30 Cdo 3580/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované D. T., advokátce, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 47/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna
2007, č.j. 1 Co 277/2006-197, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2007, č. j.
1 Co 277/2006-197, ve výrocích I., II., IV. a V., a rozsudek Krajského soudu v
Brně
ze dne 29. dubna 2005, č.j. 24 C 47/2004-128, ve výrocích I., III. a II. (s
výjimkou části, jíž byla žaloba zamítnuta), se zrušují, a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně s přihlédnutím k ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku
(dále jen „o.z.) rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č.j. 24 C 47/2004-128,
výrokem I. uložil žalované povinnost zaslat žalobci, a dále R. m. B. a M. K.,
poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vlastnoručně podepsaný
doporučený dopis ve znění: „Já, J. (správně D.) T., se omlouvám I. K. za
uvedení nepravdivých tvrzení o jeho korupčním jednání při naší osobní schůzce
dne 26. 2. 2004 v jeho kanceláři ředitele N. B., které jsem prezentovala ve
svém dopise ze dne 10. 3. 2004 adresovaném R. m. B. ve svém dopise ze dne 19.
3. 2004 adresovaném M. K., poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky.“ Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy, a ve zbytku, co do další částky
150.000,- Kč, návrh zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
vzal za prokázané, že podle smlouvy uzavřené mezi městem B. a F. n. m. byl k
1. 2. 2004 privatizován areál N. B., který přešel do vlastnictví města. Žalobce
byl ředitelem této nemocnice. K uvedenému dni skončil nájem nebytových
prostor, do té doby pronajatých klientům žalované. Žalobce vedl jednání o
uzavření nových nájemních smluv s žalovanou jako zástupkyní dosavadních
nájemců. V dopise ze dne 10. 3. 2004, adresovaném R. m. B., žalovaná mimo jiné
uvedla, že žalobce při tomto jednání žádal po ní, resp. po jejích klientech,
úplatek v řádu několika desítek tisíc Kč. V dopise ze dne 19. 3. 2004, který
adresovala M. K., poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále
jen „PS PČR“), pak popsala, že při předmětném jednání žalobce řekl, že
předloženou smlouvu o budoucí nájemní smlouvě podepíše jen tehdy, když obdrží
určitou finanční částku, kterou požaduje zaplatit jako podmínku pro takový
postup. Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalobce, že při
předmětném jednání pouze žalovanou informoval o skutečnosti, že ještě před
podpisem nových nájemních smluv je potřeba narovnat deficit z minulých let, a
to buď formou jednorázového dorovnání anebo navýšenou částkou nájmu. Tvrzení
žalované, že žalobce po ní, resp. po jejích klientech, žádal úplatek, posoudil
jako nepravdivé. Dovodil tak, že toto nepravdivé tvrzení má značně difamující
charakter, kterým žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobce v jeho dílčí
složce práva na čest a lidskou důstojnost. K námitkám žalované, že slova v
požadovaném omluvném dopisu „korupční jednání“ neodpovídají obsahu
korespondence, na kterou žalobce odkazuje, soud uvedl, že tento obrat lze
posuzovat jako synonymické vyjádření obratu úplatek, který žalovaná skutečně v
obou dopisech použila.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2006,
č.j. 1 Co 236/2005-163, rozsudek krajského soudu v napadené části změnil tak,
že návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci, R. m. B. a M.
K., poslanci PS PČR vlastnoručně podepsaný doporučený dopis s již zmíněným
textem omluvy a zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč, zamítl. Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí
odvolacího soudu však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.
října 2006, č. j. 30 Cdo 2342/2006-181, a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí poukázal na skutečnost, že
ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem
do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby.
Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí
podle ustanovení § 13 o.z. Připomněl, že neoprávněným zásahem je zásah do
osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem. Některé zásahy, byť zdánlivě se jevící jako odporující
objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je
existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají. O neoprávněný zásah do osobnosti
fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost
předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde
o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž
osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší
zvláštní veřejný zájem (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv
zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-
li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby,
na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její
osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána
tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické
osoby dopustí excesu.
S ohledem na skutkové okolnosti daného případu dovolací soud zdůraznil, že
advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit
se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním
nebo stavovským řádem, o čemž je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při
výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě, přičemž je
povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit
v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
ve znění pozdějších změn a doplňků).
Dovolací soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že o neoprávněný zásah
do osobnosti fyzické osoby nejde tam, kde k němu došlo při výkonu jiného
subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy jiný subjekt plnil právní
povinnost, kterou mu uložil zákon. Pod tento výkon jiného subjektivního práva
stanoveného zákonem je nutno podřadit i výkon činnosti advokáta při hájení práv
a oprávněných zájmů svého klienta. Advokát je mimo jiné povinen využívat
důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. V tomto případě je
současně určující, zda se advokát při takovém jednání nedopustil případného
excesu.
Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud z této úvahy (byť ji v závěru svého
rozhodnutí též zmínil) důsledně nevycházel, a své rozhodnutí zbudoval v prvé
řadě
na úvaze, že jestliže k tvrzeným zásahům do osobnostních práv žalobce došlo
při jednání žalované jako zástupkyně klientů, tedy při činnosti, ke které ji
její klienti použili, resp. zplnomocnili, pak s přihlédnutím k ustanovení § 420
odst. 2 o.z. žalovaná není v této věci pasivně legitimována. Ač se takto
odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) pokusil vážit otázku pasivní
legitimace žalované, dovolací soud nepovažoval tyto jeho úvahy za plně
odpovídající příslušné právní úpravě, když na daný případ nebylo možno uplatnit
analogické užití ustanovení § 420 odst. 2 o.z., neboť jednání advokáta za
klienta je nutno posuzovat jako výkon zákonem uložené povinnosti resp. práva
takto za klienta jednat, kdy podkladem je právní úprava, kterou podává zákon o
advokacii (resp. ve své podstatě např. i čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Významné proto bylo zjištění, zda advokát skutečně jednal jako
zástupce určité osoby, případně, zda se v takovém případě svým jednáním
eventuálně nedopustil excesu z výkonu této povinnosti, resp. oprávnění.
Odvolací soud sice ve zrušovaném rozhodnutí vyslovil současně i přesvědčení,
že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde tam, kde k němu došlo
při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kdy jiný
subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon, přičemž do této
kategorie je třeba podřadit i výkon činnosti advokáta při hájení práv a
oprávněných zájmů klienta, avšak tato jinak přiléhavá úvaha nebyla právně
konzistentní s jím uvažovaným posouzením věci podle analogie ustanovení § 420
odst. 2 o.z.
Poté Vrchní soud v Olomouci ve věci opětovně rozhodl, když rozsudkem ze dne 18.
dubna 2007, č.j. 1 Co 227/2006-197, výrokem I. potvrdil výše uvedený rozsudek
Krajského soudu v Brně ve výroku I. ve znění: Žalovaná je povinna zaslat
žalobci, R. m. B. a M. K., poslanci PS PČR vlastnoručně podepsaný doporučený
dopis tohoto znění: „Já,. D. T., se omlouvám I. K. za uvedení nepravdivých
tvrzení o jeho korupčním jednání při naší osobní schůzce dne 26. 2. 2004 v jeho
kanceláři ředitele N. B., které jsem prezentovala ve svém dopise ze dne 10. 3.
2004 adresovaného R. m. B. a ve svém dopise ze dne 19. 3. 2004 adresovaného M.
K., poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.“ Výrokem II.
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím bylo uloženo
žalované zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč, zatímco co do částky 75.000,- Kč
návrh zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně poukázal na důvody zrušení
jeho předchozího rozhodnutí v dovolacím řízení, jak je uvedl Nejvyšší soud ČR
ve svém rozsudku ze dne 12. října 2006, č. j. 30 Cdo 2342/2006-181. Vyšel tedy
ze zásady, že pod výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem je nutno
podřadit i výkon činnosti advokáta při hájení práv a oprávněných zájmů klienta.
V této souvislosti poukázal na to, že za této situace jde o posouzení, zda to,
co uvedla žalovaná v již uvedených dvou dopisech, nebylo nepřiměřeným výkonem
tohoto subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, zda se jednalo o
přiměřený výkon petičního práva, resp. práv a na kritiku. Odvolací soud
dovodil, že žalovaná věděla, že pokud žalobce podmiňoval podpis (nové) nájemní
smlouvy doplatkem nájemného za dobu minulou, nepožadoval tyto finanční
prostředky pro sebe, takže neměla podklad pro tvrzení, že žalobce po ní pro
sebe žádal o úplatek. Nešlo proto o přiměřený výkon činnosti advokáta při
hájení práv a oprávněných zájmů klienta, nešlo (ani) o adekvátní výkon
petičního práva či o zákonem dovolenou kritiku. V souzeném případě se proto
podle odvolacího soudu (sice) jednalo o výkon zákonné licence, avšak nikoliv
přiměřeným způsobem. Došlo proto k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobce. Dospěl proto k závěru, že je namístě žalobci přisoudit morální
satisfakci podle § 13 odst. 1 o.z., přičemž vzhledem ke značné míře tohoto
zásahu i relutární satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.
Uváděné rozhodnutí bylo doručeno žalované dne 25. května 2007 a téhož dne
nabylo právní moci.
Žalovaná dne 4. června 2007 napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I.,
II., IV. a V. včasným dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost tohoto dovolání vyvozuje
z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označuje
problém vlastní pasivní legitimace v tomto sporu, když žalobce se cítí dotčen
obsahem listin, které žalovaná sepsala pro své klienty jako advokátka v rámci
(jejich) právního zastoupení. Nejednala tak svým jménem, ale v právním
zastoupení svých klientů na základě jimi udělené plné moci. Ze zastoupení pak
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. V daném případě proto nešlo o
vyjádření žalované, ale jejích klientů (§ 22 odst. 1 o.z.). K sepsání
předmětných dopisů měli klienti žalované vážné důvody a byly reakcí na
události, které předcházely. Dovolatelka mimo jiné připomíná, že (pro posouzení
věci) je významné zjištění, zda advokát jednal jako zástupce určité osoby,
případně, zda se eventuálně nedopustil excesu z výkonu této povinnosti, resp.
oprávnění. Sama v daném případě dopisy sepsala jako zástupkyně svých klientů,
přičemž se nedopustila eventuálního excesu. Navrhla proto, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření s napadeným rozhodnutím ztotožnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po té, co přihlédl k čl. II
bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání
bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §
241
odst. 2 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je třeba klasifikovat jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam při řešení otázky
odpovědnosti advokáta za zásah do osobnostních práv fyzické osoby v případě, že
jedná jako zástupce svých klientů. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci přezkoumal v dovoláním napadených výrocích ve věci samé v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání vychází
ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, přičemž je vázán též
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se
vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije
jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolací soud již v předchozím zrušovacím rozsudku
mimo jiné konstatoval, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde
tam, kde k němu došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného
zákonem, popř. kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon,
přičemž pod tento výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem je nutno
podřadit i výkon činnosti advokáta při hájení práv a oprávněných zájmů klienta.
Advokát je mimo jiné povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v
jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá
za prospěšné. Současně je přitom určující, zda se advokát při takovém jednání
nedopustil případného excesu
(v podrobnostech se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října
2006 30 Cdo 2342/2006-181).
Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí napadeném dovoláním žalované z uvedených
zásad sice nominálně vyšel, avšak současně dovodil, že žalovaná jako advokátka
při výkonu činnosti zástupkyně svých klientů v tomto případě postupovala
nepřiměřeně, a je proto osobně odpovědná za zásah do osobnostních práv žalobce.
Tento závěr však nelze pokládat za přesvědčivý a zákonu odpovídající.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit, pokud dovodil, že žalovaná v souzené
věci konala v rámci tzv. zákonné licence jako advokátka za své klienty. Bez
dalšího se však již není možné ztotožnit s jeho dalšími závěry. Jak již bylo
vyloženo v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (na jehož závěrech
nemá dovolací soud důvodu cokoliv měnit), určujícím pro posouzení dané věci je
to, zda se žalovaná jako zástupkyně svých klientů při této své činnosti
dopustila excesu či nikoliv. Excesem je přitom třeba pro posuzovaný případ
rozumět případné vybočení (výstřelek) z mezí zákonných požadavků na činnost
žalované jako advokátky při zastupování svých klientů. Tato okolnost však v
řízení nebyla prokázána, když i odvolací soud dovodil, že žalovaná jednala v
rámci zmiňované zákonné licence, přičemž s tímto soudem se lze ztotožnit. Je
tedy zřejmé, že žalovaná v tomto případě jednala za své klienty, jimž je proto
třeba toto jednání přičítat, a to ať v rámci výkonu petičního práva nebo jako
uplatnění kritiky. Přitom přiměřenost užitého obsahu zvolených prostředků podle
dovolacího soudu do určité míry korespondovala s okolnostmi, na něž reagovaly.
Význam zde totiž nepochybně má zjištění, zda na zaplacení (eventuálně
doplacení) požadovaných finančních prostředků jako podmínky pro existenci
dalšího nájemního vztahu klientů žalované existoval nárok či nikoliv. Pokud
tomu tak případně nebylo, pak užití pojmu „úplatek“ mohlo být případně
ovlivněno i okolnostmi, které by bylo třeba zřejmě přičítat N. B., za níž
jednal žalobce. Za tohoto skutkového stavu se nenaznačuje, že by žalovaná z
výkonu práv a povinností zástupkyně svých klientů vykročila (a dopustila se tak
excesu), resp., že by jednala nepřiměřeně. Petiční právo, resp. právo kritiky
tak nepochybně vykonávali klienti žalované, takže dovozovat odpovědnost
žalované za zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti vyplývající z
ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. se nejeví dovolacímu soudu jako přiléhavé.
S ohledem na popsané skutečnosti proto nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci pokládat v napadených výrocích ve věci samé za
správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí v těchto výrocích a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně v tomto rozsahu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí
o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu