ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Lucií Marelovou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Politických vězňů 21, proti žalovaným 1) F. K., a 2) J. K., zastoupeným
JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/II,
o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp. zn. 5 C 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 22 Co 489/2009-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
července 2009, č.j. 15 C 90/2008-91, určil, že žalobkyně je vlastnicí „domu
č.p. 154 na st. p. č. 152, pozemku st. p. č. 152 (zastavěná plocha a nádvoří),
vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. 715 pro obec a k. ú. L. n. C.“ (dále
již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. března 2007,
sepsaná formou notářského zápisu, na základě které žalobkyně prodala žalovaným
předmětné nemovitosti za kupní cenu 500.000,- Kč, jež měla být vypořádána v
ročních splátkách po 25.000,- Kč vždy do konce roku, počínaje rokem 2007, pod
ztrátou výhody splátek, kdy v části II. citované kupní smlouvy pak žalovaní ve
prospěch žalobkyně jako strany oprávněné z věcného břemene zřídili na dobu 40
let právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v bezplatném bydlení v bytě
situovaném v domě č. p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání pozemku označeného
jako stavební parcela č. 271 k přístupu do domu s majiteli nemovitostí, je ve
smyslu § 39 obč. zák. (pro rozpor s dobrými mravy) absolutně neplatná. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
nalézací soud dovodil neplatnost převodní smlouvy vzhledem k těmto zjištěným
skutečnostem:
1. „V daném případě (...) byla kupní cena nejen třetinová, ale navíc její
splatnost byla sjednána ve splátkách po 25.000,- Kč ročně. Kupní cena by tak
byla zaplacena až za 20 let, což vzhledem k zdravotnímu stavu žalobkyně je
bezpochyby v rozporu s dobrými mravy bez dalšího.“
2. „Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalovaní (...) neměli v úmyslu
žalobkyni zaplatit na kupní cenu ničeho.“
3. „Z provedeného dokazování pak rovněž vyplynulo, že veškeré náklady spojené
se sepisem vlastní kupní smlouvy, ale i náklady se sepisem závěti, znaleckými
posudky nesla žalobkyně. (...) žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady nebo
se o ně alespoň podělit. Přitom věděli, že žalobkyně nemá žádné finanční
prostředky a že nemovitosti jsou převáděny do jejich vlastnictví za víceméně
jednostranně výhodných podmínek.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. ledna 2010, č.j. 22 Co 489/2009-121, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem
zamítl. Odvolací soud žádné dokazování (zopakování či doplnění důkazů) v řízení
neprováděl, vycházel pouze ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, na jehož základě ovšem dospěl k jinému právnímu posouzení věci. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by uzavřená kupní smlouva byla
absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V předmětné kupní smlouvě byl
zcela přesně vymezen předmět koupě a sjednána kupní cena, která je (sice)
nižší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí, ovšem nelze než uzavřít, že
žalobkyně měla vůli za takto sjednanou kupní cenu nemovitosti převést. K
žalobkyní namítaným okolnostem (její zdravotní stav a časové souvislosti),
které předcházely uzavření smlouvy u notářky, odvolací soud uvedl, že žalobkyni
k uzavření této smlouvy nic nenutilo, mohla si od notářky vyžádat stejnopis
vyhotovené kupní smlouvy (roz. koncept smlouvy) s tím, že tuto (tento koncept)
podepíše až poté, co se s jejím (jeho) obsahem podrobně a v klidu seznámí.
Žalobkyně v řízení ani netvrdila ani neprokazovala, že by k obsahu kupní
smlouvy měla při jejím sepisu výhrady a ani z výpovědi notářky JUDr. M. H. takové zjištění nevyplynulo. Vzhledem k tomu, že účastníci kupní smlouvy nebyli
v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, byla tato cena sjednána
ve výši 500.000,- Kč, přičemž žalobkyni se dostalo dalšího ekvivalentu ve formě
zřízení věcného břemene spočívajícího v jejím bezplatném bydlení v bytě
žalovaných v domě č.p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání předmětného pozemku na
dobu 40 let, čímž žalobkyně fakticky získala právo trvalého bezplatného bydlení
v bytě, jehož kvalita byla nepoměrně vyšší, než kvalita bydlení v domě
žalobkyně. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č.j. 30 Cdo
2710/2010-162, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že v procesní
situaci, kdy soud prvního stupně svůj závěr o absolutní neplatnosti předmětné
kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy založil na skutkovém závěru, který
vycházel i z dílčích (a z pohledu meritorního rozhodování zásadně významných)
skutkových zjištění, že „žalovaní pak neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit na
kupní cenu ničeho...“, a dále, že „žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady
nebo se o ně alespoň podělit“, měl ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupit
k zopakování těch důkazů, z nichž uvedená zjištění učinil soud prvního stupně,
pokud dovozoval, že je z nich možné – na rozdíl od soudu prvního stupně –
dospět k jiným skutkovým zjištěním, anebo měl v odůvodnění svého rozsudku
vyložit, pro jaké důvody k takové důkazní verifikaci nepřistoupil. Dovolací
soud dále zdůraznil, že soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost
předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (kdy závěr o neplatnosti
vztahoval i na smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež je
obsažena společně s kupní smlouvou na jedné listině) na základě konkrétních
skutkových zjištění, okolností, které z jeho pohledu byly podřaditelné pod
ustanovení § 39 obč. zák. Aplikace § 39 obč. zák. postihující konkrétní právní
úkon (smlouvu) absolutní neplatností z důvodu, že se příčí dobrým mravům,
pochopitelně předznamenává, že soud v řízení učiní odpovídající skutková
zjištění, jež takovou aplikační úvahu – že konkrétní právní jednání (chování)
koliduje s dobrými mravy, resp. příčí se dobrým mravům – bude vskutku zakládat. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku také uvedl, že v poměrech odvolacího
řízení nebude zapotřebí zmíněné důkazní verifikace jen v tom případě, bude-li
mít odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění (z
povahy věci), i kdyby byla prokázána, nemohou být podřaditelná pod dikci § 39
obč. zák. jako jednání, které se příčí dobrým mravům. Takové aplikační uvážení
musí ovšem odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
seznatelným a přesvědčivým způsobem vyložit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným (v pořadí tedy druhým) rozsudkem opět
změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou určovací žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval dokazování
označenými listinami, přičemž při rozhodování vycházel z těchto zjištěných
skutečností:
„...odvolací soud z notářského zápisu NZ 38/2007, N 38/2007 zjistil, že
účastníci dne 13.3. 2007 uzavřeli jednak kupní smlouvu, kterou žalobkyně
prodala žalovaným dům č.p. 154 a stavební parcelu č. 152 (zastavěná plocha a
nádvoří) o výměře 1056 m2 za dohodnutou kupní cenu 500.000,- Kč a žalovaní se
zavázali splácet tuto kupní cenu v pravidelných ročních splátkách po 25.000,-
Kč, vždy do konce roku, počínaje rokem 2007, pod ztrátou výhody splátek, a dále
pak žalovaní ve prospěch žalobkyně jako strany oprávněné z věcného břemene
zřídili na dobu 40 let právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v jejím
bezplatném bydlení v domě domu č.p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání pozemku
označeného jako stavební parcela č. 271 k přístupu do domu s majiteli
nemovitostí. Součástí notářského zápisu byla rovněž dohoda se svolením k
vykonatelnosti, kde žalovaní svolili s přímou vykonatelností pohledávky z této
kupní smlouvy...Z obsahu spisu (shodných tvrzení účastníků) má odvolací soud
dále za zjištěno, že před uzavřením kupní smlouvy sepsala žalobkyně dne 26.7. 2006 ve prospěch žalovaných závěť. Žalobkyně trpí tzv. praktickou slepotou a má
další zdravotní problémy. Po smrti sourozenců žila sama ve velmi neutěšených
bytových poměrech. Žalovaní jí pomáhali, kdy žalovaný 1) prováděl různé opravy
a údržbu domu a žalovaná 2) zajišťovala osobní péči o žalobkyni. Žalobkyně se
po dohodě s nimi přestěhovala do bytu v jejich domě. Zde měla čisto, uklizeno. Hodnota věcného břemene bydlení byla stanovena částkou 1.500,- Kč za jeden
měsíc, což při dohodnutí době trvání věcného břemene (40 let) činí celkem
částku 720.000,- Kč.“
Odvolací soud při právním posouzení uvedených skutečností – na rozdíl od soudu
prvního stupně – nedospěl k závěru, že by předmětná kupní smlouvy byla
postižena (absolutní) neplatností. Konstatoval, že sjednaná kupní cena byla
sice nižší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí, ovšem nelze než uzavřít,
že žalobkyně měla vůli za takto sjednanou cenu nemovitosti převést, když
současně získala možnost bezplatného, daleko kvalitnějšího a důstojnějšího
bydlení v bytě žalovaných. Sjednaná kupní cena tak nebyla v rozporu s dobrými
mravy. Odvolací soud se zabýval i tím, zda zjištění soudu prvního stupně o tom,
že žalovaní neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit kupní cenu, a dále, že veškeré
náklady spojené nejen se sepisem vlastní kupní smlouvy, ale i náklady spojené
se sepisem závěti, znaleckými posudky nesla žalobkyně, mohla vést k závěru o
neplatnosti kupní smlouvy, jak dovodil nalézací soud. K tomu uvedl, že tato
soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, i kdyby byla prokázána,
nemohla mít vliv na platnost předmětné kupní smlouvy, a proto v tomto směru
nebylo v odvolacím řízení prováděno (zopakováno) dokazování.
Odvolací soud
uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by uzavřená kupní smlouva byla
absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své
advokátky včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozsudku opírá své závěry
pouze o znovu provedené dokazování notářským zápisem, aniž by se zabýval
dalšími důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel při skutkovém a právním
hodnocení věci, když tyto další opomenuté důkazy jsou pro rozhodnutí ve věci
klíčové. K odvolacím soudem posouzeným okolnostem stran kupní ceny a
bezúplatného bydlení žalobkyně coby oprávněné osoby z věcného břemene žalobkyně
uvedla, že odvolací soud přehlíží, že věcné břemeno bydlení v bytě žalovaných
nelze ani v nejmenším srovnávat s plněním, které by žalobkyně mohla získat
prodejem nemovitostí za tržní cenu a za takto získané prostředky by si mohla
zajistit podle své volby odpovídající bydlení. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že za situace, kdy splatnost kupní ceny byla sjednána ve splátkách po
25.000,- Kč ročně, takže kupní cena by byla zaplacena až za 20 let, je toto
ujednání vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně bezpochyby v rozporu s dobrými
mravy bez dalšího. Odvolací soud k tomu uvádí, že soud prvního stupně fakticky
dovodil, že splatnost kupní ceny byla sjednána za nápadně nevýhodných podmínek. Tento závěr se však v rozsudku soudu prvního stupně neobjevuje. Odvolací soud
se nezabýval okolnostmi, pro které by mohla být uvedená kupní smlouva
kvalifikována podle § 39 obč. zák. jako neplatná, a za tím účelem neprovedl
žádné dokazování, resp. neprovedl dokazování, které by vyvracelo zjištění soudu
prvního stupně, jenž právě z okolností uzavírání kupní smlouvy, jakož i z
dalších skutečností zjištěných z dokazování dovodil, že žalobkyně byla od
uzavření kupní smlouvy se žalovanými vmanévrována samotnými žalovanými. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval okolnostmi uzavírání
kupní smlouvy, tedy skutkovými závěry soudu prvního stupně, které vyplynuly z
dokazování. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001) řešící problematiku lichevní smlouvy a závěrem uzavírá, že
„Ze všech skutkových okolností případu vyplývá na první pohled patrný rozpor s
dobrými mravy, když žalovaní vědomě zneužili absolutní až naivní důvěřivosti,
závislosti, nezkušenosti a rozumové slabosti žalobkyně a vmanévrovali jí
nejprve k sepisu závěti a poté i k sepisu kupní smlouvy, na základě které
získali do svého vlastnictví nemovitosti značné hodnoty prakticky zadarmo. Právě pro takové případy, kdy právní úkon formálně nevykazuje právní vady, je
třeba uplatnit mravní korektiv v podobě sankce neplatnosti pro rozpor s dobrými
mravy.“ Z těchto všech vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k dovolání
žalobkyně uvedli, že odvolací soud se řídil závazným právním názorem dovolacího
soudu a jeho závěr o platnosti kupní smlouvy má oporu v provedeném dokazování,
když (soudem prvního stupně) shromážděné důkazy nemohou mít na platnost kupní
smlouvy žádný vliv, neboť nejsou podřaditelné pod dikci § 39 obč. zák. Vzhledem
k tomu, že odvolací soud dostál všem pokynům Nejvyššího soudu a ve svém
rozsudku náležitým způsobem v souladu s těmito pokyny vyložil, jakými právními
úvahami se při svém rozhodování řídil, nezbývá žalovaným než navrhnout, aby
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že v dané věci
bylo dovolání podáno účastníkem řízení ve stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1, 2 o. s. ř.), je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak – jak bude rozvedeno
níže – není důvodné. Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje se stručným, avšak věcně výstižným
vyjádřením žalovaných k podanému dovolání žalobkyně. Jak vyplývá z odůvodnění
písemného vyhotovení napadeného rozsudku, odvolací soud důsledně vycházel ze
závazného právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v předchozím
kasačním rozhodnutí, a zcela jasně a přesvědčivě vyložil, proč nepřistoupil k
zopakování důkazů ohledně verifikace skutečností, z nichž soud prvního stupně
dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (viz str. 11, odstavec druhý až čtvrtý odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V
odůvodnění rozsudku odvolací soud (s jinou formulací) v podstatě dovodil to, co
judikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, resp. publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 57, ročník 2011), totiž, že platné právo neobsahuje právní institut
neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání
příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy,
a že nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu,
co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného
případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s
dobrými mravy. V daném případě však odvolací soud nezjistil žádné (právně
významné) skutečnosti, které by ve spojitosti s uvedenou kupní cenou za prodej
předmětných nemovitostí, mohly vést k závěru o jednání žalovaných v rozporu s
dobrými mravy. Správně přitom odvolací soud přihlédl k obsahu věcného břemene
bezúplatného bydlení zřízeného ve prospěch žalobkyně (oprávněné osoby), k jeho
hodnotě, jakož i k okolnostem, že žalovaní v předmětné době žalobkyni pomáhali,
a že žalobkyně se po dohodě s nimi přestěhovala do bytu v jejich domě, kde měla
čisto a uklizeno.
Všechna tato zjištění proto dávala podklad odvolacímu soudu k
přijatému právně kvalifikačnímu závěru o platnosti převodní smlouvy na straně
jedné a současně vytěsňovala případné úvahy, jež by mohly vést k závěru o
jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy či o neplatnosti uvedeného
právního úkonu z jiného důvodu. Pokud pak v závěru svého dovolání žalobkyně
odkazem na judikaturu týkající se tzv. lichevní smlouvy [in concreto na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jež
je veřejnosti dostupný na webových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz,
případně též v Systému právních informací (ASPI) s publikovanou právní větou:
„Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje
něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž
dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě
vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva
jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá
strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil;
nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za
trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“] chtěla založit úvahu
vedoucí k posouzení jí v dovolání popsaných okolností případu ve smyslu
neplatnosti smlouvy pro její případný lichevní charakter, je třeba k tomu
uvést, že podklad pro tvorbu takového právně kvalifikačního posouzení zde
odvolací soud jednoznačně neměl a nebyl zde ani žádný (relevantní) důvod v
tomto směru verifikovat žalobkyní tvrzené okolnosti. Jen pro úplnost Nejvyšší
soud poznamenává, že problematiku tzv. lichevní smlouvy (s reflexí i k posledně
citovanému rozhodnutí) rozvedl ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a to následujícím způsobem:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném
plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění
a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším
okolnostem případu, které - společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků
lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné
plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce,
rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a
dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož
hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový
transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní
smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho)
subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i
zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve
formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět,
že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost
využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a
zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o
tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při
uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně
nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již
překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
Vzhledem k tomu, co bylo již shora uvedeno, je tedy zřejmé, že odvolací soud
vskutku neměl žádné podklady ani pro tvorbu úvahy směřující k otázce tzv. lichevní smlouvy, a to již s přihlédnutím k obsahu věcného břemene bydlení ve
prospěch žalobkyně, či ke zjištěným skutečnostem, jež v době před uzavřením
kupní smlouvy vypovídaly (ve stručnosti shrnuto) o dobrých vztazích mezi
účastníky kupní smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správný, a protože nebylo
ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 299 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když dovolací soud v daném případě shledal
důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby procesně úspěšným žalovaným
nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána. Důvody, jež vedly
dovolací soud k aplikaci § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné
zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat, jsou spatřovány v okolnostech případu. Žalobkyně má zdravotní
komplikace, je nemajetná a byť byla v řízení zastoupena osobou znalou práva
(advokátkou), s ohledem na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu – jak
je ostatně zřejmé z obsahu jejího dovolání – se upínala k okolnostem, které z
jejího pohledu byly sice významné, nikoliv však z pohledu právního posouzení
věci.
Přestože tedy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zcela zřetelně
podávalo, že odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu –
skutečnosti, na jejichž základě soud prvního stupně přisvědčil žalobě,
nepovažoval za relevantní (neboť i kdyby byly prokázány, nic by to nemohlo
změnit na platnosti převodní smlouvy), je současně třeba konstatovat, že i v
dovolacím řízení u žalobkyně přetrvávaly shora popsané majetkové poměry a její
nepříliš uspokojivý zdravotní stav, přičemž (vycházeje z obsahu spisu)
žalovaným, vzhledem k jejich celkovým poměrům, nepřiznání náhrady nákladů
tohoto dovolání nezpůsobí (v jejich sociální, resp. majetkové sféře) potíže,
pro které by shora popsané důvody, jež vedly dovolací soud k výjimečné aplikaci
§ 150 o. s. ř., byly vytěsněny. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.