30 Cdo 2982/2023-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 12/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2023, č. j. 14 Co 88/2023-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 9 970 Kč a nemajetkové újmy v celkové výši 965 000 Kč, přičemž ohledně částky 665 000 Kč vzal žalobce následně žalobu zpět. Požadovaná částka 200 000 Kč představovala náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím č. j. 1199/2017, ze dne 19. 1. 2018, vydaným ve stavebním řízení vedeném u Městského úřadu Rožďalovice, stavebního úřadu, o umístění stavby „XY, XY, kNN pro pozemek parc. č. XY7“, na pozemcích parc. č. st. XY, XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, jež bylo zrušeno na základě opravného prostředku v obnoveném odvolacím řízení, a dalšími rozhodnutími na toto rozhodnutí navazujícími, když v uvedeném řízení nebyl žalobce přibrán jako účastník řízení a tímto postupem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Žalobce dále požadoval částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou uvedeného stavebního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 23 C 12/2022-67, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 9 790 Kč (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované nahradit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 4 000 Kč (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně (včetně uvedení takových rozdílných rozhodnutí dovolacího soudu), případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
7. Dovolatel v dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu ohledně přiměřené délky posuzovaného správního řízení, na jejichž základě byl zamítnut nárok žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy z nepřiměřené délky územního řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a na jejich základě neprávně vyhodnotil délku posuzovaného řízení jako přiměřenou. Dovolatel však nevymezuje žádnou konkrétní dovolací otázku, kterou by měl dovolací soud řešit; rolí dovolacího soudu přitom není provádět komplexní právní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu a odhadovat, jakou relevantní právní otázku dovolatel měl a mohl položit. V dovolání absentuje jedna z jeho základních náležitostí, kterou je vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1,3 o. s. ř., což samo o sobě činí dovolání neprojednatelným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 853/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1807/2023).
8. Dovolatel řádně nevymezil ani předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., uvedl-li, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně jiná otázka, již dříve řešená dovolacím soudem, má být posouzena jinak“. Z dovolání totiž není patrno, jaká konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu nebyla ze strany odvolacího soudu respektována, nebo by měla být případně ze strany dovolacího soudu změněna. Pokud žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Popřípadě domníval-li se žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil. Dodává se přitom, že jediný odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 337/2016, o nějž své rozhodnutí opřed odvolací soud, s tím, že „tato otázka by měla být v kontextu daného případu dovolacím soudem posouzena jinak“, je pro řádné vymezení přípustnosti dovolání nedostatečný, neboť jde o obecný odkaz, aniž by dovolatel blíže specifikoval, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; nepostačí přitom, že aplikace uvedeného rozhodnutí na danou věc je podle dovolatele „formalistická a z pohledu žalobce zjevně nespravedlivá“.
9. Odkazuje-li dovolatel na odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, z něhož má být patrný výčet rozhodnutí dovolacího soudu, které odvolací soud údajně dezinterpretoval nebo která mají být překonána, pomíjí, že dovolání jako procesní podání musí obstát samo o sobě a rolí dovolacího soudu není dohledávat a odhadovat, která rozhodnutí uvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu měla být odvolacím soudem vyložena nesprávně či mají být případně přehodnocena. Již ze shora citované judikatury je zřejmé, že pouhý obecný odkaz na předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a v něm citovaná (v dovolání však blíže nekonkretizovaná) rozhodnutí jako řádné vymezení předpokladů přípustnosti nemůže obstát, neboť jde o obecný odkaz, bez označení konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu spisovou značkou či alespoň citací závěrů a úvah, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu má být odvolacím soudem řešená právní otázka v rozporu (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu