U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lenky Dopitové v právní věci
žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze
1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 1.081.899,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C
83/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6.
2013, č. j. 55 Co 20/2013-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání
je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení
více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se
zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 2236, sešit 27/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013; zde odkazovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Odvolací soud rozhodoval v rozsahu dotčeném dovoláním v rámci jedné žaloby o
třech samostatných nárocích žalobce proti žalované z titulu náhrady škody.
V otázce stanovení výše škody ve formě ušlého zisku paušální částkou za použití
ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), (dále jen „OdpŠk“), odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3802/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
605/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/11). V nich Nejvyšší
soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož objektivní odpovědnost státu za
škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek:
1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným
odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi
rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění
všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Možnost náhrady škody
paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení § 30 OdpŠk pro tento účel
stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje;
jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu
škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na
náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li
splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím
o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot,
ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo
v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku
existence ušlého zisku tím zákon nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i
jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu
škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel.
Paušální částka odstraňuje potřebu dokazování ohledně jeho rozsahu, nenahrazuje
však podmínku vzniku škody a neposkytuje se tomu, kdo vznik škody vůbec
neprokázal. Nejvyšší soud proto dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu částky 288.000,- Kč odmítl jako nepřípustné (srov. § 237 o. s. ř.).
Otázka příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody způsobené žalobci jednak
ukončením provozu restaurační činnosti (589.000,- Kč) a jednak nemožností
dostát závazkům vůči leasingové společnosti (200.000,- Kč) a rozhodnutím o
vazbě, není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje,
zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného je ve vzájemném poměru
příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn.
21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010). O otázku právní by mohlo
jít tehdy, pokud by soud zjišťoval, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
vztah příčiny a následku prokázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27.
10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08). Namítá-li žalobce nesprávné skutkové zjištění
příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o vazbě a jím tvrzenou škodou, uplatňuje
nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze
v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna (§ 241b odst. 3 o.
s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 18. února 2014
JUDr. Pavel S i m o
n
předseda senátu