USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Karla Svobody, v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 153/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 69/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2020, č. j. 18 C 153/2018-93, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 440 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž měl dle žalobních tvrzení spočívat v tom, že žalovaná v rozporu s požadavky na ni kladenými zákonnou úpravou (a předpisy Evropské unie) nevydala akční plán ve smyslu § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, pro území městského obvodu Ostrava Radvanice a Bartovice.
Tento akční plán měl vydat příslušný krajský úřad pro období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2012, což neučinil. Rovněž nebyl vydán pro aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek- Místek tzv. Program zlepšování kvality ovzduší (dále jen „PZKO“) podle § 9 později účinného zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. V důsledku těchto skutečností mělo dojít ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, který je navíc umocněn její dlouhodobou nejistotou, obavami a stresem a celkově zhoršenou kvalitou života (v tomu odpovídajícím rozsahu žalobkyně vyčíslila svoji nemajetkovou újmu na částku 1 200 000 Kč).
Současně žalobkyně požadovala na základě obdobné skutkové argumentace (o nevydání akčního plánu a PZKO) zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvíjející se od duševních útrap spojeným se smrtí jejího manžela (kdy vyčíslila svoji nemajetkovou újmu na částku 240 000 Kč). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2588/2021, jímž dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedené usnesení bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24.
1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3226/21. Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že staví své rozhodnutí na závěrech, které z tvrzení žalobkyně obsažených v dovolání nevyplývají, a je na něm, aby zvážil, zda žalobkyní namítaná studie může potvrdit či vyloučit vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“. Závěr o nedůvodnosti žaloby byl odvolacím soudem založen, mimo jiné, na absenci příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a oběma jí tvrzenými újmami. Odvolací soud k tomu odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, jenž z žalobkyní navržených a před ním provedených důkazů (epidemiologických studií aj.) zjistil, že incidence onemocnění v určité lokalitě je výsledkem kombinace rizikových faktorů v různém vzájemném poměru.
Ostravská oblast má podle skutkových závěrů nižších soudů srovnatelnou incidenci s jinými okresy (např. Kolín, Mělník, Jičín, Kladno, Praha ad.) a konkrétní vliv polétavého prachu na vznik rakoviny tak lze pouze odhadovat. Vychází-li proto dovolací námitka (obsažená v dovolání ad II/3), týkající se prokazování příčinné souvislosti, z tvrzení, že „postačuje prokázat zvýšení rizika onemocnění rakovinou plic oproti jiným oblastem, kde k překračování imisních limitů na ochranu zdraví nedochází“ a „tato zvýšená pravděpodobnost byla žalobkyní předloženými epidemiologickými studiemi prokázána“, pak tím
žalobkyně konstruuje své oponentní právní posouzení na vlastní verzi skutkových zjištění, jež se významně odlišují od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a návazně aprobovaných soudem odvolacím. Tím se navzdory prohlášení učiněnému v úvodu svého dovolání fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1.
1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení otázek právních, proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). V rozporu s právem na spravedlivý proces mohou být pouze takové právní závěry soudu, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), takový nesoulad žalobkyně ovšem v dovolání ani nenamítá (dlužno přitom připomenout, že vymezenými dovolacími důvody je Nejvyšší soud v dovolacím řízení striktně vázán, viz § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Z uvedeného plyne, že se žalobkyni nepodařilo v rovině právní argumentace založené na zjištěném skutkovém stavu zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měla utrpět, a jí tvrzeným nesprávným úředním postupem. Za této situace je zjevné, že navazující otázky žalobkyní Nejvyššímu soudu předkládané a směřující k objasnění existence či povahy škodního titulu v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a újmy (v dovolání ad II/1, 2, 4 a 6), nejsou otázkami, na kterých by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno.
To je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde absence příčinné souvislosti nepřípustně zpochybňovaná formou skutkové polemiky), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně na otázce promlčení (v dovolání ad II/5) rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nezávisí, když odvolací soud právní posouzení této otázky výslovně ponechal stranou své pozornosti, maje ji za nepodstatnou (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí vůbec nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ani tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 založit nemůže.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. David Vláčil předseda senátu