30 Cdo 3358/2024-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně nezl. AAAAA, narozené XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 150//2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 70 Co 177/2024-102, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „ÚMPOD“) tím, že ÚMPOD jako její procesní opatrovník podal odvolání proti předběžnému opatření Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 10. 2020, č. j. 43 Nc 590/2020-47, zejména pro údajný nedostatek mezinárodní pravomoci českých soudů, když následkem tohoto odvolání Městský soud v Praze předběžné opatření (jímž byla matce nezletilé uložena povinnost strpět péči otce o nezletilou a nahrazen souhlas matky se vzděláváním nezletilé na konkrétní škole) zrušil. V důsledku uvedeného postupu, který byl dle žalobkyně v rozporu s povinností opatrovníka hájit nejlepší zájem dítěte, měla žalobkyně utrpět újmu spočívající v nejistotě odrážející se v její psychické sféře a v narušení základní potřeby jistoty a bezpečí. Žalobkyně neúspěšně uplatnila svůj požadavek u žalované dne 11. 3. 2021 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 37 C 150/2021-81, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (II) tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I), a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Přípustnost dovolání žalobkyně shledává v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, eventuálně, jde o otázky, při jejichž zodpovězení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: a) Zda má v případě kolize dvou složek nejlepšího zájmu dítěte přednost ta složka, která se bezprostředně projeví ve sféře dítěte a má dopad na jeho každodenní život a kvalitu života a základní potřeby (v tomto případě zajištění vzdělávání a lékařské péče), před složkou, která nemá pro život dítěte praktický význam a o kterou samo dítě nemá ani zájem (v tomto případě právo na zákonného soudce)? b) Jaký má být rozsah participačního práva nezletilých v případě podávání opravných prostředků za situace, kdy nezletilý je schopen sám vyhodnotit dopad případně úspěšného opravného prostředku na jeho situaci?
6. Odvolací soud své rozhodnutí postavil především na závěru, že rozhodnutí, které by situaci stabilizovalo, mohlo být vydáno pouze orgánem, který měl k tomu pravomoc, neboť jen z takového rozhodnutí by mohly vyplývat následky, které jsou s ním spojované a jen takové rozhodnutí by mohlo být vykonatelné. Jakékoliv jiné rozhodnutí by mělo charakter paaktu, tj. zdánlivého, nicotného, nulitního právního aktu, který je od počátku neplatný, z právního hlediska neexistuje a nikoho nezavazuje. Pokud tedy ÚMPOD svým odvoláním poukázal na nedostatek pravomoci českých soudů k vydání předmětného předběžného opatření, činil tak v nejlepším zájmu žalobkyně, neboť napadeným předběžným opatřením by, vzhledem k jeho nicotnosti, k žádné úpravě zatímních poměrů žalobkyně a jejích rodičů právně závazným způsobem nedošlo (odstavec 15 napadeného rozhodnutí). K tomu odvolací soud dále dodal, že povinnost umožnit nezletilému dítěti vyjádřit svůj názor se vztahuje k těm situacím, které může takový názor ovlivnit, kde lze očekávat možnost zapojení nezletilého do řešení věci. Uvedený předpoklad v daném případě nebyl naplněn, protože ze strany ÚMPODu se jednalo nikoliv o nápravu věcné stránky rozhodnutí, ale o nápravu procesněprávních nedostatků vydaného rozhodnutí vedoucích k nulitnímu aktu (odstavec 16 napadeného rozhodnutí).
7. Žalobkyní položená první otázka ad a) se míjí s primárním důvodem, na němž odvolací soud své rozhodnutí postavil. Tímto důvodem byl jeho závěr, že rozhodnutí, které by situaci stabilizovalo, mohlo být vydáno pouze orgánem, který měl k tomu pravomoc, neboť jen z takového rozhodnutí by mohly vyplývat následky, které jsou s ním spojované. Odvolací soud tedy neshledal žádnou žalobkyní avizovanou „kolizi dvou složek nejlepšího zájmu dítěte“, protože odvoláním ÚMPODu napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 10. 2020, č. j. 43 Nc 590/2020-47, podle odvolacího soudu nemohlo způsobit účinek, kterého chtěl otec žalobkyně podáním návrhu na vydání předběžného opatření dosáhnout.
8. Uzavřel-li odvolací soud, že rozhodnutí o předběžném opatření by nemohlo způsobit otcem žalobkyně sledovaný výsledek, neboť by bylo „nulitním“, je bezpředmětnou i druhá žalobkyní kladená otázka ad b), protože i bez podání opravného prostředku ze strany ÚMPODu by předběžné opatření vydané ze strany soudu prvního stupně dle odvolacího soudu nezpůsobilo právní následky, protože by bylo právně bezvýznamné. Podáním odvolání do takového rozhodnutí nemůže dojít k porušení participačního práva žalobkyně, neboť její reálná ani právní situace následkem podání odvolání nedoznala změn.
9. Míjejí-li se žalobkyní položené otázky s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně se přitom v rámci dovolání vůči výše popsanému primárnímu právnímu závěru odvolacího soudu nevymezila. Pouze vyslovila přesvědčení že „ve skutečnosti byla dána i příslušnost českých soudů k prozatímní úpravě situace stěžovatelky“, aniž by však k tomuto úsudku přiřadila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či dále např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu