30 Cdo 850/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Y. M., zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem ADVOKÁTNÍ
KANCELÁŘE JELÍNEK s. r. o., se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti
žalovanému A. P., zastoupenému Mgr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Na Ořechovce 580/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 6 C 188/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. srpna 2012,
č. j. 23Co 80/2011-403, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 25. října 2010, č. j. 6 C 188/2008-188, určil, že žalobkyně „je výlučným
vlastníkem budovy na pozemku označeném jako stavební parcela v k. ú. P. a části
obce Z. P., budovy na pozemku označeném jako stavební parcela v k. ú. P. a
části obce Z. P., pozemku označeného jako stavební parcela a pozemku označeného
jako stavební parcela, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Pardubický
kraj, Katastrální pracoviště Pardubice pro obec a k. ú. P.“ (dále též
„předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o výdajích
a odměně žalobkyni ustanovené advokátky. Po provedeném řízení - především s
ohledem na zjištění, které učinil ze znaleckého posudku MUDr. V. C. - uzavřel,
že „žalobkyně trpěla v době podpisu plné moci vystavené k podpisu kupní
smlouvy, tedy ke dni 23. 11. 2006, duševní poruchou v pravém slova smyslu, tj. psychózou, a to paranoidní schizofrenií, a že s ohledem na svůj zdravotní stav
nebyla schopna posoudit význam, smysl a dosah tohoto právního úkonu a nebyla
schopna své jednání ovládat. Protože v řízení bylo prokázáno, že právní úkon -
plná moc datovaná dnem 23. 11. 2006 - byl učiněn osobou, která jednala v
duševní poruše, jež jí činila k tomuto úkonu neschopnou, nemůže být tento úkon
platný a v důsledku toho nemůže být platný ani další právní úkon, který byl na
základě této plné moci učiněn, tedy kupní smlouva datovaná dnem 1. 12. 2006.“ Z
těchto důvodů soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
předmětných nemovitostí a podané žalobě zcela vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že předmětnou určovací žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. V souvislosti s posuzováním otázky absolutní
neplatnosti předmětných právních úkonů se odvolací soud z moci úřední zabýval
právním dosahem, resp. důsledky předběžných opatření, jimiž byly dotčeny
předmětné nemovitosti. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. srpna 2006, č. j. 23 Nc 3101/2006-23, bylo žalobkyni, jež se v uvedeném řízení nacházela v
procesním postavení žalované, uloženo, aby nenakládala s vlastnickým právem k
předmětným nemovitostem. Toto předběžné opatření, jež bylo žalované doručeno
dne 9. srpna 2006 a nabylo právní moci dne 25. ledna 2007, bylo vydáno ve
prospěch žalobce Ing. P. H., který sice posléze podal žalobu ve věci, leč
následně vzal svou žalobu zpět, takže řízení bylo usnesením cit. soudu ze dne
27. listopadu 2006, č. j. 10 C 358/2006-40 (právní moc dne 8. prosince 2006)
zastaveno. Kromě toho v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 36 Cm 295/2004 (na základě žaloby žalující společnosti STAVEKO SYSTÉM
s. r. o.) bylo dne 7. srpna 2006 pod č. j. 36 Cm 295/2004-151a, nařízeno
předběžné opatření, kterým byl žalované (nynější žalobkyni) mj. uložen zákaz
převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na jinou osobu. Toto předběžné
opatření podle odvolacího soudu zaniklo uplynutím 15 dnů od vykonatelnosti
rozhodnutí ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), tedy ještě předtím, než
žalovaná (nyní žalobkyně) učinila sporné právní úkony (udělení plné moci dne
23. listopadu 2006 a uzavření kupní smlouvy dne 1. prosince 2006). Na podkladě výše uvedených zjištění proto odvolací soud učinil (dílčí)
právní závěr, že žalobkyně uzavřela sporné právní úkony v době, kdy jí byl
předběžným opatřením ve prospěch žalobce Ing. P. H. převod vlastnického práva
na jinou osobu zakázán.
Konstatoval, že porušení tohoto zákazu způsobuje v
obecné rovině absolutní neplatnost právního úkonu dle § 76f odst. 1 o. s. ř.,
avšak takový závěr neplatí bez výjimky. S přihlédnutím k okolnostem tohoto
případu (kdy žalobkyně uzavřela převodní smlouvu s žalovaným za situace, kdy
nároky Ing. P. H. jako osoby oprávněné z předběžného opatření byly postoupeny
na nynějšího žalovaného) a k rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne
9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 454/2008, ve věci výkladu § 44 odst. 7 ex. ř. (otázka absolutní neplatnosti právního úkonu při porušení tzv. generálního
inhibitoria), odvolací soud uzavřel, že uvedené právní úkony nejsou postiženy
absolutní neplatností. „Není tak žádného důvodu se domnívat, že by sankcí
absolutní neplatnosti měly být postiženy dispozice žalované s majetkem
podléhající účinkům nařízeného předběžného opatření, pokud se porušení tohoto
předběžného opatření nedovolává žalobce, v jehož prospěch bylo vydáno. Je tomu
tak proto, že generální inhibitorium (a obdobně předběžné opatření) slouží k
ochraně oprávněného a uplatní se tedy jen při posuzování této ochrany (je-li
porušením zákazu uvedeného v předběžném opatření zmařen účel tohoto předběžného
opatření na úkor osob zákazem chráněných). Pro danou věci platí vyslovené
závěry tím, že kupní smlouvu, kterou žalobkyně…uzavřela s A. P., uzavřela za
situace, kdy nároky Ing. P. H. jako osoby oprávněné z předběžného opatření,
byly postoupeny na A. P., což je vyjádřeno v samotném textu kupní smlouvy…V
intencích výše řečeného by tak postih celé transakce absolutní neplatnosti (z
tohoto důvodu) nebyl namístě.“
Odvolací soud poté vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně
„o tom, že žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsaná v katastru
nemovitostí udělila dne 23. 11. 2006 plnou moc P. M.…k uzavření kupní smlouvy,
kterou budou prodány předmětné nemovitosti. Tato smlouva pak byla uzavřena dne
1. 12. 2006 s A. P. a byla vložena do katastru nemovitostí (s právními účinky
vkladu k datu 8/12/2003), kde je do současné doby A. P. veden jako výlučný
vlastník uvedených nemovitostí.“
S přihlédnutím k (v rozsudku citované) judikatuře Nejvyššího soudu
odvolací soud přistoupil ke zpracování revizního znaleckého posudku. Z
revizního posudku znaleckého ústavu - Psychiatrické léčebny v Brně (dále již
„Ústav“) ze dne 30. listopadu 2011 - pak učinil zjištění, že nelze dospět k
jednoznačnému závěru o tom, že žalobkyně v době, kdy činila předmětné právní
úkony, byla stižena duševní poruchou. Odvolací soud tudíž nedospěl k závěru, že
v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., a
proto - též s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu - přistoupil ke
změně rozsudku soudu prvního stupně a svým rozhodnutím předmětnou určovací
žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm (jak
plyne z obsahu dovolání) dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 téhož ustanovení o. s. ř. Dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existence
předběžného opatření vydaného na základě žaloby podané Ing. P. H., nezpůsobila
absolutní neplatnost kupní smlouvy, jež uzavřela s žalovaným. Předběžné
opatření totiž nezaniklo dne 8. prosince 2006 dle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak uvádí odvolací soud, nýbrž až dne 24. února 2007 dle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud přitom mylně převzal závěry prezentované ve shora
cit. rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu. Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, který
neshledal důvody pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. „Jak vyplývá ze všech
znaleckých posudků, které byly před oběma soudy provedeny, paranoidní
schizofrenie, kterou dovolatelka trpí, má dlouhý průběh, a nelze přesně
ohraničit období, v němž tato nemoc započala. Všichni znalci se však shodují,
že nemoc započala nejpozději v roce 2004, příčiny však lze, jak vyplývá ze
znaleckých posudků vysledovat až do devadesátých let, kdy již žalobkyně
započala s užíváním antidepresiv. Nejpozději od roku 2004 se začala duševní
porucha projevovat i přítomností bludů, jak vyplývá z výslechu MUDr. P. S., v
případě neléčení tohoto stavu není možné, aby došlo ke zlepšení stavu osoby
stižené touto duševní poruchou.“ Dovolatelka se dále odvolává na závěry z
posudku MUDr. V. C., která „ve svém posudku jednoznačně dovozuje, že při
vystavení plné moci a uzavírání smlouvy byla žalobkyně jednoznačně stižena
duševní poruchou, ostatní znalci pak tvrdí, že s ohledem na chybějící
zdravotnickou dokumentaci nelze činit závěr se stoprocentní jistotou.“ Uvádí
dále, že „Vzhledem k tomu, jak však byl ze strany všech znalců popsán stav
žalobkyně a vzhledem k tomu, že se všichni shodují na pravdivosti tvrzení
žalobkyně, které uváděla při provádění klinických vyšetření, nutno
»pochybnosti« vyslovené znalci, kteří se podílejí na zpracování revizního
znaleckého posudku, hodnotit, jako projev profesní opatrnosti, kdy nechtějí
uvést jednoznačné stanovisko v případě, kdy toto nemohou opřít o zdravotní
dokumentaci, byť, jak sami uvádí, nedostatek zdravotní dokumentace svědčí o
tom, že nebyla choroba léčena, a tedy její projevy byly o to horší…Odvolací
soud ve snaze zjednodušit si práci pouze slepě přejímá judikaturu soudů, s níž
nakládá, jako by se jednalo o závazný pramen práva, a zcela pomíjí specifika
daného případu.“ Závěrem dovolatelka namítá, že „pokud měl sám odvolací soud
jakoukoli pochybnost ohledně toho, zda byl sporný právní úkon učiněn žalobkyní
v duševní poruše či nikoli, měl se pokusit o provedení dalšího dokazování, a
měl tedy zejména provést výslech svědků, kteří v rozhodné době přišli se
žalovanou do kontaktu. Požadavek na řádné provedení dokazování je o to
silnější, že přijatým rozhodnutím bylo zcela zásadně zasaženo do práva na
vlastnictví dle čl.
11 LZPS, když byla žalobkyně v rozporu s právními předpisy
zbavena svého vlastnictví. Taktéž pak bylo v důsledku chybného postupu
odvolacího soudu, který rezignoval na řádné provedení dokazování, dotčeno i
právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 LZPS.“ Dovolatelka závěrem navrhla,
aby Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření (učiněném jeho advokátem) vytěsňuje
dovolací argumentaci dovolatelky. Uvádí, že tvrzených důvodů absolutní
neplatnosti z důvodu zákazu nakládání se svým majetkem se dovolatelka nikdy
nedomáhala a k jejímu prokázání nikdy nenavrhla jediný důkaz. Nejenže tyto
skutečnosti nebyly žalobkyní uplatňovány v řízení před prvním stupněm, ale ani
v řízení odvolacím. Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění o tom, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Jak správně uvedl odvolací
soud, při výkladu § 38 odst. 2 obč. zák. nelze pominout judikaturu soudů k této
otázce, na kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje. Žalovaný navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán
dne 28. srpna 2012 (rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelce, resp. její
advokátce doručen dne 5. října 2012, dovolání dovolatelky bylo odvolacímu soudu
doručeno dne 28. listopadu 2012, přičemž soudní spis s dovoláním pak byl
doručen Nejvyššímu soudu dne 17. ledna 2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky (z níže
rozvedených důvodů) není důvodné. Předně je třeba konstatovat, že se dovolatelce prostřednictvím
(fakticky, s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání) uplatněného dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom směru, že (odvolací)
řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu spojuje dovolatelka s tvrzením, že
odvolací soud rezignoval na řádné provedení dokazování, čímž mělo být dotčeno i
právo dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Takové pochybení ovšem v odvolacím řízení dohledat
nelze. Odvolací soud při své rozhodování plně reflektoval konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
a v
tomto směru se také zaměřil na verifikace právně významných skutečností. Znalecký posudek, z nějž vycházel při rozhodování soud prvního stupně, byl
fakticky založen na předpokladu duševní poruchy dovolatelky v době, kdy činila
předmětné právní úkony, takže odvolací soud zcela důvodně přikročil k další
znalecké verifikaci, a to prostřednictvím revizního znaleckého posudku
vypracovaného (shora cit.) Ústavem. Odvolací soud zcela příkladně, ve zjevné
snaze plně dostát principu předvídatelnosti soudního rozhodování, v odvolacím
řízení seznámil účastníky s rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne
9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), když
účastníkům vyložil, že „se nabízí závěry z tohoto rozhodnutí uplatnit i v této
projednávané věci a tedy v takovém případě by bylo významné, zda-li porušení
dispozičního oprávnění předběžným opatřením vydaným Okresním soudem v
Pardubicích ve věci sp. zn. 23 Nc 3101/2006, došlo ke ztížení postavení
věřitele pana P. H. Jen v takovém případě by totiž mohl být daný právní úkon
považován za neplatný.“ (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne
14. června 2011 na č.l. 261-264 spisu). Odvolací soud pak v odůvodnění
(písemného vyhotovení) svého rozsudku reprodukoval (pro meritorní rozhodnutí
právně významná) jednotlivá skutková zjištění, když současně zprostředkoval své
hodnotící úvahy ve smyslu § 132 o. s. ř. Odvolacím soudem provedené hodnocení
důkazů - jak tyto hodnotící úvahy byly v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vyloženy v odůvodnění rozsudku - netrpí nelogičností, ale naopak vytvářejí
souladný řetězec dílčích skutkových zjištění majících oporu v provedených
důkazech, z nichž odvolací soud zformuloval závěr o skutkovém stavu, který
podrobil právnímu posouzení ústícímu v závěr, že podmínky pro aplikaci § 38
odst. 2 obč. zák. v daném případě splněny nebyly. Pokud odvolací soud při rozhodování přihlížel ke shora cit. předběžným
opatřením, jež byla vydána soudy v jiných řízeních, správně tak reflektoval
konstantní judikaturu v právním závěru, že k absolutní neplatnosti právního
úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Implicite také reflektoval i vyslovený
(věcně správný) právní názor vyložený např. Krajským soudem v Brně (v usnesení
ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní
rozhledy č.
2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací -
ASPI), že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v
takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu a soud je
povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou
neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí
rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno
zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího
(nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým
je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost,
nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy
řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti,
avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem
dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani
jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z
vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem
předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007). Jestliže z obsahu spisu (viz mj. k důkazu
provedený předmětný list vlastnictví) vyplývala existence zmíněných soudních
rozhodnutí, správně odvolací soud z moci úřední verifikoval uvedené skutečnosti
a podrobil je právnímu posouzení (viz k tomu níže). V takto popsaném postupu
odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud neshledal žádné procesní pochybení, jež by
mohlo zakládat úvahy o naplnění vady řízení, která by relevantně zatěžovala
odvolací řízení a mohla tak naplnit zmíněný dovolací důvod. Tím, že dovolatelka brojila do skutkových zjištění odvolacího soudu a
vytýkala mu pochybení v tom směru (ve stručnosti uzavřeno), že nevychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (viz dovolání - arg.: „ze znaleckých posudků je nad
jakoukoli pochybnost zřejmé, že žalobkyně trpěla duševní poruchou v době
vystavení plné moci, přičemž »pochybnost« uváděnou v revizním posudku je nutno
hodnotit toliko jako projev profesní opatrnosti…“), uplatnila tak dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke
zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky,
jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za
skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §
132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor /,
pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze
usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak k
němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Ani tento dovolací důvod se ovšem dovolatelce nepodařilo osvědčit. Odvolací soud totiž na základě provedených a logicky zhodnocených důkazů dospěl
k závěru, že dovolatelka v době, kdy učinila předmětné právní úkony, nebyla
stižena duševní poruchou. Takový závěr má přitom oporu v provedeném dokazování
v odvolání řízení, jak je přehledně a přesvědčivě vyloženo v odůvodnění
napadeného rozsudku. Přitom pouhá okolnost, že dovolatelka s těmito skutkovými
zjištěními nesouhlasí, polemizuje s nimi a favorizuje svou skutkovou verzi
případu, přirozeně opodstatněnost takto podaného dovolání nezakládá. Odvolacímu soudu nelze ani vytknout, že nepřistoupil k dalšímu
dokazování, neboť měl pro meritorní rozhodnutí dostatečně zjištěný skutkový
stav, to vše v procesní situaci, kdy sama dovolatelka, zastoupená advokátem,
poté, co byly odvolacím soudem zopakovány a provedeny nové důkazy, neměla žádné
důkazní návrhy, a kdy při jednání před odvolacím soudem dne 6. března 2012
pověřený pracovník a zpracovatel revizního znaleckého posudku Ústavu MUDr. P. S. při výslechu mj. vypověděl, že „I pro případ, že by bylo k dispozici vícero
svědků, kteří by obdobně jak JUDr. N. popisovali stavy žalobkyně, nemohlo by to
nahradit odborné lékařské vyšetření při konečném závěru o schopnosti racionální
úvahy“ (viz protokol o jednání na č.l. 339 - 342 spisu). Konečně dovolatelka uplatnila také dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřízení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech
a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud
při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem jednak
spatřuje při řešení otázky neplatnosti předmětných právních úkonů ohledně
zániku předběžného opatření, jak již shora bylo podrobně zreferováno.
Právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že (ve výsledku) předmětné
právní úkony z hlediska příp. dosahu předběžných opatření nejsou postiženy
(absolutní) neplatností, nelze nic vytknout. Byť se odvolací soud omezil toliko
na analogické posouzení situace, která byla řešena ve zmíněném rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 (důsledky při porušení
generálního inhibitoria), přičemž v této souvislosti vyložil úvahy, jež v
zásadě sdílí i Nejvyšší soud, implicite svým rozhodnutím reflektoval i
konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež se zabývá
posuzováním neplatnosti právních úkonů, v závislosti na konkrétních okolnostech
toho kterého případu, s ohledem na smysl a účel zákonné úpravy a na závažné
důsledky neplatnosti právních úkonů.
Tak bylo v judikatuře opakovaně vyloženo, že závěr o neplatnosti
právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. z důvodu, že svým obsahem nebo účelem
odporuje zákona nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, není možné
učinit jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je vždy třeba zkoumat účel
zákonného zákazu či příkazu. Bylo by totiž v rozporu s principy právního státu,
byl-li by preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o
neplatnosti smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost
smlouvy dovodit. Nejvyšší soud také vyložil, že nemá žádného důvodu se
odchylovat od vysloveného závěru, že v případě, kdy zákonné omezení směřuje
pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou
pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem
daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by
nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Obdobně je třeba posuzovat otázku
(ne)platnosti smlouvy z důvodu, zda svým obsahem nebo účelem obchází zákon
anebo se příčí dobrý mravům. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června
2012, sp. zn. 1042/2012).
K tomu, aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve
příslušné normy chování, jak jsou upraveny v příslušném právním předpisu,
vyložit (interpretovat). Tento výklad předchází fázi - zjednodušeně vyjádřeno -
kdy soud v konkrétní věci, na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování,
aplikuje příslušnou právní normu. Posouzení otázky platnosti právního úkonu
znamená, že obsah daného právního úkonu je podroben rozboru, zda vyjádřený
projev odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny občanským zákoníkem.
Ústavní soud přitom dlouhodobě ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že
neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z
jazykového výkladu, který představuje jakési prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad
atd.). Mechanická aplikace neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku
nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a
absurdity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 33/97). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž
se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho
vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v
ústavně konformním právním řádu jako významném celku. Ústavní soud také
apeluje, aby se obecné soudy vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich
rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci, že jim uložená povinnost
nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném
textu, ale také povinnost zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam,
kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (k tomu srov. např.
nálezy Ústavního soudu ve věch sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS
50/03, sp. zn. IV. ÚS 611/05 atd.). Jinými slovy řečeno, soudy musejí při své
činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s
maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití
jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledků zakládajícím neodůvodněnou
nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jaké jsou
metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které
by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv
však jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. II.
ÚS 3168/09, sp. zn. IV. ÚS 2417/12).
Uvedeným judikatorním závěrům tak plně odpovídá i závěr odvolacího
soudu o platnosti předmětných právních úkonů v otázce posouzení důsledků
vydaných předběžných opatření, jak je přesvědčivě vyloženo na str. 4 a 5
odůvodnění napadeného rozsudku.
Zbývá nyní posoudit, zda zjištěný skutkový stav umožňoval odvolacímu
soudu přistoupit k závěru, že předmětné právní úkony nejsou postiženy absolutní
neplatností ani ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. I v tomto směru odvolací soud
plně reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. R 14/1977, R 3/1979,
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze
dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 3614/2009, ze dne 15. února 2012, ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
3061/2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, ze dne 30. května 2012, sp. zn. 30 Cdo
971/2012, a ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 4929/2010), jejíž závěry lze
sumarizovat následovně:
1. Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout.
2. Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon,
nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení
je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha
měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a
ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z
povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z
hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období
měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu,
který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o
tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného
právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.
3. Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
veirifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák.
4. Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec
vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby)
pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém
posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý
posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky
spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě
takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
5. Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v
procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní
situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového
skutkového zjištění.
S ohledem na skutkový stav, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nelze dovodit
hmotněprávní pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci, jestliže
odvolací soud uzavřel, že ani v důsledku znalecké verifikace nebylo možno
učinit závěr o tom, že dovolatelka v době, kdy činila předmětné právní úkony,
byla stižena duševní poruchou, v jejímž důsledku by uvedené právní úkony byly
ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné. Z uvedeného je zřejmé, že
ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. se dovolatelce nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože
nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
dovolatelky podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě
shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšnému žalovanému
nebyla vůči dovolatelce výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána;
tyto důvody spočívají jednak v okolnostech daného případu a dále i v
majetkových a finančních poměrech dovolatelky, která byla osvobozena od
soudních poplatků, jakož i s přihlédnutím k jejímu špatnému zdravotnímu stavu.
Uložení povinnosti dovolatelce platit žalovanému náklady řízení by se tedy
jevilo jako nepřiměřená tvrdost, zatímco žalovanému v této souvislosti žádná
majetková újma nevznikne.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu