30 Cdo 3337/2021-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. M., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 201/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 35 Co 45/2021-39,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, uveřejnění písemné omluvy učiněné žalovanou, a dále úhrady nákladů řízení. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je předsedou představenstva a akcionářem společnosti L., IČO XY, se sídlem ve XY(dále jen „L.,“). Rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj – Územní pracoviště ve Frýdku-Místku, se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí 3208 (dále jen „správce daně“), ze dne 6. 5. 2015, č. j.
13849/15/5100-41453-706611, byla společnosti L., dodatečně doměřená daň z přidané hodnoty ve výši 114 540 611 Kč. K zajištění této daně vydal správce daně dne 9. 3. 2015 zajišťovací příkazy s okamžitou vykonatelností. Uvedená rozhodnutí byla společností L., napadena žalobou, kdy výsledkem řízení bylo zrušení rozhodnutí o vyměření daně i uvedených zajišťovacích příkazů (na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 5 Afs 321/2017-29). Žalobce dále uvedl, že předmětné zajišťovací příkazy způsobily faktickou likvidaci společnosti L., ale i zásah do osobních práv akcionářů a statutárních orgánů společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 24 C 201/2019-19, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2020, č. j. 24 C 201/2019 27, žalobu zamítl, a to jak v rozsahu o zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I), tak v rozsahu o uložení povinnosti písemné omluvy (výrok II) a dále určil povinnost žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 35 Co 45/2021-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Otázka aktivní věcné legitimace společníka obchodní společnosti ve sporech, kdy poškozením společnosti došlo zároveň k újmě (na majetkových poměrech) společníka, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť dovolací soud se touto otázkou v minulosti opakovaně zabýval (oproti tvrzení žalobce v podaném dovolání), odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále) a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Z judikatury Nejvyššího soudu, představované např. usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněným pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením ze dne 27.
2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 1840/18, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří. Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují.
Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně.
Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.
Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 266). Obdobně v usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, Nejvyšší soud s odkazem na tam blíže označenou ustálenou judikaturu dovolacího soudu shrnul, že skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti.
Je-li tedy škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů (srov. též tam označenou prejudikaturu, jakož i navazující odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvádí, že společníkovi nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.
Byť uvedené usnesení primárně řešilo otázku škody způsobené jednateli společnosti, závěr o závislosti tzv.
reflexní škody společníků na škodě způsobené společnosti, která ji tak jako poškozený musí u škůdce uplatnit, je obecně platný a lze jej uplatnit i v případě náhrady újmy nemajetkové. Pokud dovolatel cituje judikaturu dovolacího soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí se týká zcela odlišné skutkové situace a nelze z něj dovozovat závěry uvedené žalobcem v podaném dovolání. Pokud Nejvyšší soud v daném rozhodnutí hovoří o aplikaci § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ve vztahu k jiným osobám, než byl obviněný, má tím na mysli osoby, které se na trestním řízení v určité jeho fázi podíleli, což však není případ žalobce.
Nad rámec procesně určených účastníků řízení Nejvyšší soud oproti přesvědčení dovolatele působnost § 7 odst. 1 OdpŠk nikdy nerozšířil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu