30 Cdo 3061/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně P. Č., proti žalované T. J., zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Kounicova 13, o určení podílového spoluvlastnictví
k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 159/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2012,
č.j. 49 Co 53/2010-199, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2012, č.j. 49 Co
53/2010-199, se kromě výroku I. zrušuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2009, č.j. 14 C
159/2003-145, se rovněž kromě výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
června 2009, č.j. 14 C 159/2003-145, rozhodl o podané žalobě na určení
spoluvlastnického práva žalobkyně k označeným pozemkům tak, že řízení o určení
spoluvlastnictví žalobkyně v rozsahu id 4/5 pozemků v katastrálním území (dále
již „k.ú.“) K. P. zastavil (výrok I.), dále určil, že „žalobkyně je vlastnicí
spoluvlastnického podílu ve výši id. 4/5 pozemku: vše k. ú. K. P., obec B.“
(výrok II.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení
částku 3.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po
provedeném řízení uvedený soud dospěl k závěru, že kupní smlouvy, které
uzavřela žalobkyně s žalovanou, a jejichž předmětem byl úplatný převod pozemků
označených ve smlouvách, jsou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně
neplatné, neboť žalobkyně (při uzavírání těchto smluv) jednala v duševní
poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. „Tento svůj závěr
soud opřel o znalecký posudek ze dne 10. 11. 2008, který zpracovala...soudní
znalkyně MUDr. M. H. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně
jako prodávající nebyla schopna posoudit následky svého jednání nebo své
jednání ovládnout.“
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalované proti
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení zastavil (výrok I.),
dále rozsudek soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku II. (jako
věcně správný) potvrdil (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení)
rozsudku – odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Ovládací a rozpoznávací schopnosti
žalobkyně ve smyslu rozpoznání následků jejího jednání a ovládací schopnosti ve
smyslu schopnosti ovládnout své jednání byly u žalované při podpisu předmětných
smluv podstatnou měrou sníženy. „Správnost...zjištění soudu I. stupně byla
potvrzena i v odvolacím řízení, v němž znalkyně MUDr. M. H. při podání ústního
vysvětlení ke znaleckému posudku potvrdila, že rozumové schopnosti žalobkyně
jsou na horní hranici pásma lehké debility a na dolní hranici normy..“ Odvolací
soud při rozhodování také zohlednil, že „Při posuzování schopnosti žalobkyně
uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se ,v
tom, co jí bylo sděleno´ neorientovala, což žalobkyně sdělila již dříve také v
rámci vyšetření PhDr. S., kde uvedla, že jí nebylo jasné, o co při uzavírání
smluv šlo, a že se v problematice neorientovala. O těchto skutečnostech
žalobkyně navíc vypovídá po celou dobu, tj. od roku 2002 shodně, vzhledem k
její snížené schopnosti si vymýšlet a sníženým paměťovým schopnostem lze vyjít
z toho, že její tvrzení je věrohodné. Znalkyně proto vyšla z toho, že žalobkyně
v problematice týkající se předmětných pozemků byla orientována jen
povrchně...“ Konečně odvolací soud převzal i „právní hodnocení“ znalkyní
zjištěných skutečností, konstatoval-li, že „duševní stav žalobkyně je prakticky
po celou dobu její dospělosti takový, že není bez ohrožení svých práv a
oprávněných zájmů schopna činit právní úkony, kterými by disponovala s
finančními prostředky převyšujícími výši jejího důchodu, přičemž v tomto smyslu
je u ní též indikováno omezení způsobilosti k právním úkonům.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací
důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle dovolatelky má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam „v řešení právní otázky, spočívající v tom, zda-li v daném případě měla
být poskytnuta ochrana žalobkyni z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí a
nebo žalované, která uzavřela sporné kupní smlouvy v dobré víře v platnost
těchto právních úkonů a v tomto přesvědčení žila od roku 1997 a od roku 2001 až
doposud, a zda-li je třeba jejímu dosavadnímu vlastnickému právu poskytnout
ochranu z důvodu právní jistoty, neboť nemohla v době uzavření kupní smluv
rozumně očekávat, že by snad žalobkyně jednala v duševní poruše a shledat tak
její vlastnický titul platným úkonem.“ Dovolatelka dále vytýká odvolacímu
soudu, že nebylo přistoupeno k vypracování revizního znaleckého posudku a k
výslechům dovolatelkou navržených svědků; v tomto směru tedy dovolatelka
vymezila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z dalšího
obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka s ohledem na zjištěný
skutkový stav vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, a to i
ve vazbě na dobrou víru dovolatelky při nabývání předmětných nemovitostí. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“). Žalobkyně se věcně k podanému dovolání (písemně) nevyjádřila; v podání,
doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. prosince 2012, pouze dovolací soud požádala o
přednostní vyřízení tohoto dovolání s ohledem na její zdravotní stav. Dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a včas, kromě
nepřípustně uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) posuzovat, dovolání obsahuje i způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci je
přípustné a také i důvodné, neboť odvolací soud za skutkového stavu, z nějž při
rozhodování vycházel, vydal rozhodnutí, které není souladné s judikaturou
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 30 Cdo
971/2012 (který je, stejně jako další zde cit. rozhodnutí, veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) vyložil: „Z
obsahu posudku znaleckého ústavu vyplývá, že závěr o podstatném snížení
rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce při uzavírání předmětné darovací
smlouvy v přítomnosti notářky je postaven na předpokladu takto defektního
jednání, tedy nevychází ze skutkového nálezu upínajícího se k inkriminovanému
období, anebo ze zcela jednoznačného závěru, že uvedené snížení rozpoznávacích
a ovládacích schopností žalobce bylo důsledkem jeho trvalého (neměnného)
zdravotního stavu, který z tohoto důvodu zcela jednoznačně zasahoval i do
období uzavírání uvedeného právního úkonu. Takový posudek je ovšem z vyložených
důvodů nepřesvědčivý a měnící (žalobě o určení vlastnictví z titulu jednání
převodce v duševní poruše vyhovující) rozsudek odvolacího soudu, který výhradně
vycházel z takto nepřesvědčivého znaleckého posudku, není správný.“
V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, Nejvyšší soud
zdůraznil, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o
jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových
okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by
bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.
Zdůraznil dále, že jakkoli
esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné
právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je
znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby
se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a
přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek způsobem
předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky
a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec
omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou
cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru
(srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího
přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to
zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Tak je tomu např. tehdy,
připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k
tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém
posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího
zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé
dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze
zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu
skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále
uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování
posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům
účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl
vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky.
V posuzovaném případě odvolací soud pro své rozhodnutí zcela převzal znalkyní
učiněné závěry vyšetřované žalobkyně včetně jejího nepatřičného právního
zhodnocení zjištěných skutečností, aniž by důsledně zhodnotil obsah takto
zpracovaného znaleckého posudku, který zčásti znalkyně MUDr. M. H. odůvodnila,
resp. „při podání ústního vysvětlení ke znaleckému posudku“ při odvolacím
jednání k němu podala vysvětlení, z něhož odvolací soud mj. uzavřel (ještě
jednou v tomto rozhodnutí citováno): „Při posuzování schopnosti žalobkyně
uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se „v
tom, co jí bylo sdělováno“ neorientovala...vzhledem k její snížené schopnosti
si vymýšlet a sníženým paměťovým schopnostem lze vyjít z toho, že její tvrzení
je věrohodné.“
Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní
poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká
porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká
duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do
osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které
navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní
porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J.,
Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná
odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a
sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších
(psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme
ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná psychopatie), u které se
povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí
být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a
to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za
následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo
omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být
přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče
auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či
minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví
osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo
trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je
duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických
funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní
odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za
následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností. V daném případě MUDr. M. H., jak plyne z obsahu zpracovaného posudku, v zásadě
převzala odborné závěry z psychologických vyšetření PhDr.
M. S. (ze dne 22. května 2002) a PhDr. A. P. (ze dne 29. srpna 2003), zpracovaných na základě
objednávky žalobkyně; v tomto případě jde o soukromé listiny (§ 129 o. s. ř.),
nikoliv o znalecké posudky (§ 127 o. s.ř.). Znalecký posudek znalkyně H. obsahuje opis relevantní části spisu upínající se k inkriminovaným jednáním
žalobkyně (k žalobkyní uzavíraným právním úkonům v předmětném období), zčásti
opis lékařských zpráv (z posudku není zřejmé, zda si znalkyně vyžádala veškerou
zdravotní dokumentaci žalobkyně, ač je takový postup notorietou), avšak
nevyplývá z něj, že by znalkyně v rámci verifikace zásadně významných zjištění
nezbytných pro tvorbu odborného závěru postupovala přesvědčivým a logickým
způsobem. Na straně jedné totiž ze žádné předchozí lékařské zprávy (pomíjejí se
nyní zmíněné odborné závěry psychologických vyšetření, které byly zpracovány na
základě požadavku žalobkyně krátce před, resp. v druhém případě krátce po
podání žaloby v této věci) nevyplývá žádná okolnost, žádný dílčí závěr, který
by naznačoval výrazný defekt v chování, resp. zdravotním stavu žalobkyně, jenž
by mohl zakládat úvahy o existenci duševní poruchy, pro kterou by žalobkyně
nebyla schopna činit dlouhodobě (žádné) právní úkony (k tomu srov. též opis
sdělení MUDr. B. M. v posudku – arg.: „Pí. Č. zná od dětství a na ni, jako na
lékařku..rozhodně nepůsobí jako osoba duševně zaostalá, je naprosto v pořádku,
schopná se sama rozhodovat“, či usnesení Městského státního zastupitelství v
Brně ze dne 17. června 2003, z nějž – bez označení spisové značky – znalkyně ve
svém posudku také cituje). Přičemž na straně druhé znalkyně bez relevantního
skutkového podkladu přistupuje k jednoznačnému závěru, že „Ve dnech 24. 11. 1995, 11. 12. 1995 a 27. 9. 2001, tj. při podpisu smluv o převodu pozemků s
žalovanou, rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznávání následků svého
jednání a ovládací schopnosti ve smyslu své jednání ovládnout byly u žalobkyně
podstatnou měrou sníženy. Obě předpokládané schopnosti byly u posuzované
sníženy podstatnou měrou...“ Již z tohoto vyloženého popisu je evidentní, že
uvedený znalecký posudek co do přesvědčivosti nemůže coby (relevantní) důkazní
prostředek obstát. Je zřejmé, že v daném případě soudu prvního stupně nezbude, než přistoupit k
vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, resp. k přezkoumání znaleckého
posudku MUDr. M. H. jiným znalcem (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Z vyložených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v
uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu; protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v dotčeném
rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil je soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.