30 Cdo 346/2025-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 87/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 35 Co 296/2024-28, t a k t o:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2024, č. j. 15 C 87/2024-22, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou ze dne 3. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 200 000 000 Kč, přičemž v žalobě odkázala na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2023, č. j. 37 C 2/2022-31, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2023, č. j. 25 Co 131/2023-137, aniž by však uvedla, v čem spatřuje nesprávný úřední postup státu, či zda se jedná o požadavek náhrady škody nebo nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.
8. 2024, č. j. 15 C 87/2024-17, byla vyzvána k doplnění tvrzení s poučením o možnosti odmítnutí žaloby. Následně bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 16. 8. 2024 doručeno podání, ze kterého je zřejmé pouze to, že se domáhá částky 200 000 000 Kč jakožto náhrady majetkové i nemajetkové újmy. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 15 C 87/2024-22, odmítl žalobu vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod spisovou značkou 15 C 87/2024, ve které se žalobkyně domáhala
částky 200 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, jakož i v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Na otázce, zda je pro řádné zahájení řízení výše škody povinností, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentovanou zejm. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).
Odvolací soud totiž v dané věci dovodil, že žalobkyně i přes podrobné poučení soudu prvního stupně pouze uvedla, že se domáhá náhrady škody či nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, aniž by uvedla, v čem tato škoda spočívá, jakým způsobem jí v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu či nezákonným rozhodnutím vznikla a jak dospěla k její výši. Zaujal názor, že podání žalobkyně neobsahuje náležitosti řádné žaloby z pohledu vylíčení skutku, na němž zakládá svůj nárok, a soud, který je povolán k rozhodnutí soukromoprávního sporu mezi účastníky, nemůže nahrazovat žalobní tvrzení o rozhodných skutečnostech. Dodal, že žaloba ve znění dalších podání žalobkyně, jejíž vyjadřování je útržkovité, zmatené a nelogické, neobsahuje dostatečná tvrzení o skutkových okolnostech věci, tj. zejména o charakteru tvrzené újmy.
Podle § 241a o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel
uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolání je vadné v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1, jelikož dovolatelka nevymezila v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu