33 Cdo 78/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy
ve věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. B.,
zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 128/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2006, č. j. 13 Co 177/2005-68, takto :
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.057,50 Kč k rukám advokáta.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.
srpna 2006, č. j. 13 Co 177/2005-68, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Jihlavě ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 4 C 128/2003-55, ve výroku,
jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s
blíže specifikovaným příslušenstvím, a proti jeho nákladovým výrokům, není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění
účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
/dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
spatřuje žalovaný v otázce aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
obč. zák.) na výkon práva vznést námitku započtení podle § 580 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o
obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda
výkon práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda uplatnění námitky započtení (tj.
jednostranného právního úkonu směřujícího k započtení) je výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy, vyřešil odvolací soud v neprospěch žalovaného. Je
proto třeba posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního právního významu
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci
(v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku
konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového
přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy,
rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní
otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a
jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem
odvisí vždy od okolností konkrétního případu
a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření
obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla
vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě
podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k
situaci strany oprávněné - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Tak je
tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti uplatnění námitky započtení
žalovaným jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze
považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Ostatně výklad pojmu
„rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán
(namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn.
29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne
7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo
29/2005)
a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.
Dovolací výhrady žalovaného, že odvolací soud při řešení otázky, zda námitka
započtení byla v posuzované věci uplatněna v rozporu s dobrými mravy, nevzal v
úvahu, že nájemní vztah žalobkyně k bytu vznikl v době naprostého rozkladu
a degradace základních principů vlastnických a nájemních vztahů, že žalobkyně
dlouhá léta neprováděla drobné opravy a obvyklou údržbu bytu, že soudní
rozhodnutí
o zajištění bytové náhrady pro žalobkyni tížilo jeho právního předchůdce a že
povinnost zajistit náhradní byt je vzhledem k situaci na trhu s byty břemenem
znamenajícím značnou majetkovou újmu na straně pronajímatele a na druhé straně
značný
a nezasloužený profit na straně nájemce, jsou z hlediska přípustnosti dovolání
podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno. Uvedený dovolací důvod
totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Znamená to, že dovolací soud při posuzování
přípustnosti dovolání je povinen převzít skutkový stav věci, z něhož vycházel
soud odvolací (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda pohledávka
žalobkyně zanikla započtením, je nutno konstatovat, že odvolací soud
nepochybil, neboť přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, jak
jej závazně žalovaný vymezil svou námitkou zpochybňující závěr, že právní úkon
směřující k započtení
je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému,
jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
3.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení
s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z
paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky
odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 807,50 Kč, kterou je advokát
povinen odvést z odměny
za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 11. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu