ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v
právní věci žalobce V. H., právně zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované České republice –
Archivu bezpečnostních složek, IČO 75112817, sídlem v Praze 3, Siwiecova
2428/2, o ochranu osobnosti, v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 66 C 109/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. června 2012, č. j. 1 Co 28/2012 – 202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. 1. 2012, č. j. 66 C 109/2011 – 187, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci
zaplatila zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč (odst. I výroku) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl
za to, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv, když
zpřístupnila třetí osobě, Z. K., pracovnici ostravské pobočky České televize,
citlivé osobní údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku ZV 442 – MV, vedeného
bývalou Státní bezpečností (dále též „StB“), s tím, že získané údaje, které
měly sloužit pro natočení jednoho dílu pořadu o obětech minulého režimu „V
zajetí železné opony“, měly být poskytnuty dalším osobám a žalobce se stal
terčem dotazů na veřejnosti a písemných útoků anonymů. Soud prvního stupně vzal
za prokázané, že žalovaná zpřístupnila jmenované označený spis bývalé Státní
bezpečnosti, v němž byly obsaženy i údaje o vyšetřování žalobce, jeho obvinění,
obžalování a následném pravomocném odsouzení pro trestný čin vyzvědačství a
pokus trestného činu podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví
po předložení badatelského listu ze dne 19. 3. 2008, a že Česká televize zřejmě
pro nesouhlas žalobce příslušný díl pořadu nevyrobila, a tedy ani neodvysílala. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce byl oprávněný s ohledem na zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu
bezpečnostních složek, jehož cílem je zkoumat a připomínat důsledky činnosti
zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, a
zpřístupňuje proto archiválie týkající se bezpečnostních složek. Soud prvního
stupně dále poukázal na to, že zpřístupnění a zveřejňování dokumentů a
archiválií vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti je základním úkolem
žalované a že v dané věci se uplatňuje výjimka připouštějící nakládání s
citlivými údaji bez souhlasu dotyčné osoby [§ 9 písm. ch) zák. č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů], kdy odepření nahlížení do svazku z důvodu ochrany
osobních údajů by bylo nezákonné a uvedl, že v důsledku oprávněného veřejného
zájmu mají archiválie z činnosti bývalé Státní bezpečnosti mírnější režim,
přičemž na oprávněnost jednání žalované nemá vliv ani okolnost, že žalobce byl
následně rehabilitován. Současně uvedl, že odpovědnost žalované nelze dovodit
za žalobcem tvrzenou újmu vzniklou tím, že osoba, která údaje o žalobci
získala, s nimi dále, bez souhlasu, nakládala. Soud prvního stupně na základě
výše uvedených úvah nedovodil pasivní věcnou legitimaci žalované. Pro úplnost
soud prvního stupně doplnil, že i když žalovaná jednala oprávněně, bylo by de
lege ferenda vhodné znovu se legislativně zabývat otázkou vhodnosti zvolené
úpravy, a to nejen k dvojkolejnosti úpravy obsažené v ustanovení § 37 zákon č. 499/2004 Sb., ale i s ohledem na to, že pokud jde o nahlížení do svazků osobou,
o které byl svazek veden, v režimu staršího zákona č.
140/1996 Sb., byla volena
koncepce jiná, pro ochranu osobních údajů příznivější, podle níž byly některé
údaje o jiných osobách (včetně údajů o trestné činnosti) znečitelněny
(ustanovení § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. června 2012, č.j. 1 Co 28/2012 – 202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by zpřístupněním informací obsažených v osobním
svazku žalobce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, neboť
žalovaná plnila pouze povinnost zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních
složek totalitních a autoritativních režimů, vyplývající ze zák. č. 181/2007
Sb. Takový postup je ve veřejném zájmu a nijak neodporuje směrnici Evropského
parlamentu, které se žalobce dovolává. Jestliže žalobce spatřoval neoprávněný
zásah i v tom, že se informace z osobního svazku dostaly k třetím osobám, a
měla mu tak vzniknout nemajetková újma, je správný závěr o nedostatku věcné
pasivní legitimace žalované. Odpovědnost za toto případné jednání ji nelze
klást k tíži, protože nebylo ani prokázáno, a ani žalobcem tvrzeno, že by se
takového jednání dopustila. Jelikož odvolací soud nedovodil zásah do
osobnostních práv žalobce, nemohl dovodit ani její odpovědnost podle ustanovení
13 obč. zák.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal proti rozsudku odvolacího soudu
dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Současně navrhl, aby
dovolací soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl zrušení § 37 odst. 6 zákona o
Archivnictví a spisové službě. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy za otázky zásadního
právního významu považuje, zda lze veřejný zájem sledovaný zákonem povoleným
zásahem do práva na ochranu soukromého života podřadit pod některou z položek
taxativního výčtu uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluvy“) a zda je takový případný zásah přiměřený
s ohledem na deklarovaný veřejný zájem. Dovolatel uvádí, že problematickým se
mu jeví ustanovení § 37 odst. 6 zákona o Archivnictví a spisové službě, který
vylučuje, aby byl vyžádán souhlas žijící osoby, jejíž citlivé osobní údaje mají
být zpřístupněny formou nahlédnutí do archiválií. Nález Ústavního soudu ze dne
13. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 25/07 neřeší otázku přiměřenosti zásahu do
osobnostních práv žijící osoby, jelikož nález řeší pouze zpracování osobních
údajů Ústavem, nikoli však zpřístupnění třetím osobám, a tudíž považuje daný
nález za nepřiléhavý. Navíc takový zásah by nebyl ani proporcionální, neboť se
nedá očekávat, že případný souhlas poskytnutý žijící osobou by zmařil záměry
zákonodárce, nebyla by tak dodržena ani zásada potřebnosti či subsidiarity a
právo na ochranu citlivých osobních údajů je nepoměrně vyšší než význam
sledovaného legitimního zájmu, jímž je informování veřejnosti. Navrhl proto,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu,
případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání se
jí jeví jako bezdůvodné, jelikož žalovaná postupovala v souladu se zákonem, kdy
se na zpřístupnění údajů vztahuje zákonná výjimka a navíc závažnost potenciální
vzniklé majetkové újmy je nulová a uvedla, že zde chybí kauzální nexus mezi
protiprávním jednáním žalované a nemajetkovou újmu dovolatele. Žalovaná má za
to, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy a poukazuje na to, že i soukromý život
má celospolečenskou dimenzi a že údajný „zásah“ neovlivňuje a nemá neustálý
vliv na jeho soukromý život a že zde existuje naléhavá společenská potřeba,
která i vedla k uzákonění zákona č. 181/2007 a veřejný zájem tak zde převyšuje
individuální zájem jednotlivce. Žalovaná dále podotýká, že podmínky legality,
legitimity, vhodnosti a přiměřenosti prostředků, které stanoví Úmluva, jsou v
daném případě splněny; soukromý zájem v daném případě nemůže převážit zájem
veřejný, když změny politického uspořádání jsou fundamenty, na nichž se
demokracie i nadále staví a kontinuálně se rozvíjí ve svých primárních
aspektech. Následně žalovaná poukazuje na to, že Archiv nemůže zkoumat, zda
žije a kde se zdržuje oběť komunistického režimu, jelikož by to extrémně
snížilo přístup ke zveřejňování archiválií a počet badatelů. Z výše uvedených
důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně neopodstatněné
odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) při projednání
dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k
nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupných na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je toho názoru, že se
v dané věci jedná o případ, zabývající se otázkou zásadního právního významu,
kdy je posuzován zásah do osobnostních práv dovolatele ve vztahu k zákonu č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, když dovolatel coby oběť
komunistického režimu má za to, že zveřejněním jeho spisu s citlivými osobními
údaje došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Tato otázka nebyla dosud v
rozhodování Nejvyššího soudu řešena a z tohoto důvodu je podané dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové
službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen
„zákon o archivnictví“) k nahlížení v archivech jsou přístupné jen archiválie
starší třiceti let, není-li dále stanoveno jinak. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o archivnictví, do archiválií vztahujících
se k žijící fyzické osobě, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje, lze
nahlížet jen s předchozím souhlasem této osoby. Archiv vyrozumí dotčenou osobu
o žádosti o nahlížení a požádá ji o souhlas. Podle ustanovení § 37 odst. 3 zákona o archivnictví, za účelem vyrozumění
dotčené osoby může archiv požádat příslušný správní úřad na úseku archivnictví
a výkonu spisové služby o zjištění nezbytných údajů z informačního systému
evidence obyvatel. Podle ustanovení § 37 odst.
4 zákona o archivnictví, správní úřady na úseku
archivnictví a výkonu spisové služby mohou na základě žádosti archivu podle
odstavce 3 získávat a užívat z informačního systému evidence obyvatel údaje o
dotčené osobě, a to
a) jméno, popřípadě jména, a příjmení,
b) datum narození, místo trvalého pobytu nebo druh a adresa místa pobytu,
jde-li o cizince,
c) datum, místo a okres úmrtí, popřípadě datum úmrtí a stát, na jehož území k
úmrtí došlo, jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky,
d) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den
úmrtí. Takto zjištěné údaje poskytnou správní úřady na úseku archivnictví a výkonu
spisové služby archivu, který o ně požádal. Podle ustanovení § 37 odst. 6 zákona o archivnictví, ustanovení odstavců 1 až 4
se nevztahují na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti
bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o
Archivu bezpečnostních složek, jakož i společenských organizací a politických
stran sdružených v Národní frontě, na archiválie, které již byly před podáním
žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné, jakož ani na archiválie, které
byly jako dokumenty veřejně přístupné před prohlášením za archiválie [srov. např. zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé
Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, § 95 odst. 2 a § 101 odst. 3
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, § 43 a § 58 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské
zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 65, § 70 odst. 3, § 87 odst. 2 a § 94
odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů]. Dovolatel se domáhal ochrany před zásahem do jeho osobnostních práv,
konkrétně do práva na soukromí, když žalovaná poskytla třetí osobě jeho osobní
údaje, a to i citlivé osobní údaje (o jeho trestním stíhání a odsouzení) bez
jeho vědomí a souhlasu. Dovolatel namítal, že podstatou sporu je to, že
ustanovení § 37 odst. 6 zákona o archivnictví umožňuje, aby oběti
komunistického režimu a jejich složky (archívy) nebyly nijak chráněny a namítá,
že takový postup je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Dovolací soud podrobil dotčené ustanovení zákona o archivnictví
vícestupňovému testu, podle něhož je při zkoumání oprávněnosti zásahu státu do
soukromého života, chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
třeba přihlédnout k tomu, zda byl daný zásah zákonný (test legality), zda
sledoval alespoň jeden z legitimních cílů (test legitimity) a zda byl nezbytný
v demokratické společnosti (test nezbytnosti), jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011. Podstatu testu legality shrnul velký senát ESLP ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku:
81. Soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž spojení „stanoví
zákon“ a „v souladu se zákonem“ [nacházející se] v čl. 8–11 Úmluvy nevyžadují
pouze to, aby sporné opatření mělo svůj základ ve vnitrostátním právu, nýbrž
dotýká se i kvality samotného dotčeného právního předpisu.
Právo má být
dostatečně přístupné a předvídatelné, tj. formulováno s dostatečnou přesností,
aby jednotlivci umožňovalo – v případě potřeby s příslušnou pomocí – usměrňovat
své jednání. 82. Aby vnitrostátní právo naplňovalo tyto požadavky, musí poskytovat
dostatečné záruky proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených
Úmluvou. V případech dotýkajících se základních práv by bylo v rozporu s vládou
práva, která je jedním z principů demokratické společnosti obsažených v Úmluvě,
pokud by diskrece přiznaná moci výkonné byla bezbřehá. Z toho plyne, že právo
musí dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a
způsob výkonu této diskreční pravomoci [srov. např. Sunday Times proti
Spojenému království (č. 1), rozsudek pléna, 26. 4. 1979, č. 6538/74, § 49;
Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, § 37; Rotaru proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu, 4. 5. 2000, č. 28341/95, § 52; Hassan a Chaush proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu, 26. 10. 2000, č. 30985/96, § 84; Maestri proti Itálii, rozsudek velkého senátu, 17. 2. 2004, č. 39748/98, § 30]. Citováno z Kosař, D., in Kmec, J., Kratochvíl, J.,
Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 105, bod 17). V dovolatelově případě je zřejmé, že žalovaná postupovala podle příslušné
vnitrostátní úpravy – tj. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové
službě a změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 19. 3. 2008, který byl
zákonným podkladem pro její úřední postup. Tento zákon byl dostatečně veřejně
přípustný i předvídatelný a nevykazuje ani žádné jiné kvalitativní vady, které
by měly za následek možného zpochybnění legality tohoto právního předpisu a
napadeného ustanovení. Podstatou druhé části testu, tj. testu legitimity je zjistit, zda zásah
provedený v souladu se zákonem (tj. zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci
zpřístupnění svazku StB) sledoval jeden z legitimních cílů předvídaných čl. 8
odst. 2 Úmluvy, a to materiálně, nikoli jen z formálního hlediska (tj. zda
skutečně sledoval legitimní cíl nebo zda ve skutečnosti sledoval jiný cíl a cíl
formálně legitimní sloužil jen jako zástěrka). V preambuli zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o
Archivu bezpečnostních složek a změně některých zákonů, kterým byla zřízena
žalovaná je uvedeno, že stát „vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat důsledky
činnosti zločineckých organizací, založených na komunistické a nacistické
ideologii, které v letech 1938 – 1945 a 1948 – 1989 prosazovaly potlačování
lidských práv a odmítaly principy demokratického státu“. Je zřejmé, že žalovaná
a Ústav pro studium totalitních režimů byly zřízeny nejen z důvodu poskytování
informací o historii odborné i laické veřejnosti, ale mají za cíl i varování
před destruktivními důsledky totalitních režimů, které ničí občanskou
společnost a základní hodnoty demokratického státu. Současně široká
informovanost obyvatelstva má působit jako prevence před případným
znovunastolením totalitního režimu v České republice.
Důvody takto vymezené
jsou široce formulované, a proto se v typologiích legitimních cílů zakotvených
v čl. 8 Úmluvy různě překrývají. Vyjádření v preambuli je spíše morální
proklamací, obsahující apel, aby se historie neopakovala a nedošlo k dalšímu
masivnímu porušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného se
dovolací soud domnívá, že zásah do odvolatelova soukromí byl veden legitimním
cílem vyjádřeným v Úmluvě jako „ochrana morálky“ a „ochrana práv a svobod
jiných“. Ohledně testu nezbytnosti se Evropský soud pro lidská práva ustálil na výkladu,
který pojem „nezbytný“ vnímá jako požadavek přiměřenosti, když uvedl, že „pojem
nezbytnosti požaduje, aby zásah [do dotčeného práva] odpovídal naléhavé
společenské potřebě, a zejména, aby byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“
[Olsson proti Švédsku (č. 1), rozsudek pléna, 24. 3. 1998, č. 10465/83, § 67]. V podrobnostech viz Kosař, D., in Kmec, J., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská
úmluva o lidských právech, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 113
a násl. Veřejný zájem vyjádřený skrze legitimitu cíle tak musí být natolik
závažný, aby převážil zájem jednotlivce na nezasahování do jeho práv
zakotvených v čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ve světle výše uvedeného je třeba posoudit
onu „naléhavou společenskou potřebu“ a nezbytnost takové úpravy pro společnost. Je zřejmé, že zákonodárce takto postupoval z důvodu co nejširšího
zpřístupnění informací o minulém režimu všeobecné veřejnosti; proto také
upustil od běžných právních nástrojů ochrany osobních údajů v archivnictví,
jakým je stanovení ochranné lhůty a její uplynutí, anonymizace údajů ve spisech
či vyslovení námitky či nezbytného souhlasu k ochraně osobních údajů u žijících
fyzických osob. Nicméně zůstává otázkou, zda takto široce vymezené a vlastně neomezené
zpřístupnění citlivých osobních údajů může být skutečně považováno za přiměřené
a zda nelze použít citlivější přístup, aniž by byl zmařen legitimní cíl
zákonodárce. I sama žalovaná ve svém jednání před soudem dne 10. ledna 2012 (na
č.l. 183 spisu) vyjádřila názor, že „de lege ferenda lze uvažovat o změnách,
kdy k zpřístupnění citlivých údajů bude třeba souhlasu i u archiválií StB, v
současné době však takovou povinnost žalovaná nemá.“
Stejně tak je třeba zhodnotit, zda vlivem plynutí času neklesá naléhavá
společenská potřeba informovat a varovat veřejnost za cenu poskytnutí všech
citlivých osobních údajů. Dovolací soud si je vědom toho, že při zavedení
některého z nástrojů ochrany osobních údajů, ať již skrze anonymizaci či
nezbytného souhlasu žijící fyzické osoby, by mohlo dojít k jistému omezení
přístupu k informacím, popřípadě by takové informace mohly ztrácet na své
autentičnosti a síle přesvědčivosti. Nicméně, takové omezení de lege ferenda se
jeví jako přiměřené a spisy tak neztratí svoji vypovídací hodnotu o praxi
komunistického režimu při potlačení lidských a politických práv. Současně by
tím byl naplněn i § 10 zákona č.
100/2000 Sb., kdy při zpracování osobních
údajů má správce a zpracovatel dbát na to, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na
svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na
ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu
údajů. Takový zásah do osobnostních práv se zdá být nepřiměřeným i skrze porovnáním
zákona o archivnictví a zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých
činností bývalé Státní bezpečnosti; kdy údaje o agentech a spolupracovnících
StB či třetích osobách požívají ochrany podle ustanovení § 10a a osoby
pronásledované takové ochrany nepožívají. Takové disproporce si je vědoma i
sama žalovaná, když ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že v rámci zákona č. 499/2004 Sb. zpřístupňuje archiválie v plném rozsahu a podle zákona č. 140/1996
Sb. pouze v omezeném rozsahu. Podle ustanovení § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb. Archiv před
zpřístupněním dokumentu oprávněnému žadateli znečitelní v kopii dokumentu datum
narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a
rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka
bezpečnostní složky, znečitelní se v něm též všechny údaje o osobách stojících
mimo služební a veřejnou činnost příslušníka. Podle téhož ustanovení odst. 2, pokud fyzická osoba, k níž je evidován
osobní svazek nebo svazek s osobními údaji, předá Archivu vlastní vyjádření k
obsahu svazku anebo k faktu registrace v evidenci v informačních systémech
svazků bezpečnostních složek, je Archiv povinen zařadit vyjádření k údajům o
této osobě jako nedílnou součást dokumentu a zpřístupňovat ji oprávněným
žadatelům zároveň s dokumenty či záznamy o evidenci. “Ochrana citlivých osobních údajů se nepoužije při nahlížení do archiválií
vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé Stání bezpečnosti, pokud
žadatel požádal o nahlížení podle zákona o archivnictví a ne podle zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní
bezpečnosti.” (viz Babička, V., zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové
službě a o změně některých zákonů ze dne 30. června 2004, Komentované vydání,
Archivní časopis, 55, 2005, Zvláštní příloha 2, Odbor Archivní správy MV). Protože na základě výše uvedených úvah dovolací soud nabyl přesvědčení, že v
dané věci může docházet k disproporci mezi zákonem č. 140/1996 Sb., o
zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a ustanovení
§ 37 odst. 6 zákona o archivnictví, které se může jevit jako nevyhovující
podmínce přiměřenosti, a to právě s ohledem na skutečnost, že citlivé osobní
údaje ve spiscích o agentech a spolupracovnících StB jsou chráněny více než
osobní údaje ve svazcích vzniklých činností bývalé StB (tj. osob
pronásledovaných), postupoval podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243c o. s. ř. a usnesením ze dne 15. 1 2014, č.j. 30
Cdo 2951/2012-254, dovolací řízení přerušil a věc předložil k posouzení
Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst.
2 Ústavy, neboť měl za to, že
zákonné ustanovení § 37 odst. 6 zákona o archivnictví je v rozporu s ústavním
pořádkem, konkrétně s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
[neboť čl. 95 odst. 2 Ústavy je třeba interpretovat v tom smyslu, že do
ústavního pořádku České republiky stanoveném v čl. 112 Ústavy patří i
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS
36/01]. Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004
Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, které se
týkalo poskytovaných údajů o dotčené osobě, doznalo v průběhu řízení před
obecnými soudy změn, doplnil Nejvyšší soud podáním ze dne 23. 6. 2015 k výzvě
Ústavního soudu svůj návrh tak, že navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil
protiústavnost § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové
službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009. Napadené
ustanovení (§ 37 odst. 6 zákona o archivnictví, ve znění účinném do 30. 6. 2009) – jen jinak systematicky začleněné – je i nadále součástí právního řádu
(odstavec 11). Ústavní soud nálezem Pléna sp. zn. 3/14 ze dne 20. 12. 2016 (u něhož 7
soudců Ústavního soudu uplatnilo odlišné stanovisko) rozhodl tak, že návrh na
vyslovení protiústavnosti § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a
spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do dne 30. 6. 2009,
se ve slovech „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních
složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu
bezpečnostních složek“ zamítá; ve zbylé části návrh odmítl. Ústavní soud zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že namítaný nesoulad předmětného
ustanovení zákona o archivnictví lze odstranit souladným výkladem použité
terminologie. V kontextu archivního práva je třeba důsledně rozlišovat mezi
dvěma v § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. paralelně a vzájemně nezávisle
vypočtenými způsoby zpracování osobních údajů: pouhým „zpřístupněním“
archiválie správcem archivu na základě individuální žádosti badatele – fyzické
osoby nebo badatele profesionálního a jejím případným „šířením“ či
„zveřejněním“ profesionálním badatelem prostřednictvím publikace nebo jiné
formy sdílení, jehož se správce archivu už neúčastní (bod 87). Ústavní soud
nejprve předmětné ustanovení podrobil testu legality a legitimity, kdy – shodně
s předběžným posouzením Nejvyššího soudu – dospěl ke kladnému závěru. Uvedl přitom zejména, že zákon o archivnictví používá v § 34 a násl. pojem
„nahlížení“, čímž rozumí jen seznámení se s obsahem archiválie, resp. její
adresné poskytnutí správcem archivu konkrétnímu badateli – fyzické osobě pro
její osobní potřebu nebo profesionálnímu badateli pro potřebu dalšího
případného zpracování. Podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by
„nahlížení“ do archiválie mělo bez dalšího zahrnovat i její „zveřejnění“ (bod
89).
Samotné poskytnutí přístupu k archiváliím nezahrnuje ani nijak neimplikuje
zahrnutí případných navazujících forem dalšího zpracování osobních údajů v
archiváliích obsažených. Záměna pojmu „zpřístupňování“ se „zveřejněním“ ve
smyslu slovního spojení „zpřístupňování veřejnosti“ je proto matoucí. Jediným
ústavně souladným významem pojmu „nahlížení“, používaného v § 34 a násl. zákona
o archivnictví, je tedy „individuální zpřístupňování“ na základě žádosti a
pouze pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby nebo pro potřebu badatele
profesionálního, což však automaticky neznamená oprávnění k dalšímu zpracování,
resp. zveřejnění osobních údajů. Archiv je ve smyslu § 10 zákona č. 101/2000
Sb. povinen dbát, aby jiná osoba zpřístupněním archiválie s údaji o ní badateli
neutrpěla újmu na svých právech, byla zachována její lidská důstojnost a nebylo
neoprávněně zasaženo do jejího soukromého a osobního života. Archiv především
musí přijmout potřebná opatření proti neoprávněnému zpracování údajů (§ 11). Této povinnosti archiv vyjde vstříc tím, když přiměje žadatele podpisem
badatelského listu odkazujícího na badatelský řád (vzory viz vyhlášku č. 645/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o archivnictví a
spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k
prohlášení, že si – jako badatel – bude plně vědom odpovědnosti spojené s
případným dalším nakládáním se získanými osobními údaji, zejména s jejich
zveřejněním, k němuž si musí vyžádat předem souhlas dotčené osoby (§ 7 ve
vztahu k § 5 odst. 2 větě první zákona). Při testu proporcionality v užším rozsahu Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší
soud nebere v úvahu, že pouhé nahlížení do archiválií na základě individuální
žádosti jen pro potřebu badatele – jak tomu bylo i v případě pracovnice
ostravské pobočky České televize, která od zveřejnění získaných archivních
informací upustila – samo o sobě neznamená riziko poškození důstojnosti, cti a
dobrého jména dotčené osoby (žalobce v původním řízení o náhradu škody). Toto
potenciální riziko mohl žalobce odvrátit (a také odvrátil) tím, že nevyslovil
souhlas se zveřejněním získaných informací, k němuž jej měla vyzvat (a také
vyzvala) ostravská pobočka České televize v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. v rámci přípravy na vysílání zamýšleného pořadu. Napadené ustanovení zákona o
archivnictví nikterak nevylučovalo ani neomezovalo prostor pro žalobce, aby
požadoval ověření těchto informací, jejich uvedení na pravou míru na základě
vlastního vyjádření (mohl přiložit rozsudek o své rehabilitaci), jejich redukci
apod., popř. aby zcela zabránil jejich zveřejnění. K neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv žalobce tedy nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie
podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky
České televize nad rámec zákona č. 101/2000 Sb. – dalším zpracováním pro
potřeby televizního vysílání bez souhlasu žalobce (bod 102). Ve stanovisku
Úřadu pro ochranu osobních údajů č.
5/2009 „Zveřejňování osobních údajů v
médiích“ se konstatuje, že „… pro aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na
oblast žurnalistiky je vhodné rozlišovat dvě situace, konkrétně přípravu
reportáží nebo článků a jejich následné zveřejnění“. Zatímco v prvním případě
lze dospět k závěru, že činnost jednotlivých žurnalistů při shromažďování
podkladů pro potřeby přípravy reportáže nebo článku nebude v rozporu se zákonem
č. 101/2000 Sb., jelikož osobní údaje jsou vyhledávány a využívány v souladu s
čl. 17 odst. 4 Listiny a riziko neoprávněného zásahu do soukromí dotčených osob
je v této fázi minimální, v případě zveřejnění reportáže nebo článku dochází –
k mnohdy nevratnému – zásahu do soukromí a jeho střetu s právem na šíření
informací (podle: Novák, D. Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy
související. Komentář. Wolters Kluwer, 2014, s. 111–112). Bude na navrhovateli,
aby posoudil, zda v rámci ostravské pobočky České televize došlo ke sdílení
citlivých osobních údajů žalobce, které by mělo být pokryto předchozím
souhlasem žalovaného (zřejmě míněno žalobce - poznámka Nejvyššího soudu). Účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností
bývalé Státní bezpečnosti, bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními
složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a
mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k
veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob
(nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného
ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, je však
jiný: je jím zpřístupnění archiválií pocházejících z těchto svazků badatelům
pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka
předchozího souhlasu dotčených osob se zpřístupněním jejich údajů, které takto
získané informace obsahují, obecně uplatňovaná podle § 37 odst. 2 a 3 při
nahlížení do archiválií mladších třiceti let, jejíž praktické naplnění lze však
v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla
by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto
k uzavření takových archiválií. Výjimka z podmínky předchozího souhlasu podle
odst. 6 (nyní odst. 11) proto sleduje cíl v demokratické společnosti legitimní
ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba
zákony působí vedle sebe, není mezi nimi konkurenční vztah zvláštního a
obecného předpisu a přechodné ustanovení § 82 odst. 4 upravuje jejich aplikaci
do budoucna ve prospěch zákona posléze uvedeného, při zachování účinků již
předtím nastalých podle zákona prvně uvedeného, až do uplynutí zmíněné ochranné
lhůty. Ochrana osobních údajů se v režimu zákona o archivnictví přesouvá do
fáze jejich dalšího zpracování, kdy badatelé jsou povinni opatřit si, zvláště
před zveřejněním takto získaných informací, souhlas dotčených osob. Přiměřenost
zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného
čl.
10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného
režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu „nahlížení“, který
znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro
jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o
„zpřístupnění veřejnosti“. Takový omezující zásah automaticky nezahrnuje
oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací, je nesrovnatelně
méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů,
nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je
vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i
ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní
minulosti. Předmětné ustanovení zákona o archivnictví neupřednostňuje žádné z
dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně nepřijatelným. Přípustnost zásahu do práva na ochranu osobních údajů je ústavním,
unijním i mezinárodním lidskoprávním katalogem vázána na účinnou kontrolu
dodržování s tím spjatých omezení nezávislým orgánem. Pokud tedy archiv jako
správce osobních údajů poruší svou povinnost - uloženou § 5 a 11 zákona o
ochraně osobních ůdajů - nastavit v badatelském řádu a při jeho použití
podmínky nahlížení do archiválií způsobem respektujícím tato omezení a
vylučujícím neoprávněné zpracování, popř. pokud takto nastavené podmínky poruší
badatel, je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou
dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů
nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu
osobnosti popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za
neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu
nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají citlivé stigmatizující
informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o
nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, potřeba ochrany jejichž
soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska základního práva na ochranu
osobních údajů je pouhé nahlížení do archiválií obsahujících informace o
činnosti bezpečnostních složek totalitního režimu podle napadeného ustanovení
legálním, legitimním a proporcionálním zásahem do tohoto práva, vyváženým vůči
základnímu právu na přístup k informacím a ospravedlněným se zřetelem k
významnému společenskému zájmu na autentickém poznání minulosti. Tento
omezující zásah nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a
dobrého jména, neboť není spojen s oprávněním badatele zveřejnit získané údaje
či jinak je zpracovávat bez předchozího souhlasu dotčené osoby.
Žalobce v reakci na plenární nález Ústavního soudu doplnil dovolání tak, že s
ohledem na souladný názor Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – a pro odvolatele
negativní – se již nevěnuje otázce, zda je legitimní cíl zásahu do práva na
ochranu osobnosti žalobce podřaditelný pod taxativní výčet uvedený v čl. 8
odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud však jde
posouzení přiměřenosti zásahu, resp. zda je „nezbytný v demokratické
společnosti“ má za to, že zásah nejenže neobstojí v testu proporcionality,
nemusí obstát ani v testu legality, tj. souladu se zákonem. Ve vztahu k
rozlišení plenárního nálezu mezi „nahlížením“ resp. „zpřístupněním“ a
„zveřejněním“ v bodu 89 má dovolatel za to, že zde není rozdíl z hlediska
objektivní způsobilosti zasáhnout do osobnostních práv, neboť podstatou zásahu
je, že se větší počet osob s citlivou informací seznámí, pro dopady do
osobnostní sféry je nepodstatné, s jakým záměrem či účelem informace byla
zpřístupněna. Dovolatel bere na vědomí závazný názor pléna, dle kterého samotná
neexistence povinnosti archívu vyžadovat předchozí souhlas dotčené osoby není
sama o sobě příčinou zásahu do jejích osobnostních práv. To nevylučuje zásah
do osobnostních práv s ohledem na další okolnosti, za nichž je nahlížení do
archiválií realizováno, zejména jsou-li porušeny záruky indikované plenárním
nálezem. Jde především o povinnost badatele vyžádat si předchozí souhlas při
nakládání s údaji podle § 7 a § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, což
by mohlo vést k závěru – dovolatelem rozporovaném – že nahlédnutím do
archiválií se každý badatel bez dalšího stává správcem osobních údajů. Připouští-li plenární nález, aby archív, jakožto subjekt veřejné moci, přenesl
povinnost chránit osobnostní práva dotčené osoby na soukromý subjekt, je třeba,
aby pojistky a záruky, které má veřejná moc poskytnout, byly konstruovány s
maximální možnou důkladností. To je dle dovolatele – s odkazem na disentující
stanoviska k plenárnímu nálezu – na místě zejména za stavu, kdy badatelem se
může stát kdokoli s jakýmkoli záměrem, bez ohledu na jeho vzdělání a právní
povědomí. To ovšem vyžaduje vyčerpávající poučení badateli o jeho povinnostech
a následcích jejich porušení. Měly by tak být uplatněny stejné standardy jako u
informovaného souhlasu (mutatis mutandis D.H. a další proti České republice,
stížnost č. 57325/00, § 202). Pouhá formulace, že badatel si je v souladu s
právními předpisy vědom odpovědnosti za nakládání se získanými informacemi, je
zjevně nevyhovující, neboť neobsahuje odkaz na zákon o ochraně osobních údajů,
ani náznak, že pojem „informace“ zahrnuje nejen osobní údaje, ale může
zahrnovat i citlivé osobní údaje. Neobsahuje sdělení, že badatel se stává
správcem osobních údajů, neobsahuje poučení, že badatel je povinen získat pro
další nakládání s údaji souhlas dotčené osoby a neobsahuje ani poučení, jakého
protiprávního zásahu by se mohl badatel dopustit, pokud by s údaji nesprávným
postupem nakládal, a jak by mohl být postižen.
Dovolatel je přesvědčen, že na
základě vágního poučení – jakého se dle obsahu spisu zřejmě mělo dostat i
pracovnici ostravské pobočky České televize – si badatel bez právního vzdělání
neuvědomí, že se stává správcem osobních údajů a že je povinen vyžádat si
souhlas dotčené osoby při nakládání s nimi. Dovolatel proto trvá na to, že
žalovaná nesplnila plénem Ústavního soudu vyslovenou povinnost přijmout
potřebná opatření, aby dotčené osoby neutrpěly újmu, k porušení čl. 8 odst. 2
Úmluvy došlo a dovolání je důvodné. Bude přitom nezbytné zjistit, jaké následky
porušení osobnostních práv dovolatele přineslo. Může jít jen o nedůslednou
ochranu při zpřístupnění archiválií s nedostatečným poučením badatele, což samo
o sobě také přináší porušení základních práv dovolatele, může rovněž vyvstat
potřeba provedení soudem prvního stupně odmítnutých důkazů k zjištění, zda
Česká televize byla původcem úniku informací dalším osobám, neboť bude na místě
řešit, zda takové úniky nebyly v příčinné souvislosti s chybným poučením ze
strany žalované. K výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že ustálená soudní praxe
dospěla k závěru, že zákonným předpokladem vzniku práva na použití sankcí k
ochraně osobnostní sféry fyzické osoby za neoprávněný zásah do práva na ochranu
osobnosti je z obecného hlediska 1) existence zásahu do osobnostních práv
fyzické osoby, který vyvolal nebo byl objektivně způsobilý vyvolat újmu
spočívající buď v porušení, nebo ohrožení osobnostních práv fyzické osoby, 2)
protiprávní (neoprávněný) charakter tohoto zásahu, a 3) příčinná souvislost
mezi neoprávněným zásahem a zmíněnou újmou. Zákonným předpokladem vzniku práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2, 3 obč. zák. pak je 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení
zejména důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve značné míře a 3) příčinná
souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením zejména
důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2011, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006, případně
též publikaci Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 308 a
násl.). Pro shora vymezené předpoklady odpovědnosti za zásah do osobnostních
práv přitom platí, že jednotlivé složky musí být dány současně (kumulativně) a
chybí-li byť i jeden z předpokladů, nelze odpovědnost za tvrzený zásah
spolehlivě dovodit. I pro přezkoumávanou věc platí, že aby mohl být žalobce v řízení úspěšný, musel
by tvrdit a prokázat, že jednání žalované bylo protiprávní, vedlo k zásahu do
jeho osobnostních práv a že mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou
újmou na osobnostních právech žalobce je příčinná souvislost. Žalobcem tvrzený
neoprávněný zásah měl spočívat v tom, že žalovaná zpřístupnila třetí osobě (Z.
K., pracovnici ostravské pobočky České televize) na základě badatelského listu
ze dne 19. 3. 2008 archiválii – vyšetřovací spis – svazek vedený bývalou Státní
bezpečností o žalobci v trestní věci (svazek ZV442-MV), který obsahuje citlivé
osobní údaje o žalobci, jmenovitě o tom, že byl za minulého režimu trestně
stíhán, obviněn, obžalován a odsouzen, a to aniž by k takovému zpřístupnění od
žalobce žalovaná získala souhlas. Právě pro posouzení, zda jednání žalované
bylo protiprávní, bylo pro přezkoumávanou věc významné posouzení ústavnosti
napadeného ustanovení, tedy posouzení, k němuž je povolán Ústavní soud. Nález pléna Ústavního soudu důsledně rozlišuje mezi „nahlížením“ do archiválií
(jejich individuálním zpřístupňováním) a „zveřejněním“ jejich obsahu, přičemž
ani opakované (paralelní) individuální nahlížení více badateli nemění jeho
povahu a nestává se zveřejněním, neboť neslouží informační potřebě neomezeného
počtu adresátů takového sdělení, jako je tomu v případě knižní či elektronické
publikace. Ústavní soud přitom pokládá za zcela zřejmé, že zásah do základního
práva na ochranu soukromí dotčené osoby, jejíž údaje archiválie obsahuje, je v
případě pouhého nahlížení jen pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby
nesrovnatelně méně citelný než zveřejnění osobních údajů získaných
profesionálním badatelem pro neznámý a neomezený okruh jejich příjemců. Jediným
ústavně souladným významem pojmu „nahlížení“, používaného v § 34 a násl. zákona
o archivnictví, je tedy „individuální zpřístupňování“ na základě žádosti a
pouze pro osobní potřebu badatele – fyzické osoby nebo pro potřebu badatele
profesionálního, což však automaticky neznamená oprávnění k dalšímu zpracování,
resp. zveřejnění osobních údajů. Výše uvedené úvahy vedly Ústavní soud k
závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nemohlo dojít
pouhým nahlížením do archiválie podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným
postupem ostravské pobočky České televize nad rámec zákona č. 101/2000 Sb. –
dalším zpracováním pro potřeby televizního vysílání bez souhlasu žalobce. V
této souvislosti Nejvyššímu soudu uložil, aby posoudil, zda v rámci ostravské
pobočky České televize došlo ke sdílení citlivých osobních údajů žalobce, které
by mělo být pokryto předchozím souhlasem žalovaného. Uvedené posouzení, jakkoliv by při procesní aktivitě žalobce mohlo vést k
označení třetích osob, které sdílely citlivé informace o žalobci, však žalobce
do úvah, o něž se žaloba opírala, nezahrnul a pro nadbytečnost se jimi
nezabývaly ani soudy nižších stupňů. V zcela otevřeném režimu přístupu do
předmětných archiválií by ostatně žalobce jen velmi obtížně, pokud vůbec, unesl
důkazní břemeno o tom, že právě jednání konkrétního badatele (badatelů) vedlo k
následnému zveřejnění citlivých informací o žalobci. Jestliže by však nakládání
s citlivými informacemi bylo uvažováno v omezenějším rozsahu, tedy již v
situaci, kdy by při samém zpřístupnění byly přijaty takové záruky, které by
zabránily následnému zveřejnění informací, včetně případného znečitelnění
specifikovaných osobních údajů (srov. bod 22.
odlišného stanoviska Pavla
Rychetského, k němuž se připojili soudci Ludvík David, Josef Fiala, Jan Filip,
Jan Musil, Radovan Suchánek a Milada Tomková), byla by důkazní situace žalobce
jiná. Posléze uvedené řešení však plenárním nálezem nebylo považováno za nosné. Je proto třeba důsledně vycházet z premisy, že k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv žalobce nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie podle
napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky České
televize. Protože však takový zásah tvrzen nebyl (Česká televize, vědoma si
nesouhlasu žalobce připravený pořad neodvysílala) nemohl být ani prokázán. Žalovaná nepostupovala protiprávně, jestliže zpřístupnila informace o žalobci,
včetně citlivých informací, badateli (badatelům), neboť postupovala v souladu s
veřejným zájmem na poznání minulosti a vypořádání se s ní (bod 100. plenárního
nálezu). Na tom nemůže nic změnit ani odkaz dovolatele na vágní poučení
badatelů při zpřístupnění archiválií, neboť samotné zpřístupnění citlivých
informací v režimu dotčeného ustanovení zákona o archivnictví není způsobilé
přivodit zásah do osobnostních práv žalobce (bod 102. plenárního nálezu). Uvedené znamená, že tu není dána jedna z kumulativních složek odpovědnosti za
zásah do osobnostních práv v režimu ustanovení § 11 obč. zák., spočívající v
protiprávnosti jednání žalované, a již z tohoto důvodu, nemohlo být žalobě
vyhověno. S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího
soudu byly v této věci přiléhavé a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu