USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Karla Svobody, v právní věci žalobkyně M. P.,
narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu životního
prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
153/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2021, č. j. 35 Co 69/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2020, č. j. 18 C 153/2018-93, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 440 000 Kč
s příslušenstvím a žalobkyni uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení
ve výši 900 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni nahradit
žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu). Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou jí tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž měl dle žalobních
tvrzení spočívat v tom, že žalovaná v rozporu s požadavky na ni kladenými
zákonnou úpravou (a předpisy Evropské unie) nevydala akční plán ve smyslu § 7
odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších
zákonů, pro území městského obvodu Ostrava Radvanice a Bartovice. Tento akční
plán měl vydat příslušný krajský úřad pro období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2012, což neučinil. Rovněž nebyl vydán pro aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek-
Místek tzv. Program zlepšování kvality ovzduší (dále jen „PZKO“) podle § 9
později účinného zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. V důsledku těchto
skutečností mělo dojít ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, který je navíc
umocněn její dlouhodobou nejistotou, obavami a stresem a celkově zhoršenou
kvalitou života (v tomu odpovídajícím rozsahu žalobkyně vyčíslila svoji
nemajetkovou újmu na částku 1 200 000 Kč). Současně žalobkyně požadovala na
základě obdobné skutkové argumentace (o nevydání akčního plánu a PZKO)
zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvíjející se od duševních útrap spojeným
se smrtí jejího manžela (kdy vyčíslila svoji nemajetkovou újmu na částku 240
000 Kč). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným
dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2588/2021, jímž dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedené usnesení bylo
následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS
3226/21. Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že staví své rozhodnutí na
závěrech, které z tvrzení žalobkyně obsažených v dovolání nevyplývají, a je na
něm, aby zvážil, zda žalobkyní namítaná studie může potvrdit či vyloučit vztah
příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním
postupem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Závěr o nedůvodnosti žaloby byl odvolacím soudem založen, mimo jiné, na absenci
příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a
oběma jí tvrzenými újmami. Odvolací soud k tomu odkázal na rozsudek soudu
prvního stupně, jenž z žalobkyní navržených a před ním provedených důkazů
(epidemiologických studií aj.) zjistil, že incidence onemocnění v určité
lokalitě je výsledkem kombinace rizikových faktorů v různém vzájemném poměru.
Ostravská oblast má podle skutkových závěrů nižších soudů srovnatelnou
incidenci s jinými okresy (např. Kolín, Mělník, Jičín, Kladno, Praha ad.) a
konkrétní vliv polétavého prachu na vznik rakoviny tak lze pouze odhadovat. Vychází-li proto dovolací námitka (obsažená v dovolání ad II/3), týkající se
prokazování příčinné souvislosti, z tvrzení, že „postačuje prokázat zvýšení
rizika onemocnění rakovinou plic oproti jiným oblastem, kde k překračování
imisních limitů na ochranu zdraví nedochází“ a „tato zvýšená pravděpodobnost
byla žalobkyní předloženými epidemiologickými studiemi prokázána“, pak tím
žalobkyně konstruuje své oponentní právní posouzení na vlastní verzi skutkových
zjištění, jež se významně odlišují od skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a návazně aprobovaných soudem odvolacím. Tím se navzdory
prohlášení učiněnému v úvodu svého dovolání fakticky vymezuje proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Přitom správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení
před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu
účinném od 1. 1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení otázek právních,
proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). V rozporu s právem na spravedlivý proces mohou být pouze takové
právní závěry soudu, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94), takový nesoulad žalobkyně ovšem v dovolání ani nenamítá (dlužno
přitom připomenout, že vymezenými dovolacími důvody je Nejvyšší soud v
dovolacím řízení striktně vázán, viz § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že se žalobkyni nepodařilo v rovině právní argumentace
založené na zjištěném skutkovém stavu zpochybnit závěr odvolacího soudu o
absenci příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měla utrpět, a jí tvrzeným
nesprávným úředním postupem. Za této situace je zjevné, že navazující otázky
žalobkyní Nejvyššímu soudu předkládané a směřující k objasnění existence či
povahy škodního titulu v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonného
rozhodnutí a újmy (v dovolání ad II/1, 2, 4 a 6), nejsou otázkami, na kterých
by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. To je diskvalifikuje z
možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jestliže
obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde
absence příčinné souvislosti nepřípustně zpochybňovaná formou skutkové
polemiky), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného
předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji
projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně na otázce promlčení (v dovolání ad II/5) rozhodnutí odvolacího soudu
evidentně nezávisí, když odvolací soud právní posouzení této otázky výslovně
ponechal stranou své pozornosti, maje ji za nepodstatnou (odvolací soud na
jejím řešení své rozhodnutí vůbec nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ani tato otázka přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 založit nemůže.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu