30 Cdo 3313/2024-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. H., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1 185 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 116/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 21 Co 76/2024-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 185 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí správních orgánů, a to dodatečného platebního výměru Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003, č. j. 50185/03/031920/2487, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 (dále jen „dodatečný platební výměr FÚ“), ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22.
10. 2004, č. j. 8606/04-110. Nezákonnost těchto rozhodnutí byla vyslovena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 Afs 58/2008-82 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Ca 346/2208-95, a následně rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2260/10-1100-202289, kterým byl změněn dodatečný platební výměr FÚ tak, že původně vyměřená daň byla změněna na částku 0 Kč. Poté byla žalobci dodatečně vyměřená daň vrácena. Škoda představovala částku, kterou žalobce zaplatil na úrocích z půjček, které si vzal v souvislosti s nutností zaplatit dodatečně vyměřenou daň. Jednalo se o úrok ve výši 395 000 Kč, který zaplatil dne 12.
3. 2014 z půjčky ve výši 1 000 000 Kč ze dne 10. 8. 2010 od F. H., úrok ve výši 465 000 Kč, který zaplatil dne 12. 3. 2014 z půjčky ve výši 1 500 000 Kč ze dne 30. 7. 2010 od A. D., a úrok ve výši 325 000 Kč, který zaplatil dne 6. 12. 2013 z půjčky ve výši 1 700 000 Kč od své dcery A. H. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 26 C 116/2014-142, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 185 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky dovolatele o tom, že odvolací soud respektoval dříve přijaté závěry o skutkové či právní otázce (v řízení sp. zn. 25 C 210/2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1), a to přesto, že se objevila nová skutková zjištění v podobě závěrů doc. Brady obsažená v jeho odborném vyjádření č. 01/2020, v němž znalec odpověděl záporně na otázku, zda žalobce mohl nebo nemohl získat v rozhodném období bankovní úvěr za podmínek obvyklých na trhu.
V této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k obsahu důkazu, jímž bylo odborné vyjádření č. 01/2020 znalce doc. Brady. Nejedná se tedy o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil. Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, a namítá-li, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a právní posouzení ve vztahu k řešení určité právní otázky tudíž není správné, nejedná se o výtku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o námitku v otázce skutkových zjištění.
Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Dovolací soud též nesdílí názor žalobce o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Především není z dovolání ani zcela zřejmé, jaký skutkový závěr odvolacího soudu má dovolatel na mysli. Pokud však jde o skutkové zjištění (slovy odvolacího soudu o „skutková východiska“) učiněné z vyjádření č. 01/2020 znalce doc. Brady, že žalobce nemohl v rozhodném období získat bankovní úvěr, nejedná se o zjištění, které by bylo v rozporu s některým skutkovým závěrem odvolacího soudu, natož v rozporu extrémním, neboť odvolací soud závěr o tom, že žalobce měl možnost sjednat si půjčku za účelem úhrady jeho finančních závazků za výhodnějších podmínek odpovídající bankovnímu trhu s půjčkami, neučinil.
Nadto, skutkové zjištění, že žalobce neměl možnost získat bankovní úvěr, neposuzoval odvolací soud izolovaně, nýbrž v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními (např. dobrovolné rozhodnutí žalobce dluh u SOS Group, a. s., nesplatit pomocí peněžních prostředků, které měl v té době k dispozici, potažmo realizací některé z nemovitostí v jeho vlastnictví, skutečnost, že žalobce v daňových přiznáních vykazoval nízké příjmy, což jej dle znalce hlavně činilo neschopným vzít si úvěr u banky). Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že nebylo nutné a účelné, aby žalobce splacení dluhu u druhé etapy půjček splácel pomocí dalších úročených půjček (tzv. třetí etapa půjček), které čerpal až poté, co mu byly finančním úřadem zaplacená daň a penále, na jejichž úhradu použil primární půjčku od SOS Group, a.
s., vráceny, navýšené o úrok z nezaviněného přeplatku na dani.
Otázka, zda z hlediska podmínek vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci je poškozený povinen použít vlastní disponibilní prostředky ke zmírnění této škody, tj. otázka, která dle názoru žalobce dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, uveřejněný pod č. 93/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je třeba se ve vztahu k zaplaceným úrokům z prodlení „zabývat tím, zda skutečné majetkové poměry nynějšího žalobce (zejména jeho finanční prostředky či jiné dobře likvidní prostředky) umožňovaly, aby celou či část peněžité záruky složil bez uzavření smlouvy o půjčce, zda jeho poměry případně umožňovaly, aby tuto půjčku uhradil zcela či částečně ještě před vrácením peněžité záruky (zvláště pokud se po propuštění na svobodu mohl věnovat výdělečné činnosti), a zejména zda byla půjčka poskytnuta obviněnému za podmínek v místě a čase obvyklých, tj. za kterých byly poskytovány i jinými subjekty účelově nevázané půjčky a úvěry, a to i s přihlédnutím k majetkovým poměrům obviněného (jeho vlastnictví movitých a nemovitých věcí) a možnému zajištění takové půjčky či úvěru.“ Byť uvedené závěry byly přijaty, jak vyplývá i z uvedené citace, v podmínkách náhrady škody představované nezákonným trestním stíháním, co do odpovědnosti státu za škodu představovanou zaplacenými úroky z půjčky použité na složení kauce jsou zajisté použitelné i v případě škody představované zaplacenými úroky z půjčky použité na zaplacení daně vyměřené nezákonným rozhodnutím.
K námitce žalobce, podle které odvolací soud v řízení procesně pochybil, když za situace, „kdyby soud měl pochybnosti o skutečném obsahu Znaleckého posudku č. 02/2019 a měl pochybnosti o odborném vyjádření č. 01/2020 soudem určeného znalce doc. Brady“, neprovedl žalobcem navržený důkaz výslechem znalce doc. Brady ke sporným otázkám, je namístě poukázat na znění § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s nímž, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu