USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobkyň a) MZ Solar s. r. o., identifikační číslo osoby 29077630, se sídlem v
Boru, Nádražní 653, b) GS4 s. r. o., identifikační číslo osoby 28274342, se
sídlem v Praze 2, Máchova 431/21, c) GS55 Sazovice s. r. o., identifikační
číslo osoby 29206570, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, všech zastoupených
JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/40, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 77/2013, 18 C 78/2013, 18 C 79/2013, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č.
j. 35 Co 469/2015-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podanou žalobou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč
s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím a
žalobkyně c) částky 14 057 303 Kč příslušenstvím jako náhrady škody způsobené
jim porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným úředním postupem
žalované.
Žalobkyně konkrétně tvrdily, že právní úprava, kterou byl zaveden
povinný odvod ze státní podpory na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního
záření (dále jen „solární odvod“) porušuje základní zásady uznávané právem EU,
zejména zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu
diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o
fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), jakož i povinnost řádné implementace
směrnic, které specifikovaly. Zároveň žalobkyně navrhovaly, aby soud předložil
k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky, kterými mělo
být objasněno: 1) zda základní zásady práva EU, kterých se žalobkyně
dovolávaly, zakazují členským státům přijmout právní úpravu, která retroaktivně
mění garantovaná pravidla podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „OZE“)
v neprospěch účastníků systému, 2) zda příslušné směrnice je třeba vykládat v
souladu s principy primárního práva EU tak, že nastaví-li členský stát cíle
konkrétní státní podpory OZE, není oprávněn takto nastavený systém, v jehož
rámci již jednotlivé subjekty investovaly, v průběhu stanoveného období podpory
retroaktivně měnit, 3) zda přijatá retroaktivní opatření mohou být v rozporu s
článkem 63 odst. 1 SFEU a 4) za jakých okolností mohou být státní zásahy do OZE
omluvitelné újmou hrozící veřejnému zájmu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.
9. 2015, č. j. 18 C 77/2013, 18 C 78/2013, 18 C 79/2013-74, zamítl návrh
žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžné otázky SDEU (výrok I), dále
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s
příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala
zaplacení částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím (výrok III), a zamítl rovněž
žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 14 057 303 Kč s
příslušenstvím (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně
tak, že každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 300 Kč, a všem žalobkyním společně a nerozdílně pak uložil
povinnost zaplatit žalované 300 Kč (výrok V).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu potvrzujícím
zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU výrokem
I rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§
241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), když v dovolání absentuje jakýkoli dovolací důvod
týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu, a v důsledku toho
nutně chybí i vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto
dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ani dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku neobsahuje
náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud v
tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně
princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s
obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího
soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení
odpovědnosti žalované v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu
jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních
zásad nebo institutů v českém právu určující, nýbrž se uplatní princip
autonomního výkladu unijního práva. Právě jeho se pak výslovně týkají další
dovolací námitky žalobkyň. Otázka, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním
trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a
následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení
dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“)
zakládají individuální práva žalobkyň, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se
neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací
soud dospěl k závěru, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná
konkrétní práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30
Cdo 4231/2016). Otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou právní
jistoty a legitimního očekávání, jak tyto zásady byly konstituovány judikaturou
SDEU, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její
řešení odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své judikatuře
dospěl dovolací soud, pokud odvolací soud uzavřel, že zavedení solárního odvodu
nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn.
30 Cdo 4231/2016, a rovněž nález
pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zejména body 71
a 72 odůvodnění nálezu). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zavedení solárního odvodu je v
rozporu se zásadou diskriminace, jak tato zásada byla konstituována judikaturou
SDEU, neboť při řešení této otázky se odvolací soud rovněž neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že zavedení solárního odvodu
nebylo diskriminační, když skupina výrobců solární energie, pro které byl
solární odvod zaveden, byla vybrána na základě relevantní odlišnosti, tj. nižší
míry investičních nákladů potřebných na zřízení zdrojů pro výrobu elektřiny ze
slunečního záření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, body 50 až 54 odůvodnění rozsudku, a nález pléna Ústavního
soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, body 73 až 76 odůvodnění
nálezu). Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k
předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již po soudu
prvního stupně. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi
učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro
posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené
judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé, s výjimkou otázky, zda směrnice
2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do
té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o
tzv. acte clair (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, bod 55 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je
zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné
otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81,
S. C. a L. d. G. S. proti Ministero della sanit? [1982], ECR 03415). Namítají-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže
jejich námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když z
judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal,
že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním
bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejich
názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.