4 Tz 112/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26.
května 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou
podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného JUDr.
K. F. , CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp.
zn. 11 To 9/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7
T 67/2005 a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 11 To 9/2007, b
y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 226 písm. a), § 259 odst. 3
a § 263 odst. 7 tr. ř. ve prospěch obviněného JUDr. K. F., CSc.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006, č. j. 7 T 67/2005-998,
byl obviněný JUDr. K. F., CSc. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.).
Tohoto se obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 22. 12. 2000 do
dne 2. 1. 2001 na blíže neurčeném místě v P. či jinde, sepsal kupní smlouvu
opatřenou podpisy obou stran na obytný dům, parcelu a zahradu v obci R., T. ú.,
katastrální území R. u P., okres P.-z., kdy byl uveden sám jako strana kupující
a poškozená JUDr. I. H., jako prodávající, ačkoliv poškozená o tomto úkonu
nevěděla a byl v rozporu s její vůlí, poté na smlouvě svým podpisem a otiskem
razítka advokáta ve smyslu vyhl. č. 190/1996 Sb., § 34 odst. 7 písm. c)
výslovně potvrdil, že smluvní strany jejichž totožnost zjistil, před ním
smlouvu podepsaly, přičemž uvedl, že totožnost poškozené ověřil z občanského
průkazu, který pozbyl platnosti v roce 1998 a dále sepsal návrh adresovaný
Katastrálnímu úřadu Praha-západ na povolení vkladu svého vlastnického práva k
uvedeným nemovitostem a zajistil podání návrhu u uvedeného katastrálního
úřadu, v důsledku čehož došlo k požadovanému zápisu s účinky od 2. 1. 2001 a s
domem dále jako vlastník disponoval, čímž způsobil škodu ve výši hodnoty
nemovitosti, tj. nejméně 6.885.000,- Kč.
Obviněnému byl za uvedený trestný čin uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadli odvoláním obviněný JUDr. K.
F., CSc., a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Praze.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 11 To 9/2007-1122, Vrchní soud v Praze k
odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a současně ve věci podle § 259 odst. 3
tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil
obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12.
8. 2005, č. j. KZV 304/2002-211, pro skutek, který byl předmětem odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, s tím rozdílem, že v podané obžalobě byla škoda
způsobená činem obviněného vyčíslena na částku nejméně 8.100.000,- Kč. Odvolání
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze pak bylo podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala ministryně
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. K. F.,
CSc. stížnost pro porušení zákona.
V této poukázala na znění ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, odst. 12, § 226
písm. a), § 254 odst. 1, § 256, § 258 odst. 1 písm. b), d) a § 263 odst. 7
tr. ř. a konstatovala, že se jimi Vrchní soud v Praze při rozhodování o vině
obviněného důsledně neřídil.
Stěžovatelka v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku označila
skutkové závěry odvolacího soudu za nesprávné a poukázala, že těžištěm
trestního řízení je hlavní líčení. Právě hlavnímu líčení je vyhrazeno
rozhodování o vině a případně i o trestu obviněného. Jinak řečeno, soud prvního
stupně je stolicí skutkovou, naproti tomu odvolací soud je s drobnými výjimkami
stolicí právní. Dokazování je v trestním řízení realizováno zejména v hlavním
líčení, kdy jsou důkazy prováděny kontradiktorním způsobem tak, aby byly
skutečnosti rozhodné pro posouzení viny obviněného řádně a bez pochybností
objasněny. Konstantní bohatá judikatura ale ani teorie nepochybují o tom, že
hodnocení důkazů je téměř výlučným oprávněním nalézacího soudu, který důkazy v
hlavním líčení provedl. Odvolacímu přezkumu podléhá toliko logičnost a
přesvědčivost argumentace nalézacího soudu vztahující se k odůvodnění zvoleného
hodnocení důkazů a navazujícího skutkového děje. Odvolací soud není oprávněn
soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny k hodnocení důkazů ani v případě,
že by sám provedené důkazy hodnotil jinak. Odvolací soud může nalézacímu soudu
toliko uložit, aby se některými důkazními aspekty blíže zabýval, případně aby
své závěry pregnantněji odůvodnil. Jinými oprávněními při hodnocení důkazů
odvolací soud ve vztahu k soudu nalézacímu nedisponuje. Závěry odvolacího soudu
učiněné v trestní věci obviněného JUDr. K. F., CSc., neodpovídají ustálené
judikatuře soudů o způsobu přístupu odvolacího soudu ke skutkovým zjištěním
nalézacího soudu obsaženým v rozsudku, který je přezkoumáván odvolacím soudem
na podkladě proti němu podanému odvolání.
V této souvislosti se stěžovatelka odvolala na rozhodnutí publikované pod č.
20/1997 Sb. rozh. tr., z kterého vyplývá, že pokud se odvolací soud neztotožní
se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám
vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž
může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková
zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba
přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný,
ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, jak tomu bylo
ve shora naznačených směrech v této věci, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku
soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. novým rozsudkem
bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím
soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba
opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §
263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat
podle § 259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen
upozornit, čím se má znovu zabývat; nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů
udělovat závazné pokyny. Zároveň poukázala i na rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh.
tr.
Podle názoru ministryně spravedlnosti odvolací soud v této věci hodnotil důkazy
diametrálně odlišně od soudu nalézacího. Ten dospěl k závěru o vině obviněného,
odvolací soud naopak obviněného obžaloby zprostil. Přitom rozsudek nalézacího
soudu splňuje nároky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., když nalézací soud logicky
vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného a na základě jakých důkazů dospěl
k závěru o jeho vině. Naznačený závěr nalézací soud učinil po procesně
bezvadném dokazování provedeném v hlavním líčení konaném celkem v pěti
celodenních jednacích dnech. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy.
Vyslechl obviněného, poškozenou, 11 svědků, 2 znalce, a provedl rovněž řadu
listinných důkazů. Naproti tomu odvolací soud podle protokolu o veřejném
zasedání (č. l. 1118 spisu) toliko opakoval dokazování v nepodstatném rozsahu
čtením některých listinných důkazů. Odvolací soud neopakoval výslech poškozené
ani jiných svědků. Za této procesní situace nemohl odvolací soud důkazy
zhodnotit zcela opačně ve vztahu k hodnocení soudu nalézacího, neboť takový
postup striktně zapovídá ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.
Soud prvního stupně podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvěřil výpovědi
poškozené, že obviněný sepsal kupní smlouvu o převodu nemovitostí v rozporu s
její pravou a skutečnou vůlí. V tomto směru uvěřil i intervenujícím svědkům
(např. F. H., L. H. a JUDr. B. K.). Odvolací soud uvedené svědky ani poškozenou
při veřejném zasedání neslyšel, dokonce ani nepřistoupil ke čtení jejich
výpovědí. Naznačené důkazy v odvolacím řízení provedeny (opakovány) nebyly.
Alinea druhá § 263 odst. 7 tr. ř. však zavazuje odvolací soud k totožnému
hodnocení důkazů, jak již důkazy hodnotil nalézací soud. Uvedenému totožnému
hodnocení nepodléhají pouze důkazy v odvolacím řízení provedené nebo opakované.
Odvolací soud přistoupil ke zproštění obviněného obžaloby, neboť podle jeho
názoru nebyla prokázána existence stíhaného skutku. Existenci stíhaného skutku
měl nalézací soud za prokázanou právě důkazy již uvedenými. Tímto závěrem pak
byl odvolací soud vázán. Odvolací soud si zřejmě neuvědomil, že zproštění
obžaloby s sebou v souzené věci vždy nese diametrálně odlišné hodnocení důkazů
provedených v hlavním líčení minimálně ve vztahu k výpovědím svědků uvedeným v
předchozím odstavci. Za stávající procesní, ale nakonec i důkazní situace,
nemohl odvolací soud sám přistoupit k meritornímu zproštění obviněného, ale
mohl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nalézacímu soudu toliko věc
vrátit k novému rozhodnutí. Mohl současně nalézacímu soudu uložit, jak
dokazování doplnit, eventuálně jakým otázkám má být při novém rozhodování
věnována zvýšená pozornost.
S přihlédnutím k této věci stěžovatelka zdůraznila, že také odvolací soud musí
konkrétní skutečnosti vyplývající z jednotlivých důkazů hodnotit ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž nesmí
vytrhávat ojedinělé věty ze svědeckých výpovědí svědků, které ani sám
nevyslechl. Místo toho se měl odvolací soud náležitě vypořádat se všemi
rozhodnými skutečnostmi i odlišnými závěry soudu prvního stupně, dále v
odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v
čem je třeba je doplnit, příp. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout, a na
základě toho soud prvního stupně jen upozornit, čím se má znovu zabývat, aniž
by mu však ke způsobu hodnocení důkazů uděloval závazné pokyny.
Diferentní způsob hodnocení důkazů od nalézacího soudu přísluší odvolacímu
soudu toliko v případě, že důkazy ve veřejném zasedání sám opětovně provede.
Opačný postup znamená popření jedné ze základních zásad trestního řízení,
kterou je zásada bezprostřednosti uvedená v § 2 odst. 12 tr. ř. Odvolacímu
soudu je nicméně zapovězeno, jak již bylo řečeno, opakovat či doplňovat
dokazování v zásadním rozsahu, neboť opačný postup by znamenal nahrazování
činnosti nalézacího soudu, a v konečném důsledku popření zásady
dvojinstančnosti řízení. Vytváření zásadního skutkového základu v odvolacím
řízení totiž rovněž znamená odepřít stranám možnost přezkoumání věci odvolacím
soudem na základě řádného opravného prostředku, když de facto dochází k
rozhodování věci v jediném stupni před odvolacím soudem.
Podle stěžovatelky jsou skutková zjištění nalézacího soudu správná a výrok o
vině neměl v odvolacím řízení doznat změn. Nesouhlasí s existencí zrušovacích
důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. užitých odvolacím soudem,
ani s postupem vrchního soudu, který sám zprostil obviněného obžaloby v
odvolacím řízení, ač pro takový postup nebyly zjevně splněny zákonné podmínky.
Odvolací soud tak nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v § 254 odst. 1
tr. ř.
Postup odvolacího soudu podle stěžovatelky vykazuje i znaky libovůle v
rozhodování, znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Zde poukázala na
nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, podle něhož §
259 odst. 3 tr. ř. výslovně uvádí, v jakých případech se odvolací soud může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud
považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené
důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního
stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Z pohledu
ústavněprávního by pak v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející
bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku
způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, a to porušením základních ústavním pořádkem
chráněných zásad trestního řízení – zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl.
96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Citovaný
nález Ústavního soudu v souladu s argumenty stížnosti pro porušení zákona
popírá dokonce ústavnost postupu odvolacího soudu, pokud bez opakování
rozhodujících důkazů sám ve věci meritorně rozhodl poté, co zcela odlišně od
nalézacího soudu zhodnotil skutkový stav věci.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla,
že vzhledem k porušení zákona toliko ve prospěch obviněného, přichází v úvahu
pouze vydání tzv. akademického výroku, kterým se Nejvyšší soud omezí na prosté
konstatování porušení zákona. Zhoršení procesního postavení obviněného je
vyloučeno. I přes tento fakt považuje pouhé vyslovení porušení zákona za
žádoucí, neboť může znamenat určitou morální satisfakci pro poškozenou JUDr. I.
H. Zároveň je judikatorně žádoucí blíže upřesnit možnosti meritorního
rozhodování odvolacího soudu při zásadně odlišném skutkovém hodnocení ve vztahu
ke skutkovým závěrům nalézacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4.
2007, č. j. 11 To 9/2007-1122, byl porušen zákon ve prospěch obviněného JUDr.
K. F., CSc., v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, odst. 12, § 226 písm. a), §
256, § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7
tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který
důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl
učinit spolehlivé skutkové závěry. Je tudíž výsostným právem soudu prvního
stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který
přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního
stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku
odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti. Do již učiněného hodnocení důkazů smí odvolací soud zasáhnout
v rámci své přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v
jejich hodnocení. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž
vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení
založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich
souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud
nemůže rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí
tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž
nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
(Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod
č. 7-8/1992)
Uvedené zásady musí při svém postupu v rámci řízení o stížnosti pro porušení
zákona respektovat i Nejvyšší soud. Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v
řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je
pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti
takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu,
že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak.
Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí
zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu
předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové
míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze
ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení
a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak
provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných
rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně
Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Podaná stížnost pro porušení zákona napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
v podstatě vytýká, že ačkoli skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i
výrok o vině obviněného, obsažený v jeho rozsudku, byly správné a neměly v
odvolacím řízení doznat změn, vrchní soud po zrušení prvostupňového rozhodnutí
sám obviněného zprostil obžaloby, přičemž pro takový postup nebyly splněny
zákonné podmínky.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně a oprávněné výhrady vyslovené odvolacím soudem na adresu nalézacího
soudu, pokud jde o jeho skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů (viz §
2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), nemohl souhlasit s námitkami stěžovatelky vůči
postupu vrchního soudu, pokud ten dospěl k závěru, že jím přezkoumávaný
rozsudek krajského soudu nemůže obstát a je třeba jej zrušit.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6 – 8 jasně a konkrétně
poukázal na protichůdná zjištění soudu prvního stupně, vycházející z
provedených důkazů a na nedostatečně přesvědčivý závěr o vině obviněného. V
tomto ohledu tudíž nelze vrchnímu soudu vytknout, pokud po přezkoumání
napadeného rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že tento je třeba zrušit
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Předmětný rozsudek totiž zjevně trpěl
nejasností skutkových zjištění podstatných pro rozhodnutí o vině obviněného,
přičemž soud prvního stupně se zároveň nevypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro své rozhodnutí, v důsledku čehož pak právní posouzení skutku,
popsaného ve výroku rozsudku, nebylo v souladu s trestním zákonem.
Též nelze bezvýhradně souhlasit s názorem stěžovatelky, že odvolací soud mohl
po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu toliko věc vrátit k
novému rozhodnutí. Zde je třeba zdůraznit, že odvolací řízení je od novely
trestního řádu z roku 2001 (zák. č. 265/2001 Sb.) založeno výrazně na principu
apelačním s prvky kasace. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že je
nutné z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí,
zpravidla přímo sám ve věci meritorně rozhodne a věc nevrací soudu prvního
stupně, jestliže nejde o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo
rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval
činnost soudu prvního stupně (§ 259 odst. 1 tr. ř.).
Pokud se ale odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl nepostupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a věc nevrátil tomuto soudu k
novému rozhodnutí, jelikož zjevně zastával názor, že ve věci může sám
rozhodnout rozsudkem, byl povinen respektovat nejen ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř., ale i ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění
odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném
zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy
provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán
hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které
odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Smyslem ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. tedy je, aby odvolací
soud svoje nové meritorní rozhodnutí, vydané ve formě rozsudku, založil pokud
možno na soudem prvního stupně správně učiněných skutkových zjištěních. V
případě, že se odvolací soud s hodnocením některého důkazu (a z něj
vyvozených skutkových závěrů) neztotožňuje, musí daný důkaz provést sám v rámci
veřejného zasedání, případně může skutková zjištění změnit či doplnit na
podkladu zcela nového (nalézacím soudem neprovedeného) podstatného důkazu. Obě
uvedená ustanovení upravují „relativní nezměnitelnost“ skutkových zjištění
nalézacího soudu modifikovanou taxativně uvedenými výjimkami, do nichž se
primárně promítá obecný princip bezprostřednosti trestního řízení (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05).
Jestliže tedy Vrchní soud v Praze podle § 263 odst. 6 tr. ř. provedl ve
veřejném zasedání doplnění dokazování, přičemž přečetl ze svazku I.
inkriminovanou kupní smlouvu z 2. 1. 2001, kupní smlouvu a smlouvu o věcném
břemenu z 21. 10. 1994 (týkající se domu v S.), dohodu o odstoupení od kupní
smlouvy ze dne 13. 7. 1995 a obdobnou dohodu o odstoupení ze dne 13. 3. 1995
(notářsky ověřenou), ze svazku II. návrh na vklad vlastnického práva z 2. 1.
2001 učiněný na KÚ Praha-západ a ze svazku III. závěr znaleckého posudku
kriminalistického ústavu, tak nelze než konstatovat, že se o nové důkazy
nejednalo, neboť všechny vyjmenované důkazy byly již v předchozím řízení
provedeny v rámci hlavního líčení soudem nalézacím, byť některé z nich byly
čteny pod jiným číslem listu, protože se v trestním spisu nacházely ve více
vyhotoveních. Po obsahové stránce ale tato nuance neměla na hodnocení
provedených důkazů žádný vliv.
Odvolací soud z tohoto důvodu nemohl postupovat podle ustanovení § 259 odst. 3
písm. b) tr. ř. Mohl však, přestože formulace „… doplněno dokazování…“ (č. l.
1118 spisu) tomu nenasvědčuje, postupovat podle ustanovení § 259 odst. 3 písm.
a) tr. ř. Aby se tak ale mohlo stát, musel by ve veřejném zasedání provést
skutečně podstatný důkaz, byť byl již dříve v hlavním líčení proveden, z
kterého by pro skutkové zjištění vyplynul natolik zásadní a nový poznatek,
který by sám o sobě, případně s ostatními důkazy mohl vést k přehodnocení
existující důkazní situace a tím i k závěru, učiněnému v konečném důsledku
odvolacím soudem, že skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, se nestal.
K tomu ale pouhým opakovaným přečtením některých již dříve provedených
listinných důkazů, resp. závěrů znaleckého posudku kriminalistického ústavu,
dojít rozhodně nemohlo. Byť lze na tomto místě opětovně připustit, že
zhodnocení provedených důkazů, jak to ve svém rozsudku učinil soud prvního
stupně, nepřipouštělo spolehlivé vyslovení viny obviněného trestným činem
podvodu (§ 250 tr. zák.), tak ale ani následný postup soudu odvolacího
neumožňoval zproštění obžaloby obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř.
Podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu soud zprostí obviněného
obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním
zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran,
nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu lze označit za předčasné minimálně s ohledem
na dílčí hodnotící závěr soudu prvního stupně, který jej zejména vedl k
vyslovení viny obviněného žalovaným skutkem. Ten pak spočívá v hodnocení obsahu
kupní smlouvy z 2. 1. 2001, v níž jsou uvedeny skutečnosti, které obviněný k
jím tvrzenému datu vzniku této smlouvy nemohl zcela logicky předpokládat. Pokud
předmětná smlouva měla být podle obviněného podepsána (uzavřena) na jaře roku
2000, někdy před odletem poškozené JUDr. H. do Austrálie, obviněný nemohl v
té době vědět, že bude mít k dispozici výpis z katastru nemovitostí z 22. 12.
2000 a že dne 29. 12. 2000 uzavře s poškozenou narovnání. V důsledku tohoto
poznatku pak nalézací soud i upravil období, v němž se obviněný trestné
činnosti dopustil (viz č. l. 1013 spisu, str. 16 rozsudku).
Též podle názoru Nejvyššího soudu lze jen stěží uvěřit, že v době, kdy byla
podle tvrzení obviněného předmětná kupní smlouva uzavřena, mohl mít obviněný
natolik konkrétní a specifické informace o budoucích událostech, jako je den v
němž dojde k výpisu z katastru nemovitostí, nebo den v němž dojde k jeho
narovnání s poškozenou, které jsou v ní obsaženy. Zároveň nelze pokládat za
pravděpodobné, že by k uzavření a podpisu takové smlouvy došlo později, po
rozchodu obviněného a poškozené. Pokud by k tomu přesto v souladu s projevenou
vůlí poškozené došlo, jeví se neobvyklým, proč byl návrh na vklad vlastnického
práva k nemovitostem, svědčící obviněnému, opatřen prokazatelně padělaným
podpisem poškozené. Jestliže by i navzdory tomu byla kupní smlouva autentická,
je nelogické, aby kvůli její realizaci poškozená vzápětí podávala na obviněného
trestní oznámení.
Rovněž vrchní soud si byl vědom tohoto zásadního závěru krajského soudu, když
na něj i poukázal ve svém rozhodnutí (viz č. l. 1128 spisu, str. 7 rozsudku).
Ve svém vlastním postupu v rámci odvolacího řízení však na něj nikterak
nereagoval. A to i navzdory obsahu doplňku odvolání obviněného, vypracovaného
jeho obhájcem (viz č. l. 1029 spisu), v němž je na tyto rozpory vyplývající z
inkriminované smlouvy též poukazováno a je zde navrženo, aby obviněný k nim byl
vyslechnut a zároveň je vysloven předpoklad, že
pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi tak budou
vyvráceny.
K tomuto ale odvolací soud nepřistoupil, a namísto, aby k veřejnému zasedání
předvolal obviněného a vyslechl jej k výše uvedeným otázkám doby vzniku a
obsahu kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a taktéž předvolal poškozenou a k témuž ji
vyslechl v postavení svědkyně, případně aby přistoupil i k provedení
konfrontace obou uvedených osob ( § 104a tr. ř.), event. vyslechl i jiné
svědky, spokojil se s pouhým přečtením předmětné smlouvy, případně dalších
písemností. Tím ale zákonné předpoklady k přehodnocení vysloveného skutkového
závěru soudu prvního stupně nenastaly a předmětné podstatné otázky doby vzniku
a obsahu kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a s tím spojené pochybnosti objasněny a
odstraněny nebyly.
Odvolací soud si tudíž nevytvořil potřebné procesní podmínky k tomu, aby mohl v
souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodnout rozsudkem,
neboť předpokladem takového postupu je správně zjištěný skutkový stav v
napadeném rozsudku nalézacího soudu. Skutkový stav v tomto rozsudku ale nemohl
být správně zjištěn, když podle soudu prvního stupně se žalovaný skutek stal,
spáchal jej obviněný a naplnil jím znaky trestného činu podvodu, a aniž by z
důkazů provedených odvolacím soudem byly zjištěny nové podstatné skutečnosti ve
srovnání se skutečnostmi, z kterých již vycházel soud prvního stupně, odvolací
soud bez dalšího vyvodil, že se skutek nestal a obviněného zprostil obžaloby
podle § 226 písm. a) tr. ř. (Srov. přiměřeně rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp.
zn. 5 Tz 63/2001, Soubor rozhod. NS ČR sv. 5, T 139 a rozsudek ze dne 12. 9.
2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, Soubor rozhod. NS ČR sv. 11, T 281). Takové
rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze označit za souladné se zákonem.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 11 To 9/2007, byl ve prospěch
obviněného JUDr. K. F., CSc. porušen zákon v ustanoveních § 226 písm. a), § 259
odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve prospěch
obviněného, rozhodl pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by zrušil napadené
rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení, jelikož takový postup podle dikce
ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. a násl. nepřicházel v úvahu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec