USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
žalobců a) K. R., narozeného dne XY, bytem XY, b) L. A. Č., narozené dne XY,
bytem XY, c) S. R., narozené dne XY, bytem XY a d) K. R., narozeného dne XY,
bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janem Andruško, advokátem se sídlem v Praze
1, Na příkopě 854/14, proti žalované RF HOBBY s.r.o. se sídlem v Praze 10 -
Michle, Bohdalecká 6/1420, IČO 26155672, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31, o ochranu osobnosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 102/2016, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 58
Co 275/2017-291, t a k t o:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Ivana Rady, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Na
příkopě č. 988/31.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se návrhem podaným dne 18. března 2016 domáhali ochrany svých
osobnostních práv a žádali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z
internetového portálu www.youtube.com videoupoutávky na 17 článků uveřejněných
v bulvárních časopisech Moje šťastná hvězda, Můj čas na kafíčko a Můj kousek
štěstí z období od listopadu 2013 do listopadu 2015, dále povinnost upustit od
jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a
rodinném životě žalobců, zejména pak o biologickém původu a způsobu početí
žalobkyně c) a žalobce d), vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích
mezi žalobci a vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a
žalobkyní b). Na náhradu nemajetkové újmy po žalované požadovali zaplacení
částky 750.000 Kč každému z nich. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2017, č.j. 17 C 102/2016-190, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. října 2017, č.j. 17 C 102/2016-264, výrokem I. uložil žalované odstranit z
internetové stránky www.youtube.com videoupoutávky na ve výroku specifikované
časopisy, výrokem II. žalované uložil povinnost upustit od zveřejňování a
šíření jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a
rodinném životě žalobců, podle požadavků v žalobě, výrokem III. uložil žalované
povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 500.000 Kč, výrokem IV. zamítl
žalobu, pokud se jí žalobci domáhali zaplacení částky 250.000 Kč každému z
nich, výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na nákladech
soudního řízení částku 25.125 Kč a výrokem VI. zamítl návrh, aby žalovaná byla
povinna upustit od jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení či výroků
o soukromém a rodinném životě žalobců nad rámec uveřejňování informací o
biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), vzájemných
příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci a vzájemných partnerských a
intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b). Věc posoudil podle
příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
„o.z.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnosti
žalobců a je namístě toto odčinit a zamezit tomu do budoucna. Proto žalované
uložil z internetových stránek odstranit žalobci označené videoupoutávky a
zakázal jí šířit informace ze soukromí žalobců. Vzhledem k intenzitě zásahu
přiznal i relutární satisfakci v částkách uvedených ve výroku III. Na základě odvolání žalobců do nákladového výroku V. a odvolání žalované do
vyhovujících výroků I., II., III. a nákladového výroku V., Městský soud v Praze
(dále též „odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 58 Co
275/2017-291, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil ve výroku
I. tak, že pod bodem 1.
pro větší srozumitelnost rozhodl znovu o celém
odstraňovacím návrhu (materiálně se tak jedná o potvrzení) a dále ho změnil
tak, že zamítl žalobu v rozsahu žalobního návrhu, aby žalovaná byla povinna
odstranit videoupoutávky nad rozsah zmíněný pod bodem 1. Výrokem II. jej ve
výroku II. změnil jen tak, že žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby
žalovaná byla povinna zdržet se uveřejňování informací a komentářů o vzájemných
příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci, pokud to není v rozporu s
jejich oprávněnými zájmy a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi
žalobcem a) a žalobkyní b) pokud to není v rozporu s jejich oprávněnými zájmy;
jinak rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Rozsudek soudu
prvního stupně dále změnil ve výroku III. tak, že zamítl návrh, pokud žalovaná
měla zaplatit žalobci a) 200.000 Kč, žalobkyni b) částku 200.000 Kč, žalobkyni
c) částku 440.000 Kč a žalobci d) částku 440.000 Kč, jinak ho potvrdil. Výrokem
IV. uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů každému ze žalobců částku vždy ve výši 15.176,77 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná
neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců, nikoli však již v otázce výše
přiměřeného zadostiučinění. Zdůraznil, že při ochraně osobnosti je primárním
významem zadostiučinění funkce satisfakční, i když úlohu preventivního významu
zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Poukázal
pak na spor, který žalobci vedou se společností EMPRESA MEDIA, a.s., kde
rozsudkem ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, Městský soud v Praze
žalobcům přiznal daleko nižší zadostiučinění v penězích za zásah, který trval
déle než zásah v nyní posuzované věci. Soudu prvního stupně vytkl, že se při
určování výše relutární satisfakce nezabýval výší peněžité satisfakce pro
jednotlivé žalobce, nezkoumal intenzitu dopadu zásahu směrem k jednotlivým
žalobcům. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek s tím, že i nezletilí žalobci nepochybně mají právo na satisfakci
v penězích. Odvolací soud konstatoval, že při vztažení výše uvedeného na
jednotlivé žalobce, přiznané zadostiučinění je třeba ponížit u všech žalobců a
u nezletilých dokonce výrazně, když zásah byl citelný hlavně pro dospělé
žalobce. Dovodil, že přiměřenou částkou, jež by měla být poskytnuta žalobcům
jako peněžité zadostiučinění je u žalobců a) a b) částka ve výši 300.000 Kč,
když ve vztahu k žalobci a) je zásah širší a ve vztahu k žalobkyni b) naopak
hlubší. U žalobců c) a d) shledal jako přiměřenou částku ve výši 60.000 Kč,
protože útoky žalované se jich nedotýkají v takové míře jako u jejich rodičů. Jedná se přitom vždy o 60 % částky, kterou jako důvodnou shledal odvolací soud
ve sporu se společností EMPRESA MEDIA, a.s. Zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III., a to proti jeho
potvrzující i měnící části a dále celý výrok IV.
o náhradě nákladů řízení
napadli dovoláním žalobci (dále též „dovolatelé“), kteří se zřejmě omylem v
textu dovolání místy označují jako žalovaná. Dovolání považují za přípustné
vzhledem k ustanovení § 237 o.s.ř., když napadený rozsudek podle nich závisí na
vyřešení relevantní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jeho důvodnost
dovozují z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť mají za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé činí spornou výši relutární satisfakce. V prvé řadě se domnívají, že
odvolací soud neaplikoval zákonem zakotvené zásady soukromého práva, zejména
stanovené v § 6 odst. 2 o.z., když žalobcům přičetl k tíži, že se proti jednání
žalované včas neohradili a tak vlastně žalovaná těží ze svého protiprávního
jednání. Poukazují v této souvislosti např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3600/2008. Uvedený závěr odvolacího soudu je tak
nelogický a neakceptovatelný zejména ve vztahu k nezletilým žalobcům c) a d),
kteří jsou v otázce aktivní ochrany svých osobnostních práv zcela závislí na
svých zákonných zástupcích. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nezletilí
žalobci c) a d) byli publikovanými články zasaženi podružně, zprostředkovaně,
naopak poukazují na to, že právě oni jsou útoky žalované s ohledem na svůj věk
ohroženi nejvíce. Domnívají se rovněž, že odvolací soud chápal újmu žalobci
utrpěnou jako újmu sdílenou, ale ve skutečnosti každý z žalobců utrpěl jednáním
žalované specifickou újmu. Napadené rozhodnutí také podle názoru žalobců
nerespektuje kritéria a relevantní faktory pro přiznání přiměřené výše
zadostiučinění žalobcům a konečně je v rozporu se zásadou předvídatelnosti. Žalobci jsou přesvědčení, že odvolací soud ve vztahu k žalobcům, především pak
k nezletilým žalobcům c) a d), náležitě a komplexně nezhodnotil všechny
rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, zcela
ignoroval prokázaný skutkový stav. Odvolací soud nesprávně rozhodl i o náhradě
nákladů řízení, když i přes to, že žalobci v řízení jednoznačně prokázali
základ nároku, nepřiznal jim plnou náhradu nákladů řízení. Dovolatelé proto
navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná, která vyvrací dovolací argumenty
žalobců, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, dovolání považuje za
nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl,
popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst.
1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalobci v prvé řadě namítají rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 6
odst. 2 o.z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo
protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má
kontrolu.
Uvedené ustanovení reflektuje rozpor s dobrými mravy s odkazem na
zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže profitovat
z vlastního nepoctivého jednání. Tato konkrétně vymezená otázka byla na obecné
úrovni již opakovaně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Podle
ustálené soudní judikatury je institut dobrých mravů korektivem, který umožňuje
soudu, aby nevyhověl žalobě, která je sice důvodná, avšak jsou tu jiné
okolnosti, v jejichž světle by výkonem takového práva nastala výrazná
nespravedlnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Je tedy zřejmé, že v posuzované věci se o dovolateli namítanou situaci
nejedná. Ani další dovolací argumentace nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší
soud setrvale judikuje, že otázka posouzení formy a výše přiznané kompenzace je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší
přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od jedinečných okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v ustanoveních občanského zákoníku, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, kterážto podmínka v případě právě projednávané věci
splněna není. Odvolací soud totiž v poměrech projednávané věci náležitě
odůvodnil, na základě jakých zcela konkrétních úvah dospěl k vyčíslení výše
náhrady nemajetkové újmy v penězích pro jednotlivé žalobce. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve znění účinném od 30. září 2017
přípustné. Za popsaného stavu Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s
jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis
vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7
bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalované rovněž náleží náhrada
za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí ve vztahu ke každému z
dovolatelů 4.114 Kč.