30 Cdo 2989/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobců a) JUDr. V. V. a b) Mgr. E. T., obou zastoupených JUDr. Klárou
Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované
České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské nám. 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 59/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 72 Co 53/2012 – 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žaloba o 200.000,- Kč pro každého ze žalobců (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Uvedených částek se žalobci domáhali z titulu zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která jim měla být způsobena v šesti správních řízeních týkajících se
stavby „bytového domu A Mazanka“ v katastrálním území L., obci P., tím, že
správní úřady porušily svou povinnost vydat příslušná rozhodnutí ve lhůtě
stanovené v § 71 odst. 3 správního řádu. Měly se tak dopustit nesprávného
úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„OdpŠk“).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem
prvního stupně. Jedním z předpokladů úspěchu žaloby, kterou se žalobce domáhá
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je, aby tuto újmu tvrdil, a to
alespoň v rovině povšechného vysvětlení své motivace k uplatňování nároku.
Teprve tehdy splní-li žalobce tuto procesní povinnost, přichází v úvahu
aplikace „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení
znamená pro žalobce morální újmu, kterou tak není třeba prokazovat. To však
neplatí v případě, vytýká-li žalobce žalovanému jen jednotlivý průtah v řízení,
vztahující se ke konkrétnímu procesnímu úkonu, jenž byl či měl být v řízení
proveden, chybí-li zde zřetelné promítnutí existence tohoto průtahu do závěru o
nepřiměřenosti celkové délky průtahem postiženého řízení. Žalobci výše uvedenou
povinnost tvrzení v daném případě nesplnili. Nadto žalobci žalované vytýkají
jen izolované, dílčí průtahy v jednotlivých řízeních, a to aniž by jejich
tvrzení obsáhla též promítnutí dopadu těchto průtahů na celkovou délku řízení.
Proto nelze o využití výše uvedené vyvratitelné domněnky v tomto případě
uvažovat. Ze žaloby žádná spojitost mezi zájmy a právy žalobců na straně jedné
a jednotlivými průtahy na straně druhé patrná není. Na tuto situaci by plně
dopadal § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu předloženého spisu je
však patrné, že se žalobci k soudnímu jednání před soudem prvního stupně i přes
řádné předvolání bez jakékoliv omluvy nedostavili, v důsledku čehož se jednání
konalo v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z „§
241 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.“ Dovolatelé mimo námitek, že řízení bylo
postiženo vadami a že soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu,
brojí též proti tomu, že podle odvolacího soudu měli tvrdit vznik nemajetkové
újmy, a to alespoň v rovině povšechného vysvětlení motivace k uplatnění nároku. Tento názor je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2011. Vychází se z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka
řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy se v zásadě
nevyžadují. Žalobci kladou dovolacímu soudu otázku, zda je potřeba vysvětlovat
motivaci k uplatnění nároku za vzniklou nemajetkovou újmu, která byla způsobena
průtahy v řízení před správními orgány. Žalovaná k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dovolání přípustné, a
proto navrhla, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud tak nemohl přihlížet k námitkám, že řízení bylo postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že soudy
vycházely ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu je založen na tom, že žalobci nesplnili svou procesní
povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Konkrétně se jednalo o tvrzení, v čem spočívala
nesprávným úředním postupem způsobená nemajetková újma. Vznik nemajetkové újmy
je přitom jedním z předpokladů odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup či
nezákonné rozhodnutí. Vyvratitelná domněnka, na kterou dovolatelé poukázali, se
uplatňuje ve vztahu k nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 13 odst. 1 věty
třetí OdpŠk, nikoliv, jak správně konstatoval odvolací soud, k jinému
nesprávnému úřednímu postupu (zde podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk). Navíc
je třeba poukázat na to, že nemajetková újma se u nepřiměřeně dlouhých řízení
předpokládá, neboť způsobuje nejistotu v postavení účastníků řízení.
Byla-li
ovšem újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a
břemena včetně důkazního (viz i dovolateli citované stanovisko občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
bod V.; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou
dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). K tomu Nejvyšší soud na stejném místě uvedl, že aplikace vyvratitelné domněnky
„neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad
jeho nároku – vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec
tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v
potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho,
čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) v rovině alespoň povšechného
vysvětlení motivace k uplatňování nároku.“ K tomu lze jen stručně dodat, že
uvedená domněnka směřuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení. Dovolatelé dále položili dovolacímu soudu otázku týkající se běhu promlčecí
doby, avšak napadený rozsudek na řešení takové otázky není založen, a proto se
jí dovolací soud nezabýval. Z právě uvedených důvodů neshledal dovolací soud dovolání žalobců přípustným, a
tudíž jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.