30 Cdo 3666/2018-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného soudem
ustanoveným zástupcem JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Smetanovo náměstí 7, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod
sp. zn. 34 C 119/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 71 Co 82/2018-90, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 34 C 119/2017-70, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 60 000 Kč s podrobněji
specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a žalobce zavázal k povinnosti nahradit
žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237
není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není objektivně přípustné, neboť dovoláním
dotčený rozsudek odvolacího soudu se vztahuje k výroku I rozsudku soudu prvního
stupně, jímž byla zamítnuta žaloba (ve znění jejího doplnění ze dne 11. 5. 2017), aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 48 800 Kč, coby škodu
odpovídající obvyklé ceně ztraceného elektrokola, samostatně byl žalobcem
uplatněn a specifikován nárok na úhradu částky 5 000 Kč představující cenu
zvláštní obliby danou ztrátou radosti z jízdy na tomto kole, další částka 5 000
byla žalobcem uplatněna coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu
reprezentovanou „námahou žalobce vedoucí policejní orgány k tomu, aby řádně
plnily své úkoly“ a konečně zbývající částka 1 200 Kč připadala na náklady
spojené s vyhotovením znaleckého posudku k určení ceny odcizeného elektrokola. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání
je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení
více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se
zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Uvedené
judikatorní závěry se pak plně uplatní i v poměrech občanského soudního řádu
účinného od 30. 9. 2017 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), jímž se spravují právní poměry i v
projednávané věci.
Jelikož žádný z dílčích a žalobcem samostatně uplatněných nároků
nepřesahuje hranici 50 000 Kč a nejde ani o věc pracovněprávní či vyplývající
ze spotřebitelských smluv, není podané dovolání přípustné, a proto je Nejvyšší
soud ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání je současně nepřípustné i ve vztahu k výroku o nákladech řízení (výrok
II rozsudku odvolacího soudu), neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku
o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti
dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým
nesprávným poučením založit (nad rámec zákona) nelze [viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod číslem 118/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu