30 Cdo 3394/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v
Brně, Nám. Svobody 12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 19.776.219,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 164/2010,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11.
března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co
49/2015-326, se co do částky 4.303.125,- Kč s příslušenstvím v potvrzujícím
výroku I., kterým byla soudem prvního stupně žalované uložena ve výroku I.
povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875,- Kč s příslušenstvím,
jakož i v akcesorických výrocích III. až V., zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši
19.776.219,80 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a
o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a to za
majetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Tvrdil, že dne 30.
března 2005 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, když téhož dne byl vzat
do vazby, která trvala do 3. července 2006. Dne 5. prosince 2006 byl zproštěn
obžaloby. Žalobce uplatnil v souvislosti s nezákonným trestním stíháním nároky,
a to na náhradu nákladů obhajoby ve výši 360.785,50 Kč, na náhradu nákladů za
cestovné ve výši 258.432,30 Kč a za ubytování ve výši 318.240,- Kč, na náhradu
škody na zdraví ve výši 180.000,- Kč, na náhradu za nezákonnou vazbu ve výši
78.370,- Kč, na náhradu za ušlý výdělek z manažerské smlouvy ve výši
7.331.250,- Kč, na náhradu za ušlý zisk - z obchodního kontraktu na vybavení
kuchyní ve výši 1.500.000,- Kč, z nedokončeného obchodního případu pro řetězec
Carrefour ve výši 1.836.000,- Kč, z nedokončeného obchodního případu dodávek
prášku na praní ve výši 6.905.792,- Kč - a konečně na náhradu za zaplacenou
smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
úvodem předesílá, že vzhledem k tomu, že proti v záhlaví označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) podala dovolání jen žalovaná
(dále též „dovolatelka“), a její dovolání směřuje jen proti výroku I., jímž
odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do
částky 4.303.125,- Kč se zákonným příslušenstvím, se dovolací soud zabýval
posouzením dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jen v uvedeném
rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
srpna 2014, čj. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
24. října č. j. 19 C 164/2010-287, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 4.510.875,- Kč s příslušenstvím (výrok I., týkající se náhrady
ušlého výdělku z manažerské smlouvy), zamítl žalobu ohledně částky ve výši
15.187.019,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 30. března 2005 bylo proti
žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu nedovolené výroby,
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 4
písm. c) trestního zákona. Téhož dne byl vzat do vazby, která trvala do 3.
července 2006. Trestní řízení poté skončilo zprošťujícím rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006.
Dne 12. ledna 2005 uzavřel žalobce s firmou Robaan Zeewolsky B.V., zastoupenou
A. K., manažerskou smlouvu (dále též „smlouva“), ve které byla sjednána měsíční
odměna ve výši 11.250,- EUR po dobu trvání dvou let od 15. března 2005 do 15.
března 2007. Součástí smlouvy bylo i ujednání o jednorázové odměně na „rozjezd
podnikání“ ve výši 17.500,- EUR, splatné do 20. dubna 2005.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce v příčinné souvislosti s nezákonným
omezením osobní svobody přišel o zisk ze smlouvy ohledně sjednané měsíční
odměny ve výši 11.250,- EUR za období vykonané vazby. Nárok žalobce na náhradu
jednorázové odměny sjednané ve výši 17.500,- EUR na „rozjezd podnikání“
neshledal důvodným, neboť žalobce ani nezačal tuto sjednanou práci před vzetím
do vazby vykonávat, když tato odměna měla být splatná na začátku podnikání.
K odvolání žalobce a žalované odvolací soud shora v záhlaví citovaným rozsudkem
ve výroku I. co do částky 4.310.475,- Kč s příslušenstvím, výrok I. soudu
prvního stupně (týkající se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy),
kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši
4.510.875,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, jakož i z nich vyvozené
právní závěry. K odvolacím námitkám žalované, že se ohledně přiznaného nároku
žalobce na náhradu ušlého výdělku z manažerské smlouvy nejedná o majetkový
přínos žalobce podložený existujícími reálně doloženými okolnostmi, uvedl, že
smlouva byla uzavřena krátce před nástupem žalobce do vazby, proto faktický
výkon manažerské činnosti byl z časového hlediska problematický. Obsah smlouvy
je zcela jasný a potvrzený písemným prohlášením svědka K. Nejedná se tak jen o
písemně zachycený záměr, jak namítá žalovaná. Ani odvolací soud nepovažoval za
důvodný nárok žalobce na jednorázovou odměnu na „rozjezd podnikání“ ve výši
17.500,- EUR po jeho propuštění z vazby, neboť jej již neshledal v příčinné
souvislosti s výkonem vazby a nezákonným rozhodnutím. Nárok na náhradu
jednorázové odměny, která byla splatná dne 20. dubna 2005, neshledal důvodný i
proto, že žalobce fakticky nerealizoval předpokládaný rozsah podnikání a žádné
náklady na započetí podnikání mu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání směřující proti výroku I., jímž
odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do
částky 4.303.125,- Kč se zákonným příslušenstvím. Dovolatelka jeho přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci,
když se dostatečně nevypřádal se závěry judikatury Nejvyššího soudu, na kterou
dovolatelka odkazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo
3586/2006, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo sp. zn. 25 Cdo 818/2005), s tím, že
„ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského
či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již
existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k
zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události.“
Odvolací soud se podle dovolatelky v rozporu s citovanou judikaturou nezabýval
otázkou, zda žalobce před vzetím do vazby začal uzavřenou smlouvu reálně
naplňovat, tedy vyvíjet činnost, k níž se skutečně zavázal. Odvolací soud se
dále nevypořádal s odvolací námitkou dovolatelky, že podle tvrzení žalobce mu
nebyla vyplacena ani jednorázová odměna na „rozjezd podnikání“ ve výši 17.500,-
EUR, splatná nejpozději do 25. dubna 2005 ani poměrná část z měsíční odměny ve
výši 11.250,- EUR za dobu od 15. března do 30. března 2005, kdy žalobce musel
mít náklady související se započetím podnikání a kdy měl již vyvíjet sjednanou
činnost. Za této situace tak zůstává otázkou, zda by žalobce zisku skutečně
dosáhl.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že nesouhlasí s uplatněnou
dovolací argumentací, neboť má za to, že v předchozím řízení byl jeho nárok
zcela prokázán, Oba soudy se od rozhodovací praxe nijak neodklonily. V daném
případě není naplněn požadavek podle § 241a odst. 2 o. s. ř., když není řádně
vymezen důvod dovolání, neboť žalovanou odkazovaná judikatura není na tuto
konkrétní věc přiléhavá. V předchozím řízení byly provedeny veškeré důkazy,
které vyústily v to, že nároky žalobce byly po právu uznány. Se všemi
námitkami, které jsou uvedeny v dovolání, se soudy obou stupňů náležitě
vypořádaly a není na dovolacím soudu, aby se těmito otázkami zabýval opětovně,
neboť není třetí instance. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované
odmítl, případně je zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je
přípustné i důvodné.
Dovolání dovolatelky je přípustné podle § 237 o. s. ř, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Z hlediska obsahového, vymezení v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se
jedná o právní otázky, které řešil odvolací soud, přičemž se týkají posouzení
předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody poškozenému, spočívající v
ušlém výdělku z jeho výdělečné činnosti sjednané smlouvou v příčinné v
souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, ve smyslu OdpŠk.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka správně
odkazuje, se ušlým ziskem nepovažuje automaticky ztráta předpokládaného
výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez
souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený
předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před
škodnou událostí ji nevykonával. Jinak řečeno, ke skutkově podloženému závěru,
že ke ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité výdělečné činnosti, byť
písemně, nýbrž nezbytné je zjištění, že k dosažení sjednaného výdělku nedošlo
jen z důvodu škodné události, a že nebýt jí, poškozený by takovou činnost
skutečně vykonal a sjednanou odměnu za ni by obdržel (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, a ze dne 31.
října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25.
ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud z
uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu nevycházel.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 12. ledna 2005 s
firmou Robaan Zeewolsky B.V., zastoupenou A. K. (dále již „zaměstnavatel“),
písemnou smlouvu o výkonu manažerské práce, kde bylo dohodnuto stálé zaměstnání
žalobce pro období od 15. března 2005 do 15. března 2007 s týdenním úvazkem 40
hodin. Ve smlouvě byla sjednána měsíční odměna ve výši 11.250,- EUR a
jednorázová odměna na započetí podnikání ve výši 17.500,- EUR, splatná do 20.
dubna 2005. Sjednanou práci před vzetím do vazby dne 30. března 2005 žalobce
fakticky nevykonával. Poměrná část sjednané měsíční odměny a jednorázové odměny
nebyla žalobci zaměstnavatelem vyplacena.
Jestliže žalobce sjednanou práci ve výši úvazku 40 hodin týdně od 15. března
2005 fakticky nevykonával a nebyla mu vyplacena alespoň poměrná část
jednorázové odměny na započetí sjednané práce, nelze považovat za správné
posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem, který dovodil, že žalobci ušel
výdělek za sjednanou práci v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou.
Neobstojí ani argument odvolacího soudu, že doba od sjednaného počátku výkonu
práce do okamžiku vzetí žalobce do vazby byla natolik krátká, že faktická
činnost žalobce podle smlouvy by byla problematická. Měl-li totiž žalobce
vykonávat sjednanou práci ve výši týdenního úvazku 40 hodin, bylo by naopak
oprávněné reálně očekávat, že žalobce práci začne vykonávat sjednaným dnem 15.
března 2005 bez ohledu na to, že byl vzat do vazby dnem 30. března 2005.
Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by
žalobce (poškozený) získal určitý prospěch, tíží žalobce, neboť ten je povinen
prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu spočívající v ušlém
výdělku dle OdpŠk (srov. obdobně již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Žalobce dosud neprokázal, že činnost pro dosažení předpokládaného výdělku,
třebaže byl písemně sjednán, nezačal ve sjednané době naplňovat a při
pravidelném běhu okolností vykonávat, jen nebýt souvislosti se škodnou událostí
– nezákonnou vazbou.
Dovolací soud ve smyslu shora citované judikatury dospívá tedy s přihlédnutím
ke skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud a jež v dovolacím řízení
nelze revidovat, k závěru, že ušlý výdělek žalobce sjednaný dotčenou smlouvou
není v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Nedostatek příčinné
souvislosti mezi škodou a škodnou událostí má za následek, že nejsou splněny
zákonné předpoklady pro přiznání žalobci uplatněného nároku na náhradu
sjednaného výdělku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší
soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu
zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu