupní
smlouvy ke dni 22.9.1999 a konec této promlčecí doby spadá na 22.9.2002. Konec
promlčecí doby by takto byl 23. září 2002, žaloba v této věci byla podána
24.9.2002, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména namítá, že „soudce přísedící“ JUDr. V. D. byl vyloučen dle ustanovení 14 odst. 2 o. s. ř. z rozhodování odvolacího
soudu, když v téže věci vedené pod sp. zn. 5 C 105/2000 rozhodoval u Okresního
soudu v Kroměříži jako soudce v první instanci. Odvolací soud pochybil, pokud
shledal důvodnou námitku žalovaného 1) promlčení práva dovolatelky na dovolání
se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy o převodu bytu ze dne
30.4.1999. Nesprávně konstatoval promlčecí dobu, když vycházel z toho, že
dovolatelka podala žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy dne
24.9.2002, tedy po uplynutí promlčecí doby, i když uvedl, že konec promlčecí
doby byl dne 23.9.2002, tedy v den, kdy byla žaloba sepsána a „svěřena České
poště“, jak vyplývá z podacího lístku. Odvolací soud nesprávně zhodnotil
námitku dovolatelky, že nemohla vědět o převodu předmětného bytu. Nezabýval se
otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pouze odkázal na „rozhodnutí z
22.12.2004“, z kterého vyplývala absolutní neplatnost vypořádání SJM a tím i
neplatnost kupní smlouvy. Na žalovaného 1) se dovolatelka obracela
bezprostředně poté, co se dozvěděla, že předmětný byt žalovaný 2) prodal. Žalovaný 1) adekvátně nereagoval a nezbylo než podat žalobu. Dovolatelka
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaní v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasili s námitkou dovolatelky, že
člen odvolacího senátu JUDr. V. D. je vyloučen dle ustanovení § 14 odst. 2
o.s.ř., neboť nerozhodoval ve stejné věci. Jinak se ztotožnili s právním
posouzením věci odvolacím soudem, i když nesdílejí jeho právní závěr o
neplatnosti dohody o vypořádání SJM ze dne 28.4.1999. Odvolací soud totiž
nesprávně nepřihlédl k jejich tvrzení o možnosti oddělit ujednání obsažené v
dohodě „ … ani v budoucnosti nebudou mít účastníci vůči sobě žádné další
nároky“ a toto ujednání posoudil jen jako částečně neplatné. Pokud lze hovořit
o neplatnosti, tak pouze ve vztahu ke slovu „v budoucnosti“. Naopak ujednání,
že vůči sobě nemají žádných dalších nároků, je ujednáním běžným a je i v
souladu s ustálenou soudní praxí, viz rozsudek NS 22 Cdo 1244/2003. Soudní
praxe také nepovažuje za neplatnou dohodu bývalých manželů o vypořádání SJM,
podle které jeden z nich dostane více, případně všechno, a druhý nic. Žalovaní
navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č.
99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti
dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl
podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující
nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků
obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v
právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího
soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy
posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle
závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V
projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že dohoda o
vypořádání společného jmění manželů ze dne 28.4.1999, na základě které
předmětný byt nabyl do vlastnictví žalovaný 2) je platná, zatímco odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem pro zamítnutí
žaloby je promlčení práva dovolatelky na dovolání se relativní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy ze dne 30.4.1999, na základě které žalovaný 2) převedl
na žalovaného 1) vlastnictví k předmětnému bytu s právními účinky vkladu ke
dni 22.9.1999. Protože jde o právní závěr, který rozdílně stanovuje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků, je dovolání tudíž přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 pím. a) o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku
odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je
tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího
důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2
o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen dovolatelkou tvrzenou vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy že rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Podle
ustanovení § 14 odst. 2, věty první o. s. ř., u soudu vyššího stupně jsou
vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího
stupně, a naopak. Uvedené ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, neboť dané
řízení ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 5C 105/2000 nepředstavuje tutéž
věc a soud prvního stupně v uváděném řízení a soud odvolací v tomto řízení
nespojuje citovaným ustanovením předjímaný instanční vztah. Okolnosti významné
z hlediska vyloučení soudce ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. (poměr k
věci, účastníkům nebo zástupcům), dovolatelka v dovolání nenamítá a obsah spisu
jejich existenci nenasvědčuje. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo
postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat rozhodnutí
odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod, nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem v závěrech o důvodnosti námitky
žalovaného 1), že došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní
neplatnosti kupní smlouvy o převodu bytu ze dne 30.4.1999 v obecné promlčecí
době dle ustanovení § 101 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem
a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku
náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V
ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon
neplatný. Podle ustanovení § 40a věty první obč. zák., jde-li o důvod
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení (mimo jiných) § 145 odst. 2,
považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem
dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle ustanovení § 100 odst. 1 právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních
uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé. Podle ustálené soudní praxe jestliže jeden z manželů po rozvodu
manželství bez souhlasu druhého manžela nakládal s věcí, náležející do
zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů, pak bylo třeba
posuzovat dispozici s takovou věcí analogicky podle § 145 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2004, sp. zn. 22 Cdo
1191/2003 in www.nsoud.cz ). Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti
podle ustanovení § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z
toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod
neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná
osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od
svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu
(smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo. K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak
dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto lze tak
učinit jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou
u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení
před soudem; postačuje rovněž, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní
neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní
neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému
účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li
neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům
právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich
[srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s
uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, či Závěry občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s
použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního
řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb.,
č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29.12.1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné pod
č.
45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986 (dále již
„Závěry“)]. Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení
vždy řešit jako otázku předběžnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20.1.2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod
číslem 12, ročník 2009, str. 450). Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z
ustálené judikatury soudů - podléhá promlčení (srov. též Závěry na str. 424 a
násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé (§ 101 obč. zák.). To, že se věřitel o vzniku svého práva nedozvěděl,
nemá podle soudní praxe pro počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv (nejde
totiž o subjektivní promlčecí dobu podle § 106 , 107 obč. zák.). V judikatuře se rovněž ustálil právní názor, že promlčecí doba podle
ustanovení § 101 občanského zákoníku začíná běžet „vždy dnem, kdy došlo k
uzavření právního úkonu, a to i při právních úkonech, které ke své účinnosti
vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím". Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15.4.2003 sp. zn. 32 Odo 568/2002,
judikoval, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle ustanovení § 101 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet
objektivně. Předmětné právo (nárok) může být vykonáno resp. uplatněno v den,
kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo
(nárok) podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé
od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu
(uplatnění). V cit. judikátu Nejvyšší soud řešil otázku porušení předkupního
práva. Uvedl také, že k porušení práva dojde již v okamžiku, kdy došlo ke
vzniku právního úkonu (kupní smlouvy), neboť tehdy vznikl právní důvod
(titulus), který je (v řešeném případě) základem, porušení předkupního práva. Okamžik, kdy došlo k porušení práva, nelze posouvat až do dne zápisu vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, poněvadž se jedná již o modus,
kterým se úředně završuje soukromoprávní úkon a jenž má právní význam pro
převod vlastnického práva (nikoli pro právní úkon jako takový). Z referovaného
rozhodnutí lze tedy zrekapitulovat, že promlčecí doba podle ustanovení § 101
obč. zák. běží ode dne, v němž došlo ke vzniku právního úkonu, přičemž počátek
jejího běhu nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) práva do katastru
nemovitostí; počátek běhu promlčecí doby nutno tedy spojovat již s okamžikem,
kdy došlo ke vzniku předmětného právního úkonu. Těmito (shora vyloženými) zákonnými a judikatorními hledisky se odvolací
soud v dovoláním napadeném rozsudku zcela řídil a při interpretaci a aplikaci
institutu promlčení v daných skutkových okolnostech případu (tj. včetně právně
relevantního zjištění, že „odvolací soud považuje za úkon směřující k dovolání
se relativní neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu samotnou žalobu ze
dne 23.9. 2002, která však byla doručena účastníkům, a to 1. žalovanému dne
31.3. 2003 a 2. žalovanému (dne) 13.5.
2003“), nijak nepochybil, dospěl-li k
závěru, že žaloba v této věci byla podána (až) po uplynutí promlčecí doby (viz
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu na konci str. 4 a
str. 5). Vzhledem tedy k tomu, že (ze strany dovolatelky) dovolání se relativní
neplatnosti došlo poslednímu účastníku uvedené kupní smlouvy (až) dne
13.5.2003, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Z tohoto důvodu nebylo již
třeba, aby se odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Pokud dovolatelka uvádí, že tvrdila (jak vyplývá i z obsahu spisu v doplnění
žaloby ze dne 8.12.2006 na č.l. spisu 61-62), „že se na prvního žalovaného
obracela bezprostředně poté, co se dozvěděla, že předmětný byt druhý žalovaný
prodal,“ nejedná se o projev vůle, ze kterého by bylo patrno, že relativní
neplatnost skutečně uplatňuje. V důsledku marného uplynutí promlčecí doby se tedy dovolatelce nepodařilo
zneplatnit předmětnou převodní smlouvu. Poněvadž tato smlouva nebyla postižena
absolutní neplatností, k níž by bylo nutno z úřední povinnosti přihlédnout, je
dovolací námitka dovolatelky o absolutní neplatnosti uvedené dohody o
vypořádání SJM z hlediska věcného posouzení v této věci právně irelevantní. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Z uvedeného důvodu proto dovolání
dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. části věty před
středníkem zamítl. Protože dovolání dovolatelky bylo zamítnuto, je dovolatelka povinna ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili. V dovolacím řízení vznikly žalovaným náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 13.000,- Kč (srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad
výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 2.660,- Kč (srov. § 137 odst. 3
o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů). Celkovou částku 15.960,- Kč je dovolatelka povinna
zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který
žalované v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.