U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v
Českém Krumlově, Latrán č. 193, proti žalované Nemocnici Český Krumlov, a.s.,
se sídlem v Českém Krumlově, Nad Nemocnicí č. 153, IČO: 26095149, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C
25/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
dubna 2010, č.j. 1 Co 341/2009-123, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č.j. 1 Co
341/2009-123, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2009, č.j. 11 C
25/2008-95, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. srpna 2009, č.j. 11 C
25/2008-116, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci, na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 4.500.000,- Kč a bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a
současně se s ním ztotožnil především i v závěru, že uplatněný nárok na náhradu
nemajetkové újmy v penězích je promlčen. Připomněl mimo jiné judikaturu
Nejvyššího soudu ČR vztahující se k otázce možného promlčení tohoto nároku a
poukázal na to, že k tvrzeným zásahům do práv na ochranu osobnosti žalobce mělo
dojít dne 23. května 1976, resp. v další době do roku 1981, přičemž však žaloba
byla v této věci podána (až) dne 2. dubna 2008. S negativním závěrem se
odvolací soud zabýval též tím, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s
dobrými mravy. Poukázal na to, že žalobce především v průběhu řízení
nekonkretizoval, v jakých určitých okolnostech by bylo třeba tento rozpor
spatřovat a ani ze spisu nebylo zjištěno nic, co by takto uplatněnou námitku
podporovalo. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. června 2010
dovolání, z jehož obsahu vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že přípustnost tohoto
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvody spatřuje především v
naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vysvětluje, v čem je třeba jednání žalované považovat za nemravné a připomíná
též nejednotnost předchozí rozhodovací praxe soudů v otázce posuzování otázky
promlčitelnosti nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k tomu
dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, která s jeho obsahem
vyslovila nesouhlas. Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu možnosti promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., při současném
posouzení uplatněné námitky z hlediska ustanovení § 3 téhož zákona, odvolací
soud posoudil v souladu s aktuální stabilizovanou judikaturou dovolacího soudu
za situace, kdy odvolacím soudem byly náležitě vyloženy konkrétní a relevantní
okolnosti, jež jej vedly s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovanou k
závěru o nedůvodnosti žaloby (analogicky srovnej např.
rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 3. října 2011 sp.zn. 30 Cdo 57/2011). Pokud
žalobce případně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 41odst. 2 o.s.ř.), pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky
zásadního významu, kdy nelze dovodit případný judikatorní přesah podaného
dovolání, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá eventuální dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo
v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo
proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218
písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.