U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se
sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 288/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 30 Co 250/2013 - 28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4.
2013, č. j. 15 C 288/2012 - 21, kterým bylo pro nesplnění náležitostí odmítnuto
podání žalobkyně, jímž se domáhala na žalované zaplacení 500.000,- Kč s
příslušenstvím z důvodu nesprávného úředního postupu v řízeních vedených u
Okresního státního zastupitelství v Nymburce pod sp. zn. 2 ZN 132/2011, 2 ZN
160/2011, 2 ZN 161/2011, 2 ZN 162/2011 a 2 ZN 168/2011.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba zejména
neobsahovala specifikaci jednotlivých finančních náhrad za nemajetkovou újmu,
byť bylo zcela jednoznačné, že žalobkyni měla tato újma vzniknout v různých
samostatných řízeních. Pokud tedy žalobkyně v jedné žalobě uplatňovala více
samostatných nároků, bylo její povinností jednotlivé nároky jednoznačně
skutkově vymezit a současně uvést, jakou finanční náhradu za nesprávný úřední
postup v tom kterém řízení uplatňuje, jak ostatně vyplývá i z judikatury
Nejvyššího soudu.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu, navíc některé předkládané otázky nebyly dovolacím
soudem dosud vyřešeny. Žalobkyně má za to, že odvolací soud měl podle § 212a
odst. 5 občanského soudního řádu přihlédnout k vadě řízení spočívající v tom,
že usnesení o odmítnutí podání vydala asistentka soudce, nikoliv soudce,
ačkoliv podle § 10 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb. nepatří řízení podle zákona
č. 82/1998 Sb. mezi řízení, ve kterých je asistent soudce oprávněn konat úkony
v občanskoprávním řízení místo soudce. Dále podle žalobkyně odvolací soud
ignoroval její námitku (a jí odpovídající návrh na provedení důkazu), že
obsahově zcela totožná žaloba, vedená pod sp. zn. 15 C 176/2012, byla u soudu
prvního stupně projednána. Zároveň bylo odlišným rozhodnutím oproti řízení
vedenému pod sp. zn. 15 C 176/2012 popřeno právo žalobkyně na legitimní
očekávání. Žalobkyně taktéž namítá, že podle judikatury Nejvyššího i Ústavního
soudu může být příčin vzniku újmy více a jí vzniklé újmě logicky odpovídal
jeden nárok na peněžní zadostiučinění.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na tom,
že se žalobkyně domáhala několika nároků se samostatným skutkovým základem,
aniž by specifikovala peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého
nároku požaduje zaplatit. Tento postup soudů nižších stupňů je v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25
Cdo 1371/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou
dostupná na www.nsoud.cz).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou
skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné,
třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního
hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III.
ÚS 2867/09 (rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná
na nalus.usoud.cz), v němž – vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny
– Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž
identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť
jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného
uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody
na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku)“.
V daném případě z podání žalobkyně vyplývá, že uplatnila více nároků na
zadostiučinění nemajetkové újmy (vyplývajících z několika různých nesprávných
úředních postupů v několika řízeních – např. nepřiměřená délka řízení, zásah do
práva žalobkyně na informace, chybějící poučení žalobkyně a další), které jsou
samostatně uplatnitelné v soudním řízení. Proto soudy nižších stupňů
postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (přičemž ta
nikterak nezpochybňuje, že příčin jedné újmy může být vícero).
Pokud soud prvního stupně rozhodl ve skutkově totožných věcech rozdílně, jedná
se z hlediska principu právní jistoty o nežádoucí situaci, nicméně tato
skutečnost sama o sobě nemůže zpochybnit správnost postupu soudů v nyní
posuzovaném případě; ty samozřejmě nejsou odkazovaným rozhodnutím soudu prvního
stupně vázány. Žalobkyní uváděné nevypořádání se s námitkami a navrhovanými
důkazy ohledně řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 176/2012
tak nemohlo nic změnit na výsledku řízení v nyní posuzované věci a za situace,
kdy je napadené rozhodnutí dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněno,
nezakládá porušení základních práv a svobod žalobkyně a rozpor s judikaturou
Nejvyššího a Ústavního soudu, jak se domnívá žalobkyně (z poslední doby srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1329/13, a z
téhož dne, sp. zn. III. ÚS 2747/12).
V otázce, zda byla asistentka soudce soudu prvního stupně oprávněna podání
odmítnout, odpovídá postup soudů nižších stupňů judikatuře dovolacího soudu,
jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1834/2013, podle něhož je ustanovením § 36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb. ve
spojení s § 10 odst. 3 písm. c) zák. č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31.
12. 2013, odstraňování vad podání a odmítání podání pro neodstranění vad
asistentu soudce výslovně svěřeno.
Z výše uvedených důvodů není dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a
proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu