30 Cdo 3081/2025-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 165
764 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 64/2024, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, č.
j. 15 Co 160/2025-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 165 764 Kč
odpovídající rozdílu mezi částkou 10 000 Kč, kterou od žalované obdržel podle §
23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), z titulu paušální
náhrady ušlého výdělku za dobu čtyř měsíců, po kterou byl v letech 1987 a 1988
zbaven osobní svobody (za každý měsíc obdržel částku 2 500 Kč), a částkou 175
764 Kč, která mu měla být dle jeho přesvědčení na této náhradě vyplacena,
přistoupil-li by soud k odpovídající valorizaci uvedené částky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 3. 2025, č. j. 17 C 64/2024-29, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci
uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle
svého obsahu směřovalo do části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ve výroku I o věci samé. Toto dovolání však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl pro jeho vady.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013).
8. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání
a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny
zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při
zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v
dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není
formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených
požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů
přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro
vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v
další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud
projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední
přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou
právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou
ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je
totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší
soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní
praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3.
2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
9. Uvedeným požadavkům však žalobcovo dovolání nevyhovělo. Žalobce v něm
dovolacímu soudu předkládá dvě právní otázky, z nichž první se týká aplikace
ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, ze kterého
vznesený nárok vychází, a dotýká se případné možnosti soudu se od tohoto
ustanovení (v zájmu dosažení přiměřeného odškodnění) odchýlit, a druhá je
věnována širšímu zhodnocení postupu při odškodňování osob, na něž uvedený zákon
dopadá. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom žalobce
vymezil v jeho bodě II tak, že „… některé otázky, které odvolací soud řešil, by
měly být řešeny jinak“.
10. V závislosti na takto specifikovaném důvodu přípustnosti podaného
dovolání, jež je společné pro obě zmíněné právní otázky, však dovolací soud
uvádí, že údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než
jak ji posoudil soud odvolací, způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Je-li dovolání přípustné proto, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno,
že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od
této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit
odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
11. Výše uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovuje ani pro
případ, měl-li snad žalobce citovanou formulací na mysli, aby při řešení
předmětných právních otázek Nejvyšší soud postupoval odlišně od toho, jak v
minulosti rozhodl sám. Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti
vyhovovat požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být totiž zřejmé i to,
od kterého svého dříve přijatého judikatorního řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně
odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013). Takovou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu však žalobce v
dovolání neoznačil, hovoří-li zde (a to navíc pouze v části věnované druhé
právní otázce) pouze o blíže neurčené starší judikatuře nespecifikovaného
soudu, přičemž zmínil-li se o konkrétních rozhodnutích Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, pak pouze jako o následováníhodných vzorech, v nichž bylo ve
vztahu k jinému typu nároků, než jaký byl předmětem tohoto řízení, přijato
řešení, které by žalobce považoval i nyní za žádoucí.
12. Dovolání žalobce tedy nelze za popsané situace věcně projednat,
neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř.
odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
13. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu