30 Cdo 3070/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) R. d. G., a b) M. B., obou zastoupených advokátem, proti
žalované obchodní společnosti L. M., s.r.o., zastoupené advokátem, o ochranu
osobnosti, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 13/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č.j. 1 Co 311/2005-194,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců částku 4.552,- Kč jejich
zástupci, advokátu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 32 C 13/2002-70,
zamítl žalobu, aby žalovaná obchodní společnost byla uznána povinnou zaplatit
každému ze žalobců částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\").
Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná obchodní
společnost neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců ve smyslu
ustanovení § 11 a § 13 o.z. tím, že zřídila internetovou doménu \"kadran.cz“ a
zde
(ve vztahu k žalobcům) uveřejnila (a po dobu od 15. února 2002 do nejméně 9.
května 2002 uveřejňovala) urážlivý text v německém jazyce s připojenou lascivní
karikaturou. Soud prvního stupně vyslovil názor, že s ohledem na neobyčejnou
vulgárnost
a urážlivost zmíněného zásahu je dán důvod pro přiznání náhrady nemajetkové
újmy
v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Protože však současně
scházely podklady ke stanovení vlastní výše tohoto zadostiučinění soud žalobu
zamítl jako celek.
O odvolání obou žalobců proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 17. června 2003, č.j. 1 Co 109/2003-99, kterým rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit
každému z žalobců částku 200.000,- Kč, zatímco ve zbývající zamítavé části
tento rozsudek potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Dovodil objektivní způsobilost popsaného neoprávněného zásahu závažným
způsobem porušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z.
Pokud k zásahu byl užit internet, který je určen k celosvětové komunikaci, pak
objektivní míra ohrožení soukromí, cti a důstojnosti žalobců je značná a
nepochybně vyšší, než pokud by k šíření informace došlo jiným, lokálně
omezeným, informačním prostředkem. Rovněž okolnosti, za nichž k porušení práva
žalobců došlo (mimořádná vulgárnost textu
ve spojení s pornografickým obrázkem), byly podle názoru odvolacího soudu
objektivně schopné způsobit na právech žalobců závažnou újmu, protože dotčení
cti, důstojnosti
a soukromí by objektivně nesla jako závažné u takovéhoto zásahu každá fyzická
osoba. Současně přihlédl i k době, po kterou byla předmětná stránka na doméně
žalované umístěna.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3. června 2004 pod č.j. 30 Cdo
2089/2003-119 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Ten pak usnesením ze dne 1. února 2005, č.j. 1 Co 307/2004-142,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že je třeba ve věci provést další
dokazování.
Po doplnění dokazování ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem
ze dne 30. května 2005, č.j. 32 C 13/2002-159, kterým žalované uložil zaplatit
každému z žalobců částku 300.000,- Kč, zatímco ve zbývající části požadované
náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června
2006, č.j. 1 Co 311/2005-194, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že popsaným
způsobem bylo žalovanou zasaženo mimořádně závažným a vulgárním způsobem do
osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením § 11násl. o.z. Proto případné
morální zadostiučinění (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z.) by nebylo
postačující. Při stanovení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích
s odkazem na ustanovení § 13 odst. 3 o.z. konstatoval, že v řízení prokázaný
neoprávněný zásah citelně a závažně poškodil práva žalobců zaručená článkem 10
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, takže případné odstranění textu s
pornografickým obrázkem či případná omluva by nebyly postačující k odstranění
vzniklé újmy. Okolnosti případu nasvědčují úmyslu žalované, co nejvíce žalobce
jako představitele společnosti K., s.r.o. poškodit. K zásahu došlo
prostřednictvím internetu, přičemž konkrétní internetové stránky byly určeny
především návštěvníkům, s nimiž uvedená společnost spolupracovala. Tento zásah
by objektivně vzhledem k vulgárnosti a pornografickému vyobrazení musela jako
závažný vnímat každá fyzická osoba v postavení žalobců. Soudem prvního stupně
přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích proto odpovídá kritériím, která
podává ustanovení § 13 odst. 3 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 31. července 2006 a
právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 20. září 2006 včasné
dovolání doplněné podáním ze dne 19. října téhož roku. Dovolatelka tvrdí, že
řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle dovolatelky odvolací soud porušil v souvislosti s dodatečným výslechem
žalobců zásadu koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o.s.ř., když žalobci
netvrdili a ani neoznačili důkazy rozhodné pro přisouzení náhrady nemajetkové
újmy v penězích. O povinnostech podle zmíněného ustanovení byli poučeni soudem
prvního stupně. Nadto existenci zásahu žalobci ani netvrdili, takže nebylo
možno prokazovat dopad zásahu na jejich osobnostní práva.
Dovolatelka proto žádá, aby napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu
prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobci vyjádřili podáním ze dne 18. října 2006. Jsou
přesvědčeni, že není přípustné. Současně vyvracejí důvody tohoto dovolání a
vyslovují přesvědčení, že zásada koncentrace řízení nebyla v řízení porušena.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání fakticky vychází z úpravy
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklady
však v souzené věci naplněny nejsou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. ač rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, pak důvodem zrušení tohoto
rozhodnutí byly nedostatky ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního
stupně.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podle ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. mimo jiné ve věcech ochrany osobnosti
podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci
samé
a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání,
které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se
nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být
zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly
(vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí
být účastníci poučení v předvolání k prvnímu jednání ve věci (§ 118b odst. 2
o.s.ř.).
Zmíněné ustanovení podává úpravu vztahující se ke koncentraci řízení
ze zákona. Jednání ve sporném řízení totiž předpokládá stanovit okruh
skutečností, které zůstávají mezi účastníky spornými, a budou proto předmětem
dokazování. Zjednat jistotu o tom, které skutečnosti jsou mezi účastníky
sporné, je možné nejen procesními postupy v rámci přípravy jednání (např. §
114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., resp.§ 114b odst. 1 téhož zákona), nýbrž přímo ze
zákona, vymezením procesního stádia, ve kterém jsou účastníci striktně zavázáni
splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní. K prosazení tohoto cíle je právě
využívána zásada koncentrace řízení, přičemž se uplatňuje
ve věcech, ve kterých se projevuje výrazný společenský zájem na soustředěném
řízení
a urychleném rozhodnutí. Takto nelze ve všech věcech tvrdit rozhodující
skutečnosti
a navrhovat důkazy až do vyhlášení rozsudku nebo do vyhlášení (vydání)
usnesení, kterým bylo u soudu prvního stupně rozhodnuto o věci samé. Zákon
poskytuje takovou možnost v některých věcech jen po určitou část řízení před
soudem prvního stupně, a to tím, že řízení v nich (zcela nebo zčásti)
koncentruje. Účastníkům je tak určen časový prostor, ve kterém musí splnit svou
povinnost tvrzení, tedy uplatnit všechny skutečnosti právně významné pro
žalovaný nárok anebo obranu proti němu, a označit důkazy způsobilé prokázat
takto tvrzené skutečnosti.
Ke splnění této povinnosti jsou účastníci nuceni vědomím toho, že později
uplatněné skutečnosti a důkazy již zásadně nemohou být předmětem dokazování.
Opomene-li účastník, ač poučen soudem, v určeném časovém prostoru uplatnit
všechny právně významné skutečnosti k prosazení nároku (resp. obraně proti
němu) a označit potřebné důkazy, zpravidla pak nese následky v podobě věcně
nepříznivého rozhodnutí.
Zásada koncentrace řízení se tedy projevuje v tom, že ke skutečnostem
a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatnil později, nelze
přihlížet. Jde
o zákonný zákaz adresovaný soudu. Není proto otevřen prostor pro uvážení
soudce, který se promítne do rozhodnutí o věci závěrem, zda účastník splnil
povinnost tvrzení
a povinnost důkazní. Tato direktiva zásadně ovlivňuje úvahu soudce o tom, zda
jsou
ve sporném řízení splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení důkazu
účastníky nenavrženého.
Ke koncentraci řízení podle ustanovení § 118b o.s.ř. dochází k okamžiku
skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (obdobně srovnej JUDr.
Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michal
Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Šesté vydání, Praha 2003, I. díl).
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v
případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné.
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první
o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z
hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací
důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě,
že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004). Tato situace však, jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, v dané
věci, pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., nenastala.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., pak toto ustanovení se týká případů, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci
práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 13 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo
upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly
odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění
(odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto
zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické
osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j.
s právním řádem.
Bylo uvedeno, že odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná popsaným způsobem
zasáhla mimořádně závažným a vulgárním způsobem do osobnostních práv žalobců
chráněných ustanovením § 11násl. o.z. Prokázaný neoprávněný zásah citelně
a závažně poškodil práva žalobců zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních
práv
a svobod. Okolnosti případu přitom nasvědčují úmyslu žalované, žalobce jako
představitele společnosti K., s.r.o. co nejvíce poškodit. Internetové stránky,
jejichž prostřednictvím k zásahu došlo, byly určeny především návštěvníkům, s
nimiž uvedená společnost spolupracovala. Dovolací soud sdílí závěr učiněný
odvolacím soudem, že tento zásah, vzhledem k vulgárnosti a použitému
pornografickému vyobrazení, by proto objektivně musela jako závažný vnímat
každá fyzická osoba v postavení žalobců. Nelze pominout, že pociťování
nemajetkové újmy, spočívající ve snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její
vážnosti ve společnosti je třeba vždy hodnotit objektivně s přihlédnutím ke
konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (jde o tzv. konkrétní
uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby,
zejména k jejímu věku a jejímu postavení (tzv. diferencované uplatnění
objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního
hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby , resp.její
vážnosti ve společnosti půjde tam, kde
za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické
osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě lze spolehlivě
dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání
nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve
společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející
se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srovnej též Karel Knap, Jiří
Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost
6/1991, str. 337). Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad správně vycházel.
Proto při současném zvážení důvodů dovolání žalované není možno napadené
rozhodnutí ve výroku ve věci samé posuzovat jako rozhodnutí mající po právní
stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o.s.ř.,
a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání
bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve
spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobcům
vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v tomto řízení.
Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za
zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny
ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.125,- Kč. Současně
však s ohledem na ustanovení
§ 17 odst. 2 vyhlášky bylo třeba sazbu odměny zvýšit o 20 % (zastoupení více
osob týmž advokátem) na částku 3.750,- Kč
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení s připočtením 19
% DPH ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. činí
4.552,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu