U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. v
právní věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se
sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
117.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
14 C 148/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. srpna 2015, č. j. 30 Co 216/2015-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 14 C 148/2014-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce po
žalované domáhal zaplacení částky 117.000,- Kč s příslušenstvím z titulu
tvrzené nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného exekučního (dále též „namítaného“)
řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se konstatování porušení práva v
namítaném řízení dostalo žalobci od žalované ve vyjádření žalované ze dne 14. května 2014, kteroužto formu zadostiučinění shledal soud za přiměřenou vzhledem
k újmě způsobené žalobci. Soud prvního stupně vycházel z úvahy, že „V
prozkoumávaném exekučním řízení došlo ke splnění povinnosti již dne 31. 7. 2008
(exekuční řízení směřující k vymožení povinnosti povinného vydat předmětný
technický průkaz a k vymožení nákladů řízení) bylo zahájeno dne 21. dubna
2008), kdy byl vydán technický průkaz vozidla povinným oprávněnému, tedy to, o
co žalobce v prozkoumávaném řízení usiloval, a pokud se řízení dále vedlo již
jen co do nákladů řízení, pak tato skutečnost nemůže být způsobilou vyvolat
újmu žalobce z nepřiměřené délky řízení do té míry, aby bylo nutno přistoupit k
finanční kompenzaci. Konstatování porušení práva dle názoru soudu je tak
přiměřené k újmě žalobci způsobené.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 18. srpna 2015, č. j. 30 Co 216/2015-55, v meritu věci rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku jen tak, že výše
těchto nákladů (namísto částky 900,- Kč) činí 600,- Kč, a dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nemajetkovou újmu,
která vznikla žalobci v namítaném řízení, lze nahradit ve formě konstatování
porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“), a že tuto
formu morální satisfakce považuje za odpovídající závažnosti újmy a okolnostem,
za nichž k újmě došlo. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však podle názoru
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) – jak bude rozvedeno níže – není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá, že dosavadní zadostiučinění ve
formě konstatace porušení práva není dostatečné. Nejvyšší soud přitom již v
minulosti několikrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, http://nsoud.cz
). Dovolací soud při přezkumu přiměřenosti formy či výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 2 nebo 3 OdpŠk, přičemž poskytnutým zadostiučiněním se zabývá až
tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřené. Z judikatury Nejvyššího soud, zejména ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem je třeba tvrdit a není-
li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se
za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále též
„Evropský soud“ nebo „Soud“ anebo „ESLP“) pak vychází ze „silné, ale
vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízená znamená pro stěžovatele
morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nevyžaduje (viz Apicella, § 93),
neboť újma vzniká již samotným porušením práva. Evropský soud pak zpravidla
poskytuje zadostiučinění v penězích, přičemž však připouští možnost konstatace
porušení práva, zejména byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v
judikatuře Evropského soudu. Zde se uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce
ESLP ze dne 22. května 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96)
nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. července 2003 ve věci Berlin
proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní
řízení proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní,
stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání
násilných trestných činů. Soud zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných
trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém
případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů
v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v
nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek byl
Soud toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude
dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva. Přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na
přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než
majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. Evropský
soud pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu
úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 6. dubna 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti
Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to již např. v rozsudku ze dne 30. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. V něm se jednalo o náhradu nemajetkové
újmy, kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu
přiznaly náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci
požadoval zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po
šesti letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu
ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na
zkušební dobu osmnácti měsíců. Nejvyšší soud zde uzavřel, že nemajetková újma
způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě
žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením
obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost,
v době ode dne 6. listopadu 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody
za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení
byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je
nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec
pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná
délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost,
nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována
poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Jestliže odvolací soud přihlédl k okolnostem daného případu a svůj právně
kvalifikační závěr o opodstatněnosti konstatace porušení práva dovolatele
založil na úvahách, které vyložil v odůvodnění svého písemného vyhotovení
rozsudku, a to při skutkovém zjištění, které v dovolacím řízení nelze nijak
revidovat, pak nelze učinit závěr o zjevné nepřiměřenosti takovéto aplikační
úvahy či o rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Přitom k
dovolatelem užitým judikatorním odkazům nutno uvést, že každé soudní rozhodnutí
obsahující příslušný právní názor je třeba interpretovat v jeho skutkových
souvislostech, resp. bez odpovídající reflexe skutkového rámce toho kterého
případu zpravidla nelze (bez dalšího) dosazovat (mechanicky aplikovat)
judikované závěry na obdobné případy. Jakkoliv tedy v daném případě odvolací
soud explicite při svých závěrech o postačujícím zadostiučinění ve formě
konstatace porušení práva dovolatele nepoužil formulací typu výjimečného
případu atd., z textu odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že právě pro jím
popsané okolnosti této věci výjimečnost takové situaci dovodil a s přihlédnutím
k jím citované judikatuře v uvedeném směru přistoupil k danému právnímu
posouzení věci. Této odvolacím soudem zvolené aplikační úvaze - jakkoliv si lze
pochopitelně představit i obšírnější a s jinou formulací verzi odůvodnění
rozsudku - nelze v zásadě ničeho vytknout, pokud vyústila v závěr, že zjištěné
skutkové okolnosti případu umožňovaly považovat konstataci porušení práva
dovolatele za dostačující formu zadostiučinění.
K dovolací argumentaci žalobce směřující do skutkových zjištění či tvrzených
(jiných) vad řízení nutno uvést, že v prvém případě prostřednictvím této
dovolací argumentace nelze (objektivně) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, a v druhém případě k (jiným) vadám řízení lze přihlédnout jen v
případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což se ovšem netýká
tohoto případu (nebylo-li z vyložených důvodů dovolání shledáno přípustným,
nebylo pochopitelně možné ani přihlížet k případným /jiným/ vadám řízení). Vzhledem k výše uvedenému pak ani dovolací argumentace dovolatele týkající se
postupu žalované z hlediska časových souvislostí stran jejího konstatování
porušení práva nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání směřující do nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje
právně relevantní vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., takže v tomto směru byla dovolacímu soudu upřena možnost se jeho
přípustností zabývat, dospěl-li by vůbec dovolací soud (pokud by předpoklady
přípustnosti dovolání v tomto směru byly řádně vymezeny) k závěru, že se v
tomto případě neuplatní limit (spojený s nepřípustností dovolání) ve smyslu §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.