U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované J. Š., zastoupené Mgr.
Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti P. H.,
vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Helenou
Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Kyjevská 778/11, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014,
č. j. 39 Co 243/2010-832, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalobkyni se vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací
soud“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832, jímž byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 18 C
132/2000-597, tak, že jím bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí (v rozsudku)
označených nemovitostí (výrok I.), a dále zamítnuta (vzájemná) žaloba, že
žalovaná je vlastnicí týchž nemovitostí (výrok II.), a rozhodnuto o náhradě
nákladů (prvoinstančního, odvolacího a dovolacího) řízení (výroky III. a IV.),
není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť – vyjma zpochybnění správnosti
řešení právní otázky nabytí od nevlastníka odvolacím soudem – veškerá dovolací
argumentace žalované směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu a do
hodnocení důkazů odvolacím soudem, jejímž prostřednictvím ovšem přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní
otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání
specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková
zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje
oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím
základě posuzoval přípustnost dovolání. Směřuje-li dovolání proti hodnocení
skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba
zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Nedůvodná je přitom námitka žalované, že odvolací soud nerespektoval právní
závěry vyplývající z kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1228/2012 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http.//www.nsoud.cz), v němž dovolací soud uvedl, že důkazní břemeno o tom, zda
Ing. F. Z. připojil svůj podpis k již sepsané kupní smlouvě ze dne 7. listopadu
1998, má žalobkyně, nikoliv žalovaná, a že žalobkyně by měla v řízení
prokazovat, zda Ing. F. Z. svým jednáním (projevem) vůle nechtěl způsobit ty
právní účinky (uzavření kupní smlouvy), které s tímto úkonem zákon spojuje. Odvolací soud v dalším řízení učinil na podkladě dokazování skutkový závěr, že
Ing. F. Z. neuzavřel s vedlejším účastníkem na straně žalované předmětnou kupní
smlouvu, když s odkazem na příslušné důkazní prostředky a z nich učiněná
skutková zjištění konstatoval, že v tomto směru se žalobkyni podařilo unést
důkazní břemeno. Jestliže ovšem odvolací soud na podkladě dokazování učinil
zjištění o tom, že vedlejší účastník na straně žalované „disponoval listinami s
vlastnoručním podpisem Ing. Z., k nimž byl přidán text smlouvy a (kvitanční)
potvrzení“, bylo již jeho povinností z moci úřední zabývat se otázkou
(ne)platnosti předmětné kupní smlouvy, neboť skutkové poměry nebyly totožné s
poměry, za nichž došlo k vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (k tomu
srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
850/2013). Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21
Cdo 1681/2004, vyložil, že právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho
rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí
soudu prvního stupně, je pro soud v dalším řízení závazný, jen jestliže se
skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru
dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci. V posuzované věci nelze ani dovodit, že by odvolací soud řešil – v rozsahu
žalovanou uplatněné dovolací argumentace - otázku z oblasti procesního práva v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, anebo že by taková otázka měla být
dovolacím soudem posouzena jinak, případně, že taková procesní otázka dovolacím
soudem dosud nebyla řešena. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší v dovolacím
řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů odvolacím soudem, přičemž samotná
skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a s jiným možným
výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím soudem je nesprávné. Z
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ani vyvodit, že
by dílčí skutková zjištění a učiněný závěr o skutkovém stavu věci byly v
natolik extrémním rozporu, že by odvolacím soudem přijaté závěry nebyly z
odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé a nemohly tak tvořit skutkový základ pro
právní posouzení věci. Nelze ani uzavřít, že by odvolací soud pochybil při právním posouzení
zjištěného skutkového stavu věci. Jak již shora bylo uvedeno, žalovaná
polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem (primárně) z toho důvodu,
že vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, nesprávně zjištěné
skutkové okolnosti případu, které podle jejího názoru – byly-li by odvolacím
soudem správně v rámci dokazování zjištěny – neumožňovaly odvolacímu soudu
učinit právní závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Taková
polemika – jak již shora bylo uvedeno – ovšem vychází ze zpochybnění skutkových
zjištění a provedeného dokazování odvolacím soudem a představuje nepřípustnou
dovolací argumentaci, jejímž prostřednictvím nelze přípustnost dovolání dle §
237 o. s. ř. posuzovat. Žalovaná tak z hlediska dovolací argumentace řádně precizovala dovolací důvod
dle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze potud, pokud ve svém dovolání vymezila (ve
stručnosti shrnuto z podaného dovolání), že odvolací soud se při řešení otázky
nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka oprávněnou osobou
jednající v důvěře v zápis do katastru nemovitostí odchýlil od relevantní
judikatury, resp. nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, jíž je vázán také
dovolací soud. I když odvolací soud při řešení posledně uvedené otázky nepřesně uvedl, že
judikatura Ústavního soudu (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11) se vztahuje
pouze na problematiku tzv. propadných zástav, a proto jí již z tohoto důvodu
nebylo možné použít v daném případě, přesto lze konstatovat, že ani v tomto
případě nebylo možné přisvědčit dovolací argumentaci žalované.
Nejvyšší soud v
této souvislosti zcela odkazuje na závěry, které zaujal velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém aktuálním
rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ve kterém – s
přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané
materii (v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v
rozhodném znění) - vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke
změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající
se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává
vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní
smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný
výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Velký senát Nejvyššího soudu v cit. rozhodnutí uvedl, že s ohledem na aktuální
nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, správně
senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu věc (spojenou s řešením otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího
soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí
zaujal právní názor v již R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž
vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v
předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby
respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor
ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Velký senát Nejvyššího soudu
konstatoval, že za dané procesní situace je tudíž povolán opětovně k řešení
předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty
Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v
předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a
(především) ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 78/06, anebo
mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí se zčásti změněné
rozhodovací praxi některých senátů Ústavního soudu. Velký senát zdůraznil, že
Nejvyšší soud při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími
soudy řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí ve své
judikatuře i nadále důsledně vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne
13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a
ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007. Jinými slovy řečeno, velký senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím
zdůraznil, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti
přisvědčuje plenární judikatuře Ústavního soudu, jež je nadřazena i rozhodování
malých senátů Ústavního soudu.
Nejvyšší soud za takto vyložené situace přitom
nenalézá důvod, aby se od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu
jakkoli odchyloval, a tedy odchyloval se i od zmíněné plenární judikatuře
Ústavního soudu. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení by žalobkyně dle § 243b odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla vůči žalované a vedlejšímu
účastníkovi na straně žalované právo na náhradu nákladů tohoto řízení, avšak
dovolací soud dle § 243b odst. 3, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. výjimečně toto
právo žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná v dovolání mj. odkazovala na
judikaturu Ústavního soudu v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka a nemohla
předpokládat, že v mezidobí velký senát Nejvyššího soudu shora označeným
rozhodnutím potvrdí (jako věcně správnou) dosavadní judikaturu jednotlivých
tříčlenných senátů dovolacího soudu nepřipouštějící nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí, ačkoliv některé senáty Ústavního soudu ve svých nálezech zaujaly
při řešené této právní otázky opačný právní názor. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.