30 Cdo 489/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní
věci žalobce JUDr. Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Michalem Kloudou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody ve výši 36.694.253,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 122/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 58 Co 321/2012-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal uvedené částky z titulu náhrady škody (původně byl nárok
uplatněn ve výši 36.694.253,- Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí
žaloby zůstala předmětem řízení částka 13.212.000,- Kč s příslušenstvím), jež
měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení jeho trestního
stíhání, které bylo shledáno nedůvodným a žalobce byl rozsudkem Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 5 To 12/2007 ze dne 18. 4. 2007 zproštěn obžaloby. Škoda měla
žalobci vzniknout jako jedinému společníkovi a současně jednateli společnosti
M&AGency s. r. o., která byla vydavatelem časopisu Stadion, když v souvislosti
s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce a s negativní
medializací tohoto trestního řízení nedošlo ze strany zahraničního partnera
společnosti M&AGency s. r. o. k podpisu připravené licenční smlouvy o ruské
mutaci časopisu s uvedenou společností a společnosti žalobce tak ušel zisk.
Městský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku (I) a ve výroku o nákladech řízení (III) potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Výrok o
částečném zastavení řízení zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní
moci.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že škoda měla
vzniknout společnosti M&AGency s. r. o., nikoliv žalobci, a žalobce tak není
ohledně tohoto nároku aktivně věcně legitimován. Shledal správným závěr, že v
důsledku nezákonného trestního stíhání může vzniknout škoda i subjektu
odlišnému od osoby trestně stíhané, tento subjekt však žádný nárok vůči státu
podle zák. č. 82/1998 Sb. uplatnit nemůže, neboť není osobou oprávněnou ve
smyslu tohoto zákona. Částka, kterou žalobce požadoval, nepředstavovala zisk
společnosti, který by za určitých okolností mohl představovat rovněž zisk
žalobce, ale předpokládané příjmy společnosti. Pokud byly tyto příjmy zmařeny,
jednalo se o zásah do majetkové sféry společnosti, nikoliv žalobce. K vytvoření
zisku společnosti by došlo až v případě, že by příjem převýšil výdaje
společnosti. K tomu však nemohlo dojít, neboť žalobce doznal, že z příjmů chtěl
saturovat dluhy, které společnost měla.
Rozsudek odvolacího soudu napadl (dle obsahu dovolání) žalobce v rozsahu
potvrzujícího výroku ve věci samé, a to pro nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, jakož i proto, že je dle jeho mínění řízení stiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam
napadeného rozsudku shledává žalobce ve dvou otázkách, a to zda „lze fyzickou
osobu – jediného společníka (zároveň jednatele) společnosti s ručením omezeným
– považovat za poškozeného nezákonným rozhodnutím ve smyslu zák. č. 82/1998
Sb., a tedy za osobu aktivně legitimovanou k podání žaloby dle uvedeného
zákona, v případě, kdy škoda vznikla v majetkové sféře právnické osoby, ovšem v
přímém důsledku nezákonného rozhodnutí týkajícího se oné fyzické osoby
(usnesení o zahájení trestního stíhání) a měla na její majetkové poměry
bezprostřední dopad“ a dále zda „je závěr o vzniku škody ve formě ušlého příjmu
fyzické osoby ze zisku z podnikání jím vlastněné osoby právnické dostačující,
že se (v důsledku nezákonného rozhodnutí) snížily příjmy plynoucí obchodní
společnosti z její činnosti (tedy mohlo dojít ke snížení zisku, ke vzniku
ztráty, nebo k jejímu zvětšení), nebo je nezbytné, aby právnická osoba
vykazovala účetní zisk, který mohl být vyplacen společníkům.“
Ohledně první uvedené otázky poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, z nějž dovozuje, že v určitých
případech odpovídá stát za škodu způsobenou nejen osobě trestně stíhané, ale i
osobě jí blízké, za kterou je třeba dle dovolatele považovat i společnost, v
níž je stíhaná fyzická osoba jednatelem. Ohledně druhé otázky poukázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1940/2012, a
majetkovou propojenost společnosti s ručením omezeným s jejími společníky, když
ztrátu společnosti nelze krýt jinak než z majetkové účasti společníka, kterému
buď vznikne povinnost k doplnění rezervního fondu, nebo povinnost snížit z
pozice jediného společníka základní kapitál společnosti a tím snížit hodnotu
svého obchodního podílu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím
doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
V otázce aktivní legitimace žalobce k náhradě škody způsobené společnosti s
ručením omezeným, ve které byl žalobce jediným společníkem, nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu. Ten v usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005,
uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vysvětlil, že obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj
vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem
podniká a hospodaří (§ 6 obchodního zákoníku). Definičním znakem právnických
osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak
to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku
nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž
vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými
spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah
k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností
společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém
zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za
závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s
ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu
společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je
trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami
mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti,
jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes
skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní
společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani
ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (Šámal,
P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v
České republice. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 266).
Z tohoto závěru, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 15. 4.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4423/2013, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu
škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem společnost
s ručením omezeným, jejímž je jediným společníkem.
Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1019/2012, není přiléhavý, neboť se v něm výše uvedená právní otázka vůbec
neřešila.
Žalobcem prvně vymezený dovolací důvod proto přípustnost dovolání ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že obstál jeden z důvodů postačujících pro závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost další
dovolací námitkou žalobce, týkající se způsobu určení vzniku škody, nezabýval
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s.
ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu