Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce JUDr. K. F., CSc., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou,
advokátem, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
321/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2011, č. j. 70 Co 119/2011-124, takto:
I. Zamítá se dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
4. 2011, č. j. 70 Co 119/2011-124, v části výroku I., jíž byl změněn vyhovující
výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 15 C 321/2009-83, tak, že se
žaloba i v tomto rozsahu zamítá; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 15 C 321/2009-83,
zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,357.000,- Kč
(výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 143.000,- Kč
(výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok
I. rozsudku soudu prvního stupně, změnil vyhovující výrok II. tak, že se žaloba
i v tomto rozsahu zamítá, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 13. 10. 2009
domáhal po žalované zaplacení částky 1,500.000,- Kč jako náhrady nemajetkové
újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 7 T 67/2005. Dne 8. 10. 2001 bylo žalobci sděleno obvinění z
trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 TZ, a rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 byl uznán vinným trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) TZ. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2007
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a žalobce obžaloby zprostil. Žalobce
uplatnil u žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 29. 10. 2007,
která ve stanovisku ze dne 6. 8. 2009 dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a za přiměřené
zadostiučinění považovala konstatování porušení práva. Poté podal žalobce dne
13. 10. 2009 žalobu k soudu, na kterou zareagovala žalovaná ve svém vyjádření
vznesením námitky promlčení. Soud prvního stupně dále zjistil, že poškozená v trestním řízení podala dne 8. 1. 2009 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, přičemž ministr
spravedlnosti přípisem ze dne 20. 2. 2009 sdělil, že neshledal zákonné důvody k
podání stížnosti pro porušení zákona a věc odložil. Nová ministryně
spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona dne 29. 12. 2009, načež
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 112/2009, rozhodl, že
došlo k porušení zákona, avšak ve prospěch žalobce (v trestním řízení v
postavení obžalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo
definitivně skončeno až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, a
nikoliv rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, proto neshledal
námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou, a nadto by bylo proti dobrým
mravům přihlédnout k námitce promlčení za situace, kdy se právě nové otevření
trestního stíhání žalobce muselo projevit v rámci nejistoty z budoucnosti v
osobnostní sféře žalobce. Soud prvního stupně přiznal žalobci za 9 let
nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání odškodnění ve výši 143.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že trestní řízení
trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. pět let a šest měsíců, a že zasáhlo
nepochybně významným způsobem do života žalobce, avšak vzhledem ke všem
okolnostem případu nebylo možno žalobci přiznat odškodnění nemajetkové újmy dle
§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.
V dané věci skončilo trestní řízení pravomocným
zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 30. 4. 2007, a od tohoto dne
se odvíjí počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., která se staví podle § 35 zákona nejdéle po dobu šesti
měsíců. Žalobci tak zbývaly pouze dva dny, v průběhu nichž měl a musel, pokud
chtěl zabránit promlčení svého nároku, uplatnit svou žalobu u soudu. Žaloba
však byla podána téměř rok a půl po uplynutí promlčecí lhůty stanovené zákonem. Odvolací soud shledal nárok žalobce promlčeným, a proto žaloba na odškodnění
imateriální újmy nemohla být úspěšná, a to ani z části. Odvolací soud dále
uvedl, že stížnost pro porušení zákona je zcela mimořádný opravný prostředek,
jehož výjimečnost je dána tím, že nepramení z iniciativy účastníka řízení, není
nikterak časově limitován, neboť za splnění konkrétních zákonných podmínek lze
podat bez časového omezení, a v důsledku aplikace zásady zákazu reformace in
peius nemůže přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán, žádný negativní
důsledek. V případě, že je podána v neprospěch osoby, jež byla trestně stíhána,
může skončit v nejhorším případě akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že
došlo ve prospěch uvedené osoby k porušení zákona. Takovýto akademický výrok
však nemůže z objektivního hlediska již subjekt, jež byl trestně stíhán, žádným
zásadním způsobem ovlivnit či poškodit. Právě z těchto důvodů nelze dle názoru
odvolacího soudu řízení o stížnosti pro porušení zákona vůbec považovat za
součást běžného trestního řízení. Nadto řízení o stížnosti pro porušení zákona
je zahájeno až podáním této stížnosti ministrem spravedlnosti, nikoli podáním
podnětu poškozenou. S tím souvisí i skutečnost, že žalobce nemohl ve své
žádosti uplatněné u žalované dne 29. 10. 2007 ani v žalobě podané u soudu dne
13. 10. 2009 požadovat odškodnění i za řízení o stížnosti pro porušení zákona,
neboť v té době nevěděl a ani vědět nemohl, zda vůbec kdy v budoucnu k takovému
řízení dojde. Odškodnění za eventuelní pochybení v řízení o stížnosti pro
porušení zákona by se žalobce mohl domáhat samostatně v případě, že by takové
řízení vykazovalo průtahy či nepřiměřeně dlouhé trvání. K ničemu takovému ovšem
nedošlo. Vzhledem k tomu, že podáním stížnosti pro porušení zákona nedošlo
podle názoru odvolacího soudu k pokračování původního trestního řízení,
dovodil, že došlo k promlčení nároku žalobce, a že námitka promlčení byla
žalovanou vznesena důvodně. Odvolací soud rovněž neshledal, že by byla námitka
promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce jako právník si musel být vědom
zákonné právní úpravy promlčecí lhůty, nadto byl právně zastoupen, a netvrdil
ani neprokazoval žádnou skutečnost, která by mohla z objektivního hlediska
zabránit v podání včasné žaloby. K marnému uplynutí lhůty k uplatnění nároku
tedy došlo vlastním opomenutím ze strany žalobce, a důsledky takového opomenutí
nelze přenášet na žalovanou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, směřujícím do všech výroků
napadeného rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady
řízení.
Soudy obou stupňů posoudily odlišně otázku, zda v případě, kdy byla v
trestním řízení podána stížnost pro porušení zákona, běží šestiměsíční
promlčecí doba dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. až od rozhodnutí
Nejvyššího soudu o této stížnosti či nikoli. Žalobce je toho názoru, že řízení
o stížnosti pro porušení zákona je součástí trestního řízení bez ohledu na to,
že jeho výsledkem je pouze akademický výrok. Rozhodnutí o stížnosti pro
porušení zákona má pro žalobce velký význam, byť není zasaženo do právní moci
původního rozhodnutí. Žalobce věděl, že po vydání zprošťujícího rozsudku byl
podán podnět k podání stížnosti. O celkové újmě způsobené trestním stíháním se
tedy dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. Dovolatel dále namítl vadu řízení spočívající v porušení zásady
dvojinstančnosti řízení, když uvedl, že námitkou promlčení se zabýval až
odvolací soud, a zároveň, že odvolací soud dospěl v této otázce k jiným závěrům
než soud prvního stupně, aniž by umožnil účastníkům vyjádřit se k novému
právnímu náhledu na řešení otázky promlčení, přesto žalobce tvrdil skutečnosti
rozhodné pro posouzení námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvedl, že promlčení je v tomto případě nepřiměřeně tvrdým následkem s
ohledem na to, jaká újma mu vznikla, a že váhal s podáním žaloby proti České
republice – Ministerstvu spravedlnosti i z toho důvodu, že stejná organizační
složka státu rozhoduje také o podání stížnosti pro porušení zákona. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího
soudu a dále uvedla, že tvrzení žalobce ohledně skutečnosti, že váhal s podáním
žaloby do podání stížnosti pro porušení zákona, jsou naprosto účelová a navíc
nepravdivá. Tvrzení o podané stížnosti pro porušení zákona žalobce poprvé uvedl
až na jednání konaném dne 7. 10. 2010, přičemž v žádosti ani v žalobě o tomto
není ani zmínka. V žalobě ohraničil žalobce konec předmětného řízení dnem 30. 4. 2007 a hovořil o šestiletém trestním stíhání. Žalovaná navrhla dovolání
zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V části, ve které dovolání směřuje proti měnící části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Základní argument žalobce spočívá v tvrzení, že řízení o stížnosti pro porušení
zákona je součástí trestního řízení, a proto by se běh promlčecí lhůty podle §
32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen „OdpŠk“), měl počítat až od skončení řízení o stížnosti pro porušení
zákona. K tomu dovolatel dále dodal, že o tom, jaká je celková újma způsobená
trestním stíháním, se dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení
zákona. V posuzované věci je předně třeba uvést, že žalobce se na základě svých
žalobních tvrzení domáhal poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku
trestního stíhání, v jejímž důsledku došlo rovněž k poškození jeho profesního
života. Vylíčením rozhodných skutečností tedy vymezil svůj nárok jako
odškodnění za porušení povinnosti státu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1, věta třetí OdpŠk, nedomáhal se však
odškodnění újmy, která mu případně mohla vzniknout v důsledku samotného
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle analogického použití § 8 OdpŠk,
jakožto dalšího nároku se samostatným skutkovým základem. Újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, jejíhož odškodnění se domáhá
žalobce, spočívá zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby
obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, přičemž při stanovení
formy a výše zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, za současného zohlednění
kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ustanovení § 32 OdpŠk, které stanoví speciální promlčecí lhůty, přitom
rozlišuje nároky založené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
od nároků ostatních. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je v tomto
případě modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro níž je
rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení nemůže nastat
dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Za skončení řízení se obecně považuje okamžik nabytí právní moci posledního
rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Nejvyšší soud přitom pro podmínky
České republiky v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009,
dovodil, že do celkové doby řízení se pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a
OdpŠk započítává i řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti či řízení o
stížnosti ústavní (viz k tomu též blíže R 58/2011). Je tomu tak proto, že
rozhodnutí vydané v řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích může
zasáhnout do pravomocně vydaných rozhodnutí, jinými slovy řečeno, může
předchozí rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání. Nelze tedy v
zásadě dopředu odhadnout, zda řízení o mimořádných opravných prostředcích či o
ústavní stížnosti bude mít za následek příznivé rozhodnutí pro stěžovatele, a
zda se bude věc projednávat znovu či nikoliv.
Zásadní rozdíl mezi výše vyjmenovanými opravnými prostředky a stížností pro
porušení zákona podanou v neprospěch obviněného spočívá zejména v tom, že
stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného nemůže v důsledku
zásady zákazu reformace un peius přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán,
žádný faktický negativní důsledek, neboť v nejhorším případě může skončit
akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že došlo k porušení zákona ve
prospěch uvedené osoby, jak ve svém odůvodnění správně konstatoval odvolací
soud. Stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek,
neslouží k ochraně práva stěžovatele, ale k nápravě závažných pochybení orgánů
činných v trestním řízení, která nebyla napravena v rámci řádného
dvouinstančního řízení, ať už se jedná o právní vady pravomocného rozhodnutí či
nápravu vadného postupu v řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Institut stížnosti pro porušení zákona měl být s účinností od 1. 1. 2002
prakticky zcela nahrazen novou právní úpravou dovolání a stížnost pro porušení
zákona byla zachována jen pro řešení některých výjimečných případů. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01,
publikovaným pod č. 424/2001 Sb., bylo ke dni 31. 12. 2001 zrušeno ustanovení §
272 (a na to navazující § 276 věty čtvrté) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo v
odst. 1, že nebyl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, mohl Nejvyšší soud
zrušit napadené rozhodnutí nebo jeho část, případně též vadné řízení mu
předcházející (§ 269 odst. 2 až § 271) jen tehdy, navrhl-li to ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní
moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří
měsíců od jejího podání. Ústavní soud zrušil kasační a apelační pravomoc
Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch
obviněného, nezrušil ale řízení jako takové, tj. nezrušil možnost přijmout v
dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268
odst. 2 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo o stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněného rozhodováno v roce 2010, muselo být dovolateli
zřejmé (jelikož se nadto jedná o renomovaného právníka), že rozhodnutím
Nejvyššího soudu o této stížnosti nemůže dojít ke zrušení pravomocného
rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn. Smyslem podané stížnosti pro porušení
zákona tak mohla být toliko ochrana dodržování objektivního práva a procesních
postupů, jež jsou chráněny izolovaně, avšak nikoli ve vazbě k subjektivním
právům obviněného, a v konečném důsledku je tak sledována náprava chování
státních či úředních osob nebo orgánů (srov. vyjádření tehdejší předsedkyně
Nejvyššího soudu JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D. v nálezu pléna Ústavního soudu
výše citovaného).
Z výše uvedených důvodů se podává, že stížnost pro porušení zákona podaná v
neprospěch obviněného není součástí trestního řízení žalobce, neboť se jeho
subjektivních práv v zásadě vůbec nedotýká a rovněž nemůže zasáhnout do již
pravomocného rozhodnutí. Dovolatel tedy objektivně nemohl pociťovat újmu
spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť ten byl postaven na
jisto pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Pakliže dovolatel tvrdí, že o celkové újmě způsobené trestním stíháním se
dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a namítá dopad
trestního řízení na jeho osobní a profesní život, jedná se o odlišný nárok
(odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí), než jakého se žalobce domáhal v
tomto kompenzačním řízení. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stížnost pro
porušení zákona se liší od běžných opravných prostředků, jež mají k dispozici
účastníci řízení, dále tím, že ji podává výlučně ministr spravedlnosti, přičemž
pro její podání není žádným způsobem časově limitován. Lhůta k podání a
vyřízení stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného byla
stanovena ve zrušeném ustanovení § 272 tr. řádu právě z důvodu, že rozhodnutím
Nejvyššího soudu mohl být napadený rozsudek zrušen, čímž bylo podstatným
způsobem zasaženo do právní jistoty a stability konečného a vykonatelného
rozhodnutí. Současná právní úprava, která umožňuje vynést v neprospěch
obviněného toliko akademický výrok, však žádnou lhůtu k podání stížnosti ani
lhůtu k jejímu vyřízení nestanoví. Ostatní opravné prostředky, které mohou
zasáhnout do pravomocně skončeného řízení, lhůtu k podání vždy obsahují, ať už
se jedná o dovolání, obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost. Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že nepřiměřené délky vyřizování stížnosti
pro porušení zákona by se žalobce mohl domáhat, avšak pouze v rámci nově
uplatněného nároku, neboť součástí své žádosti uplatněné u žalované ani žaloby
podané u soudu toto řízení neučinil a současně ani nemohl. Nárok na odškodnění
nemajetkové újmy za šestileté trestní stíhání uplatnil u žalované dne 29. 10. 2007 a u soudu 13. 10. 2009, zatímco stížnost pro porušení zákona byla
ministryní spravedlnosti podána až dne 29. 12. 2009. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení o stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněné osoby není součástí trestního stíhání žalobce, a
tudíž nelze za okamžik skončení řízení z pohledu aplikace § 32 odst. 3, věty
druhé OdpŠk, považovat nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o
stížnosti pro porušení zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy
správné.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou
spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, respektive v postupu
odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. proto, že
neseznámil žalobce se svým odlišným právním názorem na otázku vznesení námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 118a o. s. ř. však dopadá
pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu
zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení (ke splnění
jeho procesních povinností tvrdit a prokázat pro rozhodnutí podle hmotného
práva významné skutečnosti) tak, aby o věci mohlo být nikoliv překvapivě, t.j.
na úkor účastníka pro nesplnění jeho procesních povinností, rozhodnuto.
Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku vznesení námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy bylo možno právně posoudit i na základě
žalobcem do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné
doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo třeba. Ostatně otázka
promlčitelnosti předmětného nároku byla již v součinnosti s účastníky
projednávána před soudem prvního stupně.
Dovolací soud tedy neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nadto jsou právní závěry
odvolacího soudu ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou zcela v souladu s
judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5.
2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011,
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
Stejné dovolací námitky, které byly dovolacím soudem shledány nedůvodnými,
uplatnil žalobce i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvého stupně. V této části by dovolání mohlo být shledáno
přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237
odst. 3 o. s. ř. Jestliže však dovolání není důvodné v části, kde je dána jeho
přípustnost ze zákona, nemůže být přípustné pro řešení stejných otázek v části,
kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Proto dovolací soud v této části dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst.
5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně
výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však
není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení,
přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána
podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být
založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze
podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Dovolací soud proto i v
této části dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné a právní posouzení věci
odvolacím soudem za správné, proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl, a ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, a žalované v tomto řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu