30 Cdo 3030/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně CML s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, U Cihelny 457, identifikační číslo osoby 26000857, zastoupené Mgr. Antonínem Šimečkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti žalovaným 1) Ing. R. Sch., 2) J. Sch., zastoupené Mgr. Robertem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Hybešova 42, 3) D. W. B. H., a 4) K. H., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 172/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 680/2012-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Rotrekla, advokáta se sídlem v Brně, Hybešova 42.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2011, č. j. 41 C 172/2010-74, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání nemohla založit právní otázka vymezená dovolatelkou, „že je absolutně neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák. dohoda o zúžení rozsahu společného jmění manželů žalovaných 1) a 2) ze dne 25.
7. 2007, s právními účinky vkladu ke dni 26. 7. 2007, neboť oba žalovaní 1) a 2) uvedenou dohodu uzavřeli se společným úmyslem zkrátit věřitele (žalobce)“, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 3684/2007 (správně sp. zn. 30 Cdo 2684/2007). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sice přijal názor, „dle kterého v případě, že by žalovaný a dlužník uzavřeli darovací smlouvou se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce, byla by darovací smlouva neplatná (§ 39 ObčZ)“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s učiněným skutkovým zjištěním uvedenou právní otázku ovšem neřeší.
I když v citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56, roč. 2003) k závěru, že jde-li „o posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, měly k ní oba soudy v souladu se soudní praxí přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o .s.
ř.“, k této vadě řízení, jíž je postiženo napadené rozhodnutí, nemohl dovolací soud z hlediska přípustnosti dovolání přihlédnout (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti není přiléhavý ani poukaz dovolatelky na závěr Nejvyššího soudu, který přijal v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, který cituje s tím, že „při posuzování věci podle § 39 obč. zák. nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu či více okolností a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti“, neboť tento závěr se vztahuje na postup dovolatelů a nikoli soudu, a nemění nic na uvedeném závěru shora citovaného rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2684/2007.
Přípustnost dovolání nemohla konečně založit ani právní otázka vymezená dovolatelem „zda se měl v daném případě domáhat svého práva podáním odpůrčí žaloby“. Tato právní otázka, kterou sice napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší, není totiž pro napadené rozhodnutí určující, neboť na závěru odvolacího soudu, který v tomto směru přijal, není jeho rozhodnutí založeno. Přesto, nad rozsah odůvodnění upínajícího se k výroku tohoto usnesení o odmítnutí dovolání dovolatelky, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout svůj rozsudek ze dne 9.
května 2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012 (který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že: „Žalobou podanou podle ustanovení § 42a obč. zák. (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve zněním účinném do 31. prosince 2013) nelze úspěšně odporovat dohodě o zúžení společného jmění manželů, jejíž právní bezúčinnost nastala podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. Věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě smlouvy o zúžení společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost smlouvy podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu.“
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 první části věty za středníkem o. s. ř., neboť žalovaná 2) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [viz.
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu České republiky www.nalus.usoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21% DPH (tj. o částku 588,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované 2) k rukám advokáta, který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.