30 Cdo 3374/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce
M. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 249.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 17 C 129/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2007, č.j. 42 Co 6/2007-248, t a k t o :
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soudu v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem výrokem ad I. rozsudek
okresního soudu v jeho odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o
částku 4.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 3. 6. 1998 do zaplacení, zrušil a
řízení v tomto rozsahu zastavil, a pokud jím byla zamítnuta žaloba o částku
245.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 3. 6. 1998 do zaplacení, prvoinstanční
rozsudek potvrdil. Samostatně výroky ad II. a III. uložil žalobci, aby nahradil
žalované specifikované náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem
odvolacím.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce včasné dovolání, které však jak
proti meritornímu, tak i proti nákladovým výrokům není přípustné. Dovolatel
především nesprávně usuzuje, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. s ohledem na předchozí kasační usnesení odvolacího soudu. Přehlíží
totiž, že krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2001, č. j. 42 Co 914/2001-70
zrušil (v pořadí první) rozsudek okresního soudu ze dne 29. 6. 2001, č. j. 17 C
129/2000-54 toliko z důvodu,
že (předchozí) nalézací řízení bylo zatíženo procesní vadou spočívající v tom,
že okresní soud v řízení neprovedl ty (listinné) důkazy, z nichž v odůvodnění
svého rozhodnutí vycházel. V tomto kasačním usnesení tedy odvolací soud
nezavázal okresní soud právním názorem, jenž by měl vliv na následné meritorní
rozhodnutí nalézacího soudu. Je třeba zdůraznit, že právním názorem soudu ve
smyslu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. je (pouze) názor na právní posouzení věci, tedy názor na to,
jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis
vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění
důkazního řízení, jestliže
je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění.
Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být (vždy) příčinná souvislost potud, že
právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. blíže
např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo
67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 1,
pod č. C 80, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn.
22 Cdo 1398/2003).
Dovolání ovšem není, jak se dovolatel rovněž mylně domnívá, přípustné ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí (rozsudek
odvolacího soudu) nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pojem
„zásadního významu po právní stránce“ je totiž specifický nikoli samotnou
uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se
promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje
způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe.
Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro
posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít
vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (z aktuální judikatury dovolacího
soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 33
Cdo 78/2007, in www.nsoud.cz). Za takovou právní otázku s judikatorním přesahem
nelze ovšem považovat dovolatelem formulovanou otázku obsaženou v námitce, že
„posouzení právních důsledků postupu soudu I. stupně ohledně změny skutkových a
právních okolností žaloby, a to usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 17 C
129/2000-189, které postrádá náležitosti, tj. zejména určení dne, kdy bylo
vydáno, tak jak byly ohledně této skutečnosti mé námitky vypořádány napadeným
rozhodnutím soudu odvolacího, má po právní stránce zásadní význam pro
sjednocení judikatury, jak k těmto formálním vadám rozhodnutí obecných soudů
nahlížet, když obdobný právní názor NS ČR dosud nebyl vysloven.“ Nelze ji tak
považovat již z toho důvodu, že se via facti vztahuje k procesním souvislostem
dané (jedinečné) věci, aniž by vykazovala jakýkoliv přesah, jenž by bylo lze –
v intencích shora vyloženého pojmu „zásadního významu po právní stránce“ – v
judikatuře uplatnit pro posuzování obdobných případů v soudní praxi.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby
dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Uplatňuje-li dovolatel ve svém dovolání také dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přehlíží,
že tento dovolací důvod lze uplatnit toliko v případě přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení (§ 238 a 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních
rozhodnutí, o kterýžto případ – jak již shora bylo vyloženo – zde nejde.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má
povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští
(srov. § 236 až 239 o. s. ř., a dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise
Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované,
která by jinak měla právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly a žalobce v něm byl bezúspěšný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu