U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, se sídlem ve Frýdku-Místku,
O. Lysohorského 702, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 60/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 25 Co 272/2015-628,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení celkové částky 16 800
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jež mu měly
vzniknout v souvislosti s trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v
Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, které skončilo zproštěním obžaloby. Žalobce na
žalované konkrétně požadoval částku 4 400 000 Kč jako zadostiučinění za
nezákonné omezení osobní svobody výkonem vazby, částku 600 000 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání,
částku 996 071 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení,
dále částky 494 280 Kč, 425 000 Kč a 307 200 Kč jako náhrady škody za ušlé
příjmy z pracovního poměru, dohod o provedení práce a nevyplacených tantiém,
jež měly žalobci vzniknout v důsledku výkonu vazby v době od 31. 3. 1998 do 12.
10. 1998, a konečně částku 9 577 449 Kč jako náhradu škody vzniklou v důsledku
nezákonného trestního stíhání obchodním společnostem, v nichž byl žalobce
společníkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.
3. 2015, č. j. 15 C 60/2013-553, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 415 339,80 Kč (výrok I), žalobu ohledně částky 16 384 660,20 Kč zamítl
(výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení částku 1 995 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil
odvolací řízení v rozsahu odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku I soudu
prvního stupně o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), řízení o věci
co do částky 6 000 Kč zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 4 400 000
Kč zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ohledně částky
440 940 Kč jej zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu
prvního stupně a ohledně částky 11 543 720,20 Kč jej potvrdil (výrok III
rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
III o nákladech řízení zrušil a i v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku III v rozsahu, v němž bylo potvrzeno
zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 11 543 720,20 Kč, napadl
žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c
odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti –
vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli
otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není
dána příčinná souvislost výkonem vazby a ušlými příjmy žalobce z dohod o
provedení práce, jakož ani příčinná souvislost mezi nezákonným trestním
stíháním žalobce a ztrátou zisku holdingu, nejedná se o výsledek aplikace
právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení
provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li
žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobce uplatněnými námitkami napadá závěr odvolacího soudu, že v
řízení nebylo prokázáno, že mu ušly příjmy z pracovního poměru a že uhradil
odměnu za zastupování S. a H., zpochybňuje tím správnost skutkových zjištění,
čímž však přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý
odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených
důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání
relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§
132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení
odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn.
25 Cdo 617/2012).
Námitka žalobce, že v případě ušlých příjmů z pracovního poměru a dohod
o provedení práce bylo na žalované, aby prokázala, že „se věci neudály obvyklým
či pravidelným způsobem“, rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř, neboť důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu
okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce; neunesl-li břemeno v tomto
směru, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009).
Při řešení otázky aktivní legitimace žalobce co do nároku na náhradu
škody, jež měla vzniknout holdingu, jehož byl žalobce většinovým společníkem a
hlavním manažerem, se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu,
ze které vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému
subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, v níž
žalobce vystupuje jako majoritní společník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3.
2015, sp. zn. 30 Cdo 489/2013). Odkaz žalobce na institut tzv. reflexní škody
také není přiléhavý, neboť v této věci nejde o nárok žalobce na náhradu škody
způsobené společnosti jednatelem při výkonu své funkce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016). Ani tato
otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu
dovolacího, když náhradu nákladů právního zastoupení U. posoudil podle
ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, se míjí s právním
posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten hodnotil vynaložené náklady
právního zastoupení výlučně podle kritéria existence příčinné souvislosti mezi
nezákonným rozhodnutím a poskytnutými úkony obhajoby, což je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15.
1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze
dne 28. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 41/90, uveřejněný pod číslem 24/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tato námitka tak přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu týkajících se
otázek existence příčinné souvislosti a aktivní legitimace žalobce ve vztahu ke
škodě vzniklé obchodním společnostem, jakož i závěru o neprokázání skutečnosti,
že žalobcem byly vynaloženy náklady na obhajobu S., Nejvyšší soud konstatuje,
že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v
případě žalobce nebyly.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu