ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. E.,
zastoupenému advokátem, a 2) Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 43 C 309/2003,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince
2008, č.j. 54 Co 270/2008-208, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j.
54 Co 270/2008-208, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně a původně též žalující její manžel PhDr. M. M., DrSc., který v
průběhu řízení vzal za sebe žalobu zpět a řízení proti němu bylo zastaveno, se
žalobou podanou proti žalovaným domáhali určení, že „jsou v rámci společného
jmění manželů vlastníky nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV
pro obec P., okres P., katastrální území H., a to domu čp. 455, objekt
bydlení, na parcele č. parc. 536/120 s pozemkem č. parc. 536/120 – zastavěná
plocha a nádvoří, o výměře 111 m2 a pozemku č. parc. 536/116 o výměře 377 m2 –
ostatní plocha.“
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
ledna 2008, č.j. 43 C 309/2003-157, výrokem I. rozhodl, že „Ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovaným č. 1 se určuje, že žalobkyně a) a původní žalobce b)
jsou spoluvlastníky (v SJM) nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro
město P., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec P., katastrální území H. a
to domu čp. 455 – objektu bydlení na pozemku parcelní číslo 536/120, pozemku
parcelní číslo 536/120 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 111 m2 a pozemku
parcelní číslo 536/116 o výměře 377 m2 – ostatní plocha.“ Dále v meritu věci
výrokem II. rozhodl, že „Ve vztahu mezi žalobkyní a) (a) druhým žalovaný(m), se
žaloba, podle které by soud určil, že žalobkyně a) a původní žalobce b) jsou
spoluvlastníky (v SJM) nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro město P.,
Katastrální pracoviště P. na LV pro obec P., katastrální území H. a to domu
čp. 455 – objektu bydlení na pozemku parcelní číslo 536/120, pozemku parcelní
číslo 536/120 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 111 m2 a pozemku parcelní
číslo 536/116 o výměře 377m2 – ostatní plocha, se zamítá.“ Navazujícími výroky
III. a IV. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání 1) žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl ve věci samé výrokem s formulací: „Rozsudek
soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své
advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje – jak vyplývá z obsahu tohoto
mimořádného opravného prostředku - dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „soud 1. stupně nesprávně
posoudil již základní předpoklad pro rozhodnutí, kterým je věcná aktivní
legitimace na straně žalobkyně“, poukazujíc na nalézací spis, v němž „jsou
založeny kopie judikátů Nejvyššího soudu ČR, jichž se držel soud 1. stupně při
posuzování otázky mé věcné aktivní legitimace“ a s výtkou, že žalobkyni „není
známo, o co svůj odlišný názor opírá odvolací soud.“ Žalobkyně poukazuje dále
na ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí
dovolacího soudu bude mít zásadní význam vzhledem k tomu, že došlo k zásadně
rozdílnému posouzení otázky aktivní legitimace dvěma soudy, z čehož vyvozuje,
že soudy sice aplikovaly při posouzení otázky správný právní předpis, ale jeden
z nich rozhodl chybně. Proti názoru odvolacího soudu opírá žalobkyně své právo
vlastníka na ochranu vlastnictví ve společném jmění manželů i bez účasti
manžela, neboť manželství žalobkyně dosud pravomocně nezaniklo a nebylo
provedeno vypořádání společného jmění manželů. Podle žalobkyně ochrana
vlastnictví ve společném jmění manželů je běžným úkonem účastníka
spoluvlastnického vztahu, ke kterému souhlas druhého manžela není nutný. Z
těchto vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k dalšímu
řízení, „uložil mu z novu s respektem k mé aktivní legitimaci vést řízení bez
účasti manžela“ a současně jej „zavázal...aby při svém novém rozhodování
přihlédl k výsledkům trestního řízení proti žalovanému.“
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009
Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst.
1,
§ 241 odst. 1 o.s.ř.), že je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
(vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně) přípustné a je také i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního
rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí
musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný.
Podle § 152 odst. 1 věty první o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé.
Podle § 155 odst. 1 věty první o.s.ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku.
K výkladu § 155 odst. 1 o.s.ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici
z 23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí
jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi
ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění
výroku bylo jednoznačně patrno,
jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah
žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá«.“ V rozsudku
ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, Nejvyšší soud vyložil, že za
vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je
třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí
výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení
právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak
soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě
vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především
z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť
není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad
pro zkoumání,
zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté
ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř.
Je třeba si také uvědomit, že byla-li na základě podané žaloby v katastru
nemovitostí zapsána poznámka ve smyslu § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, informující o napadnutí žaloby, resp. o zahájení soudního řízení ve
vztahu k příslušné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, pak takovou
poznámku zruší katastrální úřad mj. na základě doručeného soudního rozhodnutí
[(srov. § 10 cit. zák. ve vazbě
na § 47 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992
Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění vyhlášky
č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů (katastrální vyhláška) a pozdějších předpisů a zákon č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů, (katastrální vyhláška)], z jehož výrokové části (z povahy věci) musí
vyplývat obsah vydaného rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé v jakém rozsahu, resp.
ke kterým nemovitostem byla určovací žaloba zamítnuta a že poznámka coby
informační instrument pro uživatele Katastru nemovitostí České republiky, resp.
úkon katastrálního úřadu k vyznačení příslušné skutečnosti nebo poměru
vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě, již ztratila své opodstatnění a musí
být proto katastrálním úřadem způsobem předvídaným katastrálním zákonem a jeho
prováděcí vyhláškou zrušena. Není-li z výrokové části soudního rozhodnutí v
případné spojitosti s odůvodněním jeho písemného vyhotovení zřejmé, v jakém
obsahovém rámci se zamítnutí žaloby dotýká poměrů k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí, není zde přirozeně ani právně relevantního podkladu ke
zrušení předmětné poznámky (srov. § 10 ve vztahu k § 9
odst. 2 a § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). I z tohoto aspektu ve vztahu ke
Katastru nemovitostí České republiky je tedy třeba dbát na důsledné naplnění
shora citovaného ustanovení § 155 odst. 1 věty první o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat dovolacími
námitkami týkajícími se právního posouzení věci, podle § 243b odst. 3 věty prvé
o.s.ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto
soudu
k dalšímu řízení.
Nad rozsah tohoto odůvodnění Nejvyšší soud ovšem považuje za žádoucí k
předmětné materii z obecného hlediska uvést následující poznatky a judikatorní
souvislosti.
Domáhá-li se žalobce prostřednictvím žaloby určení, že je vlastníkem v žalobě
specifikovaných nemovitostí, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník
zapsána jiná osoba (žalovaný), svědčí žalobci na takovémto určení naléhavý
právní zájem, neboť žalobce se domáhá vydání deklaratorního (nikoliv
konstitutivního) rozhodnutí s cílem dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním
stavem (tzv. právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Jinak
řečeno, v případě procesního úspěchu žalobce dosáhne příznivějšího právního
postavení, jež tkví v tom, že soudním rozhodnutím bude deklarován žalobcem
tvrzený existující věcněprávní vztah k předmětnému nemovitému majetku, přičemž
vydaný rozsudek bude současně podkladem pro zápis takto deklarovaného žalobcova
vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to ve formě zápisu (srov. § 7
odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).
Obdobné závěry lze učinit i v případě, pokud žalujícími budou manželé, kteří se
domáhají vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že předmětná nemovitost
(nemovitosti) je (jsou) v jejich společném jmění manželů. Vzniká tak otázka,
zda z hlediska aktivní věcné legitimace může úspěšně takovou určovací žalobu po
právu podat i jeden z manželů, případně zda tak může učinit in eventum i proti
vůle druhého manžela. Při řešení této problematiky je v prvé řadě třeba
přihlédnout k charakteru (žalobou navrhovanému) rozsudku, kdy v případě jeho
právní moci by nebyl konstitutivně založen věcněprávní vztah manželů k
vymezenému nemovitému majetku, nýbrž pouze a jen by byl takový již existující
právní vztah s účinky erga omnes deklarován. Z toho dále vyplývá, že právní
mocí rozsudku, jímž by bylo určeno,
že určitá nemovitost (nemovitosti) je (jsou) v příslušném rozsahu (vlastnictví
výlučné
či podílové) ve společném jmění manželů, nedochází k žádnému nabytí nemovitostí
manžely, nýbrž k soudní deklaraci již existujícího věcněprávního vztahu, tedy
že k datu vydání rozsudku určitá nemovitost či nemovitosti (v případném
rozsahu) vskutku tvoří společné jmění manželů. Ve vazbě na tento závěr je dále
třeba posuzovat, zda při aktivaci takového sporu se může vůbec uplatnit režim
obsažený v § 145 odst. 2
obč. zák., a pokud ano, zda se uplatní ve smyslu věty první cit. ustanovení,
jež stanoví, že obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění
manželů může vykonávat každý z manželů, anebo ve smyslu věty druhé, upravující,
že v ostatních záležitostech
je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud ČSR
v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, sešit 2 – 3, pod pořadovým číslem č.
10, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k
podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového
spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové
spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání (k
uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil
i v rozsudku ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2001, č. 8, str. 393). V poměrech společného jmění
manželů
se s uvedeným závěrem ztotožnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002,
sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C.H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým číslem C 1191, s tím, že ochrany
vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích
osob se
u soudu může domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý
manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo
k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se
bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném
jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání
společný majetek proti zásahům třetí osob. Ve smyslu ustanovení § 496 obč. zák.
je pak nutno analogicky přiznat právo na ochranu věcí ve společném jmění
manželů každému ze spoluvlastníků
i v období, kdy toto sice již zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho
vypořádání, popřípadě nedopadla tu domněnka ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4
obč. zák.
Při posouzení toho, zda a který z manželů (bývalých manželů) je oprávněn podat
návrh na zahájení občanského soudního řízení v případě, že uplatňuje právo na
ochranu věci, náležející do společného jmění manželů, je nutno respektovat, že
nejde o užití ustanovení § 145 obč. zák. Podání návrhu na zahájení občanského
soudního řízení není totiž právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. a
tedy ani ve smyslu ustanovení § 145 obč. zák.; je jen procesním úkonem, jímž se
řízení zahajuje.
Takto judikované závěry v rozhodovací praxi dovolacího soudu jsou ustálené, což
mj. vyplývá např. z aktuálního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud k posledně
citovaným závěrům dále judikatorně rozvedl, že není důvodu z těchto zásad
nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou
prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány
jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela
popírají. Dovolací soud dále zdůraznil,
že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo
samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni
náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném
jmění
jí a manžela, vlastnické právo k celému pozemku.
Lze proto z publikované judikatury Nejvyššího soudu na základě výčtu právní
argumentace sumarizovat, že žalobu o určení, že předmětná nemovitost je ve
společném jměním manželů, může podat i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s
tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním
žaloby vzal zpět.
Na úplný závěr a ve světle shora judikovaných závěrů je třeba také uvést,
že právní závěr odvolacího soudu, jenž se stal určující z hlediska meritorního
posouzení věci, a to v části, v níž odvolací soud uvádí, že „rozhodnutím o
žádaném určení není nově konstituováno vlastnické právo žalobců, nýbrž toliko
deklarováno, že své vlastnické právo nikdy nepozbyli...Není proto správný
závěr...že tuto žalobu může podat i jen jeden z manželů, protože rozhodnutím
soudu se teprve tyto nemovitosti nabývají do společného jmění manželů“, je
zatížen obsahovou rozporností a tudíž v relevantní části nepřezkoumatelností,
neboť z hmotněprávního hlediska není souladný závěr odvolacího soudu, že
sledovaným deklaratorním rozhodnutím by teprve mělo dojít k nabytí vlastnictví
do režimu společného jmění manželů. Jestliže de lege lata má být v dané věci
uvedeným soudním rozhodnutím dosaženo deklarace již existujícího věcněprávního
vztahu žalobkyně a jejího manžela k předmětným nemovitostem (tedy
autoritativního potvrzení již existujícího právního vztahu), je pojmově
vyloučeno takovémuto soudnímu aktu aplikace práva přisuzovat konstitutivní
účinky (opačný názor, byť byl vytýkán jako nesprávný soudu prvního stupně, ve
svém důsledku implicite zaujal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud -
viz arg. odvolacího soudu „rozhodnutím soudu se...nemovitosti nabývají...“).
Poněvadž odvolací soud takto jím kategoricky zaujatý právní názor nepodložil
odkazem na právní úpravou, která explicitně takové právní účinky, resp.
důsledky má vyvolávat, je nasnadě, že v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu
– s ohledem na neslučitelnost obsahového pojetí zmíněných institutů – vykazuje
procesní vadu (nepřezkoumatelnost), pro kterou, nebýt prvně uplatněného
kasačního důvodu, by nezbylo, než tento rozsudek rovněž zrušit
a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu