30 Cdo 3564/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně ROTEKO Invest a. s., identifikační číslo osoby 24779369, se sídlem v Ústí nad Labem, Petrovická 195, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 71 861 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 226/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 70 Co 283/2022-200, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 6. 2017 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 71 861 244 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím. Za nezákonné rozhodnutí označila opatření obecné povahy města Potštát č. 1/2013, schválené usnesením zastupitelstva města Potštát ze dne 28. 11. 2013 (dále též jen „předmětné opatření obecné povahy“), jehož obsahem bylo územní opatření o stavební uzávěře na pozemcích nacházejících se v k. ú. Lipná, na nichž měla žalobkyně záměr vystavět dvě větrné elektrárny. Výstavba větrných elektráren přitom byla již dříve aprobována územním plánem města Potštát č. 1, schváleným na 23. veřejném zasedání zastupitelstva města Potštát dne 1. 3. 2006, na jeho základě žalobkyně zakoupila předmětné pozemky v k. ú. Lipná pro výstavbu a v roce 2012 podala žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby (předmětných větrných elektráren), o níž do podání žaloby nebylo stavebním úřadem Městského úřadu Potštát rozhodnuto. Vzniklá škoda tak spočívá v ušlém zisku, neboť žalobkyně nemohla provést stavbu větrných elektráren.
2. Podáním ze dne 14. 10. 2019 změnila žalobkyně žalobu tak, že doplnila žalobní tvrzení ohledně důvodu vzniku škody. Škoda žalobkyni nevznikla pouze v důsledku vydání opatření obecné povahy č. 1/2013 obce Potštát, ale též v důsledku činnosti stavebního úřadu obce Potštát, která je s vydaným opatřením obecné povahy spojena. Žalobkyně podala dne 2. 4. 2012 u Městského úřadu Potštát žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení za účelem výstavby dvou větrných elektráren. V tomto řízení před stavebním úřadem nebylo dosud meritorně rozhodnuto, resp. rozhodnutí nebylo žalobkyni dosud oznámeno a výsledek řízení není žalobkyni znám, ačkoliv Městský úřad Potštát vykazuje, že řízení skončilo rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje dne 30. 4. 2013. Žalobkyně dále namítala, že opatření obecné povahy č. 1/2013 obce Potštát je neúčinné a neplatné, neboť nikdy nebylo řádně vyhlášeno; z tohoto důvodu dovozuje další důvod pro nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu Potštát. Žalobkyně upozornila, že nemá za to, že by jí vznikla škoda ve smyslu § 102 odst. 1, 2, 5 stavebního zákona, protože opatření obecné povahy č. 1/2013 nikdy nenabylo účinnosti, ale škoda vznikla tím, že se stavební úřad Městského úřadu Potštát řídil tímto neúčinným opatřením obecné povahy a při dalším rozhodování je reflektoval, ač neměl. Žalobkyně dále navrhla, aby řízení bylo vedeno i proti městu Potštát.
3. Soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil, neboť změnou žaloby žalobkyně uplatňovala zcela odlišný právní nárok, který je postaven na jiném skutkovém základě, tj. na vadách řízení, a výsledky celého předešlého řízení by tak byly prakticky nepoužitelné.
4. Obvodní soudu pro Prahu 1 opětovným rozsudkem (rozsudek Obvodního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 14 C 226/23017-138, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021 ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 C 226/2017-180), zamítl žalobu o zaplacení částky 71 861 244 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 70 Co 283/2022-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně založil své rozhodnutí na posouzení otázky, zda vylíčení, že stavební úřad nevyhověl žádosti žalobkyně (vůbec o ní nerozhodl) vzhledem ke stavební uzávěře, která však nebyla účinná, představuje tvrzení, že jde o nesprávný úřední postup, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť dovolatelka v žalobě slovní spojení nesprávný úřední postup nepoužila. Žalobkyně namítá, že již v žalobě nesprávný úřední postup orgánu obce v přenesené působnosti popsala a vylíčila tak rozhodná skutková tvrzení pro posouzení jejího nároku, ač nepoužila slovní spojení „nesprávný úřední postup“. Právní kvalifikace popsaného jednání obce již náleží soudu a odvolací soud povinnost právní kvalifikace na žalobkyni nepřípustně přenesl.
8. Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Již ze žalobních tvrzení (změna žaloby nebyla soudem prvního stupně připuštěna) je zřejmé (srov. str. 5 a zejm. str. 6 uprostřed žaloby), že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody spojuje s opatřením obecné povahy č. 1/2013, kterým se vydává opatření o stavební uzávěře: „…V případě společnosti ROTEKO Invest a. s. se jedná o dvě větrné elektrárny typu VESTAS V 90 o výkonu 2MW, které měly být uvedeny do provozu k 1. 1. 2014, čemuž zabránilo opatření obecné povahy č. 1/2013, kterým se vydává územní opatření o stavební uzávěře na pozemky v k. ú. Lipná.“ Vycházel-li proto odvolací soud při svém posouzení z tvrzení žalobkyně, že škoda jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním územního opatření o stavební uzávěře (srov. zejm. odst. 11 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), je tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Je totiž na žalobci, aby v případě žaloby na náhradu škody proti státu vylíčil skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 690/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1194/2020). Odvolací soud se proto nezabýval (a na základě žalobních tvrzení zabývat nemohl) otázkou, zda postup stavebního úřadu, který nevyhověl žádosti žalobkyně o vydání územního rozhodnutí, je možné kvalifikovat jako nesprávný úřední postup přičitatelný státu. Nelze tak ani přisvědčit námitce žalobkyně, že na ni odvolací soud nepřípustně přenesl povinnost právní kvalifikace.
9. Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání žalobkyně ani námitka, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nejde o nesprávný úřední postup, když správní orgán vůbec nerozhodl o žádosti žalobkyně o vydání územního rozhodnutí. Ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nebylo-li rozhodnutí (opatření obecné povahy o stavební uzávěře) zrušeno, pak postup podle něj nemůže být nesprávným úředním postupem, a to ani tehdy, pokud toto rozhodnutí nebylo dosud účinné. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že územní opatření o stavební uzávěře nikdy nenabylo účinnosti (srov. odst. 15, 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tuto skutečnost zjistil soud prvního stupně z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
9. 2016, č. j. 73 A 2/2016-27, jímž soud odmítl návrh žalobkyně na zrušení opatření obecné povahy o stavební uzávěře přijatého zastupitelstvem Města Potštát č. 1/2013. Vycházeje z popsaných skutečností odvolací soud dovodil, že nenabylo-li územní opatření účinnosti, nemohlo způsobovat zamýšlené právní následky, a tedy ani zakládat právo na náhradu škody podle § 102 odst. 1 stavebního zákona. Uzavřel dále, že územní opatření, které nikdy nenabylo účinnosti, nemohlo být ani skutečností zakládající nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť zde je podmínkou existence rozhodnutí zrušeného pro nezákonnost, k čemuž však v projednávané věci nedošlo, když opatření obecné povahy nikdy nenabylo účinnosti (nikdy řádně nevzniklo).
Uvedené závěry nejsou dovoláním zpochybněny. Dovolatelka se přitom míjí s úvahami odvolacího soudu, dovozuje-li, že odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že nebylo-li opatření obecné povahy o stavební uzávěře zrušeno, pak postup podle něj (zde myšleno nevydání územního rozhodnutí) nemůže být nesprávným úředním postupem. Takový závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne. Jak již bylo pospáno shora odvolací soud se na základě žaloby otázkou nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání územního rozhodnutí nezabýval.
Z uvedeného důvodu na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek napadené rozhodnutí nezávisí, tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu