30 Cdo 2973/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice, jednající
1) M. v. ČR, a 2) M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 6/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č.j. 1 Co 286/2006-261, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění podle § 243c odst. 2 o.s.ř.:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně M. K. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č.j. 37 C 6/2005-235, kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaná Česká republika – zastoupená M. v. ČR je povinna zaplatit žalobkyni jako náhradu nemajetkové újmy, kterou jí způsobilo, částku 200.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a že Česká republika – zastoupená M. s. ČR je povinna zaplatit žalobkyni jako náhradu nemajetkové újmy, kterou jí způsobilo, částku 200.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2006, sp.zn. 30 Cdo 2442/2004,
a ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 Cdo 1525/2004). Pokud je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být
při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobkyně
s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu