30 Cdo 3096/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. Š., a b) A. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. M., a 2) Z. M., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 11/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2005, č.j.
1 Co 99/2005-130, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2005, č.j. 19 C 11/2005-112, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se urážlivých výroků vůči žalobcům, že manipulovali s vytýčením pastviny č. 104 Ing. K. a ovlivňovali vypracování znaleckého posudku ve věci 3 C 205/97 Ing. H., aby
na svůj náklad uveřejnili v T. deníku omluvu, že uveřejněný článek ze dne 30.9.2003: M.: „Řekl, že nás zničí“ a výrok, že odborné geodetické zaměření pozemku je zmanipulované ve prospěch Š., protože geodet je jejich známý, je nepravdivé a sporný pozemek jsme v roce 1963 nekoupili a nikdy nám nepatřil, a aby žalovaní zaplatili žalobcům 50.000,- Kč. Vrchní soud v Praze současně potvrdil navazující výrok, jímž bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, aby žalobci zaplatili žalovaným v zákonné lhůtě na náhradě nákladů řízení 27.746,- Kč, a dále zavázal v zákonné lhůtě každého žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení každému žalovanému ve výši 4.552,- Kč na účet zástupce žalovaných. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky probíhají občanskoprávní spory u Okresního soudu v Tachově, o nichž informoval T. deník dne 30.9.2003. Žalobci spatřují neoprávněný zásah
do svých osobnostních práv v tvrzeních žalovaných, že žalobci dosáhli úspěchu ve věci sp. zn. 3 C 205/97 manipulací s úředními doklady, ovlivňováním státních orgánů, dosažením toho, že svědci před soudem křivě vypovídali, a zmanipulováním geodetického zaměření pozemku ve svůj prospěch, obsažených v dovolání ze dne 16.4.2003, v dopise jejich právního zástupce ze dne 5.6.2003 ve věci Okresního soudu v Tachově sp. zn. E 861/97, jejich dopise v téže věci ze dne 25.6.2003 a protokolu sepsaného u uvedeného soudu dne 7.6.2003 a dále v iniciování článku v T. deníku uveřejněném dne 30.9.2003. Odvolací soud dovodil, že předmětná tvrzení žalovaných, obsažená v jejich podáních soudu v rámci dovolacího a exekučního řízení
a učiněná jimi jako účastníky těchto řízení, představují výkon práva žalovaných, což vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Z jejich výroků, jimiž brání svá subjektivní práva v občanskoprávním řízení, nelze dovodit, že jde o exces z výkonu práva žalovaných jako účastníků řízení. Dle odvolacího soudu nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců ani vyjádřením žalovaných v článku uveřejněném v T. deníku dne 30.9.2003. Článek obsahuje jak subjektivní pohled žalovaných na probíhající spory účastníků, tak i vyjádření prvního žalobce a vyjádření soudkyně, která jejich spor projednávala, a objektivně informuje
o tom, že to byli žalobci, kdo ve sporu uspěli.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu ustanovení § 241a
odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítají, že „soud při svém rozhodování nevycházel
ze skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů a že řádně nezhodnotil provedené důkazy tak, jak je má na mysli ustanovení § 132 o.s.ř. Skutečnost, že jednáním žalovaných dochází k zásahu do osobnostních práv žalobců, je zřejmá již z toho, jakým způsobem je koncipován článek v T. deníku ze dne 30.9.2003. Ani prohlášení žalovaných, která byla učiněna v rámci jednání o určení vlastnictví, nelze zhodnotit jako pouhou procesní obranu žalovaných v řízení. V případě těchto tvrzení se nepochybně jedná o exces z výkonu práva žalovaných. Žalobci opakovaně poukazovali
na skutečnost, že žalovaní ve svém jednání pokračují do současnosti, kdy jejich tvrzení o dosažení výsledku sporu poškozují žalobce i v rámci jejich podnikatelské činnosti. Touto skutečností se však soudy vůbec nezabývaly. Soudy obou stupňů bagatelizovaly výroky obou žalovaných, kdy naprosto nebyla zohledněna skutečnost, že jednání žalovaných poškozuje dobré jméno a snižuje tak občanskou čest a lidskou důstojnost žalobců, ani skutečnost, že toto jednání trvá i v současnosti. Soud prvního i druhého stupně nezhodnotil řádně provedené důkazy.“ Žalobci navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a s jejich právním posouzením a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předmětné dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické
a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze
u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobců mělo dojít především obsahem vyjádření žalovaných učiněných v jejich podáních jako účastníků řízení v občanskoprávním soudním řízení. Odvolací soud věc posuzoval v souladu s judikaturou vztahující se k této otázce (srv. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
10. března 2005, č. j. 30 Cdo 2442/2004-153, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. ledna 2006, č. j. 30 Cdo 96/2006-91) a nedostal se přitom do interpretačních potíží. To platí rovněž o odvolacím soudem řešené otázce vyjádření žalovaných uveřejněném v Tachovském deníku dne 30.9.2003 (srv. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2005, č. j. 30 Cdo 2214/2004-171).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobci podrobují kritice též skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobců pro posouzení věci významné. Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení,
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců- aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
Žalovaní vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalované náleží odměna ve výši 3.750,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 150,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.900,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalované v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu