30 Cdo 3679/2019-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce SYSTÉM VÝSTAVBY, o. s. družstvo, identifikační číslo 25786318, se
sídlem Komárov, Na výsluní 443, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 26/39, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 117/2017,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018,
č. j. 91 Co 334/2018-206, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 91 Co 334/2018-206,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2018, č. j. 18 C
117/2017-166, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 18. 5. 2018, č. j. 18 C 117/2017-166, rozhodl, že odvolací řízení se
zastavuje (výrok I), a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce nezaplatil soudní
poplatek z odvolání ve výši 579.768 Kč ani poté, co byl k jeho úhradě vyzván.
Odkázal přitom na znění § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č.
549/1991 Sb.“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, zdůraznil
přitom, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací zákon č.
549/1991 Sb. vnímá, z hlediska vzniku poplatkové povinnosti, jako samostatná
řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že bylo-li odvolací řízení zahájeno
podáním odvolání žalobce až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo
povinností žalobce zaplatit spolu s podáním odvolání nebo nejpozději ve lhůtě
stanovené soudem prvního stupně soudní poplatek z odvolání. K žádosti o
osvobození od soudních poplatků podané až po marném uplynutí patnáctidenní
propadné lhůty určené k úhradě soudního poplatku z odvolání odvolací soud s
podrobnější argumentací nepřihlížel. Odvolací soud dále odůvodnil i výrok o
nákladech odvolacího řízení, a to odkazem na § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s.
ř.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady
škody způsobené mu podle obsahu žaloby vydaným předběžným opatření v řízení
vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 87/2011.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným
dovoláním. Namítal především existenci zásadní procesní vady spočívající v tom,
že před rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení vydal soud prvního stupně
usnesení ze dne 6. 9. 2018, č. j. 18 C 117/2017-201, jímž zamítl návrh žalobce,
aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Toto usnesení však dosud
nenabylo právní moci, protože bylo doručeno do datové schránky advokáta, který
nikdy žalobce nezastupoval (tento advokát byl nesprávně uveden i v záhlaví
rozhodnutí). Po pravomocném zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků
měl být žalobce znovu vyzván k úhradě soudního poplatku, což se v poměrech
projednávané věci nestalo. Žalobce zde odkazoval na nález Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 1138/2015 ze dne 24. 8. 2016. Dále namítal, že prvotní výzva k
úhradě soudního poplatku nebyla doručena jemu samotnému (coby poplatníkovi),
nýbrž jen jeho zástupci. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 24. 1. 20000, sp. zn. IV. ÚS 238/99. V těchto otázkách měl odvolací soud
rozhodnout v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu. Namítal rovněž, že ve vztahu ke vzniku poplatkové povinnosti za podané
odvolání je třeba přechodná ustanovení novely zákona o soudních poplatcích,
provedené zákonem č. 296/2017 Sb., vykládat tak, že je rozhodné znění zákona v
okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení ve věci samé. Za nesprávné považoval i
posouzení otázky (ne)možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků po
uplynutí lhůty stanovené k jeho úhradě; obě posledně uvedené otázky považoval,
co do přípustnosti svého dovolání, za judikatorně dosud neřešené. Namítal
rovněž, že vyměření soudního poplatku ve výši 579.768 Kč v souvislosti s
podaným dovoláním bylo v rozporu s článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod a tím i v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
Žalobce proto závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Jelikož žalobce, řádně zastoupen advokátem, v dovolání náležitě
vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky časové působnosti novely
ZoSP ve vztahu ke vzájemné povaze řízení před soudem prvního stupně a řízení
odvolacího, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací
soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou
podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání
podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou
právní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22
Cdo 2827/2018).
13. Dovolání rovněž není přípustné pro výklad § 9 odst. 1 ZSoP, neboť
řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje o d toho, k němuž dospěl
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, kdy
ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením Ústavního soudu z 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19. Ve zmiňovaném
usnesení Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že zákon připouští, aby byl soudní
poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena. K
tomu § 9 odst. 1 ZSoP výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního
poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž by byla
stanovena jakákoli výjimka či podmínka. Pro splnění podmínek zákona a jeho
účelu je proto nezbytné, aby žalobce (vědom si své majetkové situace) vyvinul
nezbytnou aktivitu směrem k soudu a nejpozději poslední den lhůty stanovené k
úhradě soudního poplatku požádal o osvobození od soudních poplatků. Uvedené
rozhodnutí bylo za účelem sjednocení rozhodovací praxe nižších soudů schváleno
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu konaným dne 13. 11. 2019
k publikaci do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Dovoláním předestřená otázka, zda bylo třeba vedle zástupce žalobce
doručit výzvu k úhradě soudního poplatku za odvolání též žalobci rovněž nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se
odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud přihlédl k usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, v němž bylo s
odkazem na recentní rozhodnutí Ústavního soudu vyloženo, že usnesení s výzvou k
zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku do vlastních
rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud
je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci s
procesní plnou mocí.
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda přechodná
ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. vskutku představovala, a to pro účely
soudního poplatku z odvolání, novelizaci znění dosavadního § 11 odst. 1 písm.
n) ZoSP, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení o náhrady škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem a zda
zastavením odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku došlo k zásahu
do ústavních práv žalobce.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen,
soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň
15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty
soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se
nepřihlíží.
18. Podle § 11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017,
platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
19. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění
účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
20. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené
rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9.
2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere
poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích
ve znění od 30. 9. 2017.
21. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení
odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS
1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o
soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy
odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího
řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je
proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné
změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o
žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba
setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je
argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu [rozhodnutí Nejvyššího
soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ]). K témuž závěru se
ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. sp.
zn. IV. ÚS 3283/18. V zastavení odvolacího řízení za výše popsané situace
spatřoval Ústavní soud – mimo jiné - i zásah do práv zaručených čl. 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod.
22. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní
názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných
věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným
důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
23. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co
v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr
Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových
účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy
nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající
řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě
aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti.
Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být
odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje
intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních
norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8.
2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk.
Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy,
č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
24. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním
podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného
nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od
soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné)
výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro
zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto
správné není.
25. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobce nebyl
objektivně zatížen v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již
nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími výhradami žalobce v
jím podaném dovolání obsaženými (zejména tvrzenými vadami, jež měly mít podle
obsahu dovolání vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí), tzv.
zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. žalobce v dovolání netvrdil a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu