USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně
Wassa s.r.o., IČO 27317421, se sídlem v Příšovicích 157, zastoupené Mgr.
Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14,
proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, o zaplacení částky 132 308 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 253/2022, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16 Co
135/2023-89, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne
30. 3. 2023, č. j. 65 C 253/2022-80, zastavil řízení o dovolání, kterým
žalobkyně napadla usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 13
Co 266/2022-18, přičemž tak učinil s poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
soudních poplatcích“), neboť žalobkyně ve lhůtě, která jí byla stanovena
usnesením prvostupňového soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 65 C 253/2022-54,
nezaplatila soudní poplatek z tohoto dovolání.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté na podkladě odvolání
žalobkyně v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako
věcně správné potvrdil. Žalobkyně sice v den, kdy zmíněné dovolání podala,
příslušný soudní poplatek uhradila, učinila tak ale bezhotovostní platbou
poukázanou na účet Obvodního soudu pro Prahu 8, na což byla následně soudem
prvního stupně ve výzvě k zaplacení tohoto soudního poplatku též upozorněna. Na
tuto výzvu však žalobkyně nikterak nezareagovala, pročež soud prvního stupně
správně přistoupil k aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a
dovolací řízení zastavil. V souvislosti s tím, že rozhodnutí, proti kterému
zmíněné dovolání žalobkyně směřovalo, bylo představováno usnesením odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o vyslovení
jeho místní nepříslušnosti pro dané řízení a o postoupení věci Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému, reagoval odvolací soud v napadeném
usnesení též na odvolací námitku, podle které měl o zastavení dovolacího řízení
pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání rozhodnout Obvodní soud pro Prahu
7, a to v souladu s § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud
tuto námitku zhodnotil jako nedůvodnou, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 dovolací
řízení zastavil v době, kdy již byl pravomocně určen soudem věcně a místně
příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci, přičemž pro závěr, že k vydání
dotčeného rozhodnutí byl povolán právě tento obvodní soud, nadto svědčila i
procesní logika a princip procesní ekonomie, pakliže se spis u tohoto soudu již
nacházel.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
4. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, který soud vydává
rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z
dovolání, směřuje-li toto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení prvostupňového soudu o vyslovení jeho místní nepříslušnosti
a o postoupení věci soudu místně příslušnému. Přestože se závěr o tom, že k
vydání usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku
z dovolání je příslušný soud prvního stupně v judikatuře Nejvyššího soudu
objevuje a Ústavní soud se touto problematikou zabýval v nálezu ze dne 5. 12.
2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17, řešení, které by reagovalo i na uvedenou
situaci, v judikatuře dovolacího soudu chybí. Žalobkyně je přitom přesvědčena,
že o zastavení dovolacího řízení měl v souladu se zněním § 3 odst. 2 zákona o
soudních poplatcích rozhodnout nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1, jemuž byla věc
postoupena, ale Obvodní soud pro Prahu 7, který usnesení o vyslovení místní
nepříslušnosti vydal (dne 23. 5. 2022 pod č. j. 29 C 123/2022-7). Pakliže se
tak nestalo, byla žalobkyně odňata svému zákonnému soudci.
5. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění
podmínky plynoucí z § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., přičemž obsahuje i
všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto
dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ve vztahu k otázce, zda o zastavení dovolacího řízení podle § 9
odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního
poplatku z dovolání, které směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti
a postoupení věci soudu místně příslušnému, rozhoduje soud, který v prvním
stupni místní nepříslušnost vyslovil, nebo soud, jemuž byla věc po právní moci
tohoto usnesení postoupena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání není důvodné.
13. Podle § 3 zákona o soudních poplatcích ve věcech poplatků za řízení
rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí
věci v prvním stupni. Ve věcech správního soudnictví rozhoduje ve věcech
poplatků za řízení soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a
rozhodnutí věci (odstavec 1). Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím
soudem a dovolacím soudem rozhoduje soud, který rozhodl o věci v prvním stupni,
není-li dále stanoveno jinak. Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím
soudem, bylo-li rozhodnutí v prvním stupni vydáno soudním exekutorem, rozhoduje
odvolací soud. Ve věcech poplatků za řízení před dovolacím soudem, bylo-li
rozhodnutí v prvním stupni vydáno soudním exekutorem, rozhoduje dovolací soud
(odstavec 2).
14. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za
řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo
kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po
marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Citovaná ustanovení § 3 odstavec 1 věta první a § 3 odstavec 2 věta
první byla do zákona o soudních poplatcích vnesena jeho novelou provedenou
zákonem č. 255/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001 (další věty těchto
odstavců přibyly do předmětného zákona pozdějšími novelizacemi provedenými
zákonem č. 151/2002 Sb. v případě odstavce 1, respektive zákonem č. 396/2012
Sb. v případě odstavce 2). Zčásti přitom navázala na právní úpravu, jež byla do
té doby obsažena v § 3 odst. 2 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 3. 1995,
resp. v § 3 téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V době jejího
přijetí nebylo, v souladu s tehdejším zněním § 237 až § 239 o. s. ř., dovolání
proti usnesení řešícímu příslušnost soudu (tedy i proti usnesení, jímž odvolací
soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud podle § 105
odst. 2 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu
místně příslušnému) přípustné. Nyní řešenou situaci proto nemohla předvídat. K
připuštění dovolání proti uvedenému typu rozhodnutí totiž došlo až s účinností
novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jež připadla
na 1. 1. 2013. Ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona o soudních poplatcích
tedy mohlo mít za cíl pouze stanovit, že v případě odvolání či dovolání je
soudem, který rozhoduje ve věcech soudních poplatků za odvolací či dovolací
řízení, soud prvního stupně, nikoliv též určit, který z prvostupňových soudů,
jichž se týkalo řešení otázky místní příslušnosti, je tímto soudem.
16. Právní názor žalobkyně vychází z jazykového výkladu ustanovení § 3
odst. 2 věty první zákona o soudních poplatcích, ze kterého dovolatelka
dovozuje, že k vydání usnesení o zastavení dovolacího řízení podle § 9 odst. 1
téhož zákona je vždy povolán soud, jenž příslušné rozhodnutí v prvním stupni
sám vydal. Jazykový výklad nicméně představuje pouze prvotní přiblížení se k
aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si
jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a
systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1316/2021, který byl publikován pod č. 46/2023
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze
dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, soud „není absolutně vázán doslovným
zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy
to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle;
rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, publikovaný pod
č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Jak patrno z důvodové zprávy k zákonu č. 255/2000 Sb., zákonodárce
byl při jeho přijímání veden snahou snížit administrativní náročnost
poplatkového řízení, sjednotit postup soudů při vybírání soudních poplatků bez
zřetele k tomu, zda jde o řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolací či
řízení dovolací, jakož i zrychlit proces vybírání soudních poplatků a
zpřehlednit jej. Obdobnou snahou o zjednodušení procesu vybírání soudních
poplatků byl zákonodárce veden také při další novelizaci zákona o soudních
poplatcích, jež se dotkla režimu vybírání soudních poplatků z dovolání a byla
provedena zákonem č. 296/2017 Sb., v níž nově upravil znění § 9 odst. 2 zákona
o soudních poplatcích tak, že nadále bylo umožněno rozhodnout o zastavení
dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání přímo dovolacímu
soudu, namísto do té doby vyžadovaného vrácení spisu soudu prvního stupně, aby
po případném marném uplynutí lhůty stanovené pro zaplacení tohoto poplatku
dovolací řízení sám zastavil (srov. část III důvodové zprávy k tomuto zákonu).
Tím současně došlo i k odstranění legislativního stavu, který vedl Ústavní soud
k vydání žalobkyní zmiňovaného nálezu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS
2603/17, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího
řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání mimo jiné právě z důvodu
jeho dříve absentující funkční příslušnosti pro vydání takového rozhodnutí (viz
body 22 a 23 odůvodnění tohoto nálezu). Žalobkyní prosazovaná varianta, jež by
vyžadovala, aby soud, kterému již byla na základě pravomocného usnesení
řešícího otázku místní příslušnosti věc postoupena, namísto vlastního postupu
směřujícího ke splnění poplatkové povinnosti z dovolání, jež bylo podáno proti
tomuto usnesení v době po postoupení věci, spis vrátil zpět soudu, který
prvostupňové rozhodnutí vydal, a tím tuto „administrativní“ fázi procesu
směřujícího k (pokud možno co nejrychlejšímu) vyřešení (ne)existence dotčeného
odstranitelného nedostatku podmínek řízení neopodstatněně zkomplikoval a časově
prodloužil, je přitom s uvedeným úmyslem zákonodárce ve zjevném rozporu.
18. Nejvyšší soud tedy na základě uvedených skutečností týkajících se
historických okolností, za nichž byla stávající právní úprava obsažená v § 3
odst. 2 větě první zákona o soudních poplatcích přijata, a účelu, jehož
naplnění zákonodárce přijetím této právní úpravy sledoval, dospívá k závěru, že
v případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu
místně příslušnému, jež bylo podáno poté, co věc byla na základě napadeného
pravomocného usnesení v něm určenému místně příslušnému soudu již postoupena,
je takto určený soud povolán dle zmíněného zákonného ustanovení k tomu, aby
dovolatele podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení
soudního poplatku z dovolání a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a
včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil.
19. Z předloženého procesního spisu plyne, že usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 23. 5. 2022, č. j. 29 C 123/2022-7, jímž tento soud vyslovil
svou místní nepříslušnost v této věci s tím, že po jeho právní moci věc
postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému, nabylo
právní moci dne 6. 10. 2022, kdy bylo účastníkům řízení (respektive poslednímu
z nich) doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 13
Co 266/2022-18, kterým bylo toto usnesení potvrzeno. V souladu s tímto
usnesením poté byla věc dne 1. 11. 2022 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 též
postoupena. Dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze pak
žalobkyně podala dne 2. 12. 2022. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li v
nyní napadeném rozhodnutí k závěru, že příslušným k rozhodování v záležitostech
soudního poplatku ze zmíněného dovolání byl v souladu s § 3 odst. 2 větou první
zákona o soudních poplatcích právě Obvodní soud pro Prahu 1, který pro řádné
nezaplacení tohoto poplatku dotčené dovolací řízení podle § 9 odst. 1 věty
druhé téhož zákona posléze zastavil.
20. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž z pohledu
procesněprávní otázky, kterou žalobkyně v dovolání vymezila, správné.
21. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
zabýval ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též případnou existencí
zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., nebo jiných vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však v posuzovaném případě
neshledal.
22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu