30 Cdo 3752/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci
žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice - Ministerstvu
dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C
6/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4.
2015, č. j. 22 Co 58/2015-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, č. j. 22 Co 58/2015-76, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 C 6/2013-53,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se na žalované domáhá písemné omluvy a zaplacení 65 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
nepřiměřenou délkou řízení o podání informace, jež bylo zahájeno dne 10. 12.
2010 u Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků. Pro
případ, že mu nebude přiznáno zadostiučinění v penězích, žalobce navrhoval, aby
bylo konstatováno porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2014,
č. j. 25 C 6/2013-53, uložil žalované povinnost k písemné omluvě za porušení
základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jejíž obsah ve
výroku specifikoval (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
56 250 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do částky 8 750 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 15 200 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (II) tak, že žalobu o zaplacení 56
250 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozsudek ve vyhovujícím výroku (I) potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal konstatování, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci
v přiměřené lhůtě (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobce dne 10. 12. 2010 požádal Magistrát hlavního města Prahy, odbor
dopravních přestupků, o informace týkající se protiprávního jednání Mgr. J. E.,
předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 9, k němuž mělo dojít dne 5. 9. 2010
v ranních hodinách v souvislosti s řízením motorového vozidla. O jeho žádosti
bylo rozhodnuto dne 22. 12. 2010 tak, že část požadovaných informací byla
poskytnuta a v části nebylo žádosti vyhověno. Proti rozhodnutí správního orgánu
podal žalobce odvolání k Ministerstvu dopravy, které dne 29. 4. 2011 napadené
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a věc mu vrátilo k novému
projednání. V rozhodnutí ze dne 25. 7. 2011 správní orgán žádosti žalobce opět
vyhověl pouze částečně. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání,
které však bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 2. 1. 2012 zamítnuto. Proti tomu se žalobce bránil žalobou ve správním soudnictví, kterou podal dne
15. 3. 2012 u Městského soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 8. 2014, č. j. 5 A
47/2012-58, Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva
dopravy ze dne 2. 1. 2012 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
25. 7. 2011 a tomuto správnímu orgánu uložil, aby žalobci poskytl kopii
rozhodnutí o přestupku, o které žádal, v anonymizované podobě. Požadovaná
informace byla žalobci poskytnuta dne 14. 9. 2014. Žádosti žalobce o poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění nebylo žalovanou vyhověno. Po právní stránce hodnotil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně)
věc tak, že předmětné řízení o žádosti o podání informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dále jen „InfZ“, které
probíhalo od 10. 12. 2010 do 14. 9. 2014, tj. tři roky a devět měsíců, bylo
nepřiměřeně dlouhé, když byly výrazně překročeny lhůty podle § 15, 16 a 16a
InfZ. Podle odvolacího soudu bylo do celkové doby, po kterou byla žádost
žalobce o poskytnutí informace vyřizována, třeba započíst rovněž délku řízení
před správním soudem, neboť „integrální součástí správního řízení je i řízení
ve správním soudnictví“. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl však odvolací
soud za to, že v daném případě není na místě poskytnout žalobci za nemajetkovou
újmu, kterou v důsledku nepřiměřené délky řízení utrpěl, zadostiučinění v
penězích. Odvolací soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“, a zohlednil, že posuzované řízení mělo pro žalobce význam jen
zcela nepatrný, neboť požadovaná informace se týkala třetí osoby, k níž žalobce
nepojil žádný vztah; odepření informace tak podle odvolacího soudu nemohlo
nikterak významně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Za přiměřené proto
odvolací soud považoval pouze poskytnutí zadostiučinění ve formě písemné
omluvy, jak byla žalobci přiznána rozsudkem soudem prvního stupně. Písemnou
osobní omluvu žalované odvolací soud měl odvolací soud za „kvalitativně vyšší“
formu zadostiučinění než „pouhé“ konstatování porušení práva; z uvedeného
důvodu odvolací soud rovněž zamítl eventuální žalobní žádost (petit) žalobce
(pro případ nepřiznání zadostiučinění v penězích) o konstatování porušení
základního práva na přiměřenou délku řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části, ve které byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně a v níž byla zamítnuta žaloba o konstatování porušení
práva, včasným dovoláním, ve kterém namítá, že se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu, zejména od Stanoviska, přičemž nerespektoval
závěr, podle kterého v případě nepřiměřené délky řízení soud poškozenému
zásadně přizná zadostiučinění v penězích.
Soudy v dané věci nezohlednily, že
žalobcem požadovaná informace měla být poskytnuta bez prodlení ve lhůtě 15 dnů
od podání žádosti; ve skutečnosti však byla poskytnuta až po třech letech a
devíti měsících, což svědčí pro závěr o extrémně nepřiměřené délce řízení. Podle žalobce soudy nesprávně posoudily rovněž kritéria významu řízení pro
žalobce, když právo na informace je základním právem upraveným v čl. 17 odst. 5
Listiny základních práv a svobod, a postupu orgánů veřejné moci, neboť
nehodnotily skutečnost, z jakého důvodu došlo ke zrušení rozhodnutí správního
orgánu. Konečně měl žalobce za to, že nesprávný je i závěr odvolacího soudu,
podle něhož je omluva „vyšší“ formou zadostiučinění než konstatování porušení
práva. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je – v kontextu dále uvedených
právních názorů na naplnění základních předpokladů pro vznik uplatněných nároků
na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení – přípustné pro posouzení otázky
odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí
informací dle zákona č. 106/1999 Sb., když při řešení této otázky odvolací soud
dospěl k jinému závěru, než kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího
soudu, zejména v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, a v
rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015, vydaných v obdobných
věcech jako je nyní projednávaná. Dovolání je důvodné. V posuzované věci mělo dojít, jak uzavřel odvolací soud s odkazem na rozsudek
soudu prvního stupně, délkou posuzovaného řízení k porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen
„Úmluva“, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“. Podle čl. 6 odst.
1 věta první Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud
vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných
průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před
soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o
občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo
závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky,
jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém
právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu
takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět civilní povahu nevykazuje, články 6 odst. 1
Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením
nelze otázkou přiměřenosti délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez
dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně tam na podkladě
judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, dovozené
vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud současně
konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních
řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají,
nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, souvisejícímu s
jejich délkou, vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu
§ 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nepřiměřené délce řízení, ale jen
o nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Ve správním
řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou
tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy
správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě.
Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora
uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku
nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik
újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy. Jinak řečeno, jak v řízeních, v nichž správní orgány rozhodují o občanských
právech nebo závazcích jejich účastníků, tak v (správních) řízeních, jejichž
předmět takovou povahu postrádá, může dojít k nesprávnému úřednímu postupu
podle § 13 odst. 1 věty druhé, resp. podle věty třetí OdpŠk tam, kde nebyl úkon
učiněn v přiměřené lhůtě. Uvedené vyplývá z toho, že bez ohledu na povahu
předmětu řízení bude rozhodování správního orgánu zpravidla vždy vázáno
zákonnou lhůtou [srov. § 49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014]. Jen v řízeních, v nichž správní
orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, lze však
(nadto) uvažovat nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk,
tj. nepřiměřenost celkové délky řízení. Závěry Stanoviska včetně konstrukce
vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy se pak uplatní jen v případech, v
nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich
účastníků, a jen ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1
věty třetí OdpŠk. V poměrech posuzované věci činí dovolací soud ze shora uvedeného následující
závěry. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou
zaručeny. Podle 17 odst. 5 Listiny státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny
přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení
stanoví zákon. Podle § 4 odst. 1 InfZ povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti
nebo zveřejněním. Dle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li
podle § 15 InfZ, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do
15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí
licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku. Podle § 16 odst. 3 InfZ nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne
předložení odvolání povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15
pracovních dnů ode dne doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze
prodloužit. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal na Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru dopravních přestupků, aby mu byly poskytnuty informace, jež se týkaly
protiprávního jednání Mgr. J. E., předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 9,
k němuž mělo dojít dne 5. 9. 2010 v ranních hodinách v souvislosti s řízením
motorového vozidla. Ochrany svého práva se žalobce domáhal rovněž v řízení před
správním soudem.
„Závazek“, jehož splnění se dovolatel na orgánu veřejné moci podanou žádostí o
poskytnutí informací a následně i žalobou ve správním soudnictví domáhal,
nepochybně není závazkem civilní (soukromoprávní) povahy ve smyslu
judikatorního a doktrinálního výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, a ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem vyplynulo, že řízení o
žádosti žalobce bylo vedeno ve značném rozsahu před správními orgány
(Magistrátem hlavního města Prahy a Ministerstvem dopravy), vázanými v
rozhodování zákonnými lhůtami [srov. § 14 odst. 5 písm. d) a § 16 odst. 3
InfZ]. S přihlédnutím k povaze závazku nespadajícího pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a
čl. 38 odst. 2 Listiny nelze ve vztahu k řízení před správními orgány uvažovat
o porušení práva na projednání věci v přiměřené době podle § 13 odst. 1 věta
třetí OdpŠk, jak ale soudy v daném řízení činily. Z uvedeného důvodu nelze při
posuzování délky řízení před správními orgány ani aplikovat Stanovisko a
vycházet z presumpce vzniku nemajetkové újmy, jak uzavřel – rovněž nesprávně –
odvolací soud v napadeném rozsudku. Do úvahy zde totiž připadá, jak výše
vysvětleno, toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk,
spočívající v porušení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, resp. podle § 13
odst. 1 věta třetí OdpŠk tam, kde by měl být úkon učiněn ve lhůtě přiměřené. Uvedená povaha závazku ovšem nepřekáží aplikovatelnosti Stanoviska v rozsahu,
ve kterém o něm bylo rozhodováno v soudním řízení správním před Městským soudem
v Praze pod sp. zn. 5 A 47/2012, neboť na něj se garance práva na přiměřenou
délku řízení bezpochyby vztahuje. V uvedeném rozsahu (za toto soudní řízení)
lze proto jistě dovozovat odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenou délkou řízení. Rozdílná povaha nesprávného úředního postupu, který může být příčinou vzniku
nemajetkové újmy žalobce a odpovědnosti žalované za ni, tak činí hodnocení
posuzovaného řízení odvolacím soudem jakožto jediného řízení, jež v sobě
„integruje“ i fázi před správním soudem, nutně nesprávným. V poměrech projednávané věci ústí výše vyložené v závěr, že žalobcem uplatněný
nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení
nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků, spojených
sice tvrzením žalobce o opožděném poskytnutí informace, majících však již pro
shora uvedenou odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. V
první řadě může jít – ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk – o nárok na
odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik lze spojit toliko s porušením
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě v řízení
před správními orgány (k rozdílu mezi pojmy učinit úkon a vydat rozhodnutí
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012,
uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle
toho se – ve smyslu § 13 odst.
1 věta třetí OdpŠk může – jednat o nárok na
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení vedeného před
Městským soudem pod sp. zn. 5 A 47/2012. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve
správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny,
a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou
délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení
a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud hodnotil předmětná správní a soudní řízení
jako řízení jediné, pokud posuzoval přiměřenost celé délky takového (jediného)
řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku a zejména pak, pokud na celou délku
takového (jediného) řízení aplikoval domněnku o vzniku nemajetkové újmy
žalobce. Žalobcem vymezenými námitkami směřujícími vůči posouzení věci odvolacím soudem,
který údajně v rozporu se Stanoviskem žalobci nepřiznal zadostiučinění v
penězích, který dále dle názoru žalobce nesprávně aplikoval jednotlivá kritéria
rozhodná pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění a který konečně
měl nesprávně posoudit vztah zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování
porušení práva, se dovolací soud nezabýval, neboť jejich řešení je ve světle
výše uvedeného předčasné. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s. ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§ 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.]. Dovolací soud proto může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího
soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod
číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu přistoupil Nejvyšší soud i v nyní posuzovaném případě, neboť odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně hodnotil předmětná správní a
soudní řízení jako řízení jediné, což se nutně odrazilo i v potvrzujícím výroku
napadeného rozsudku, jenž žalované ukládá povinnost k omluvě za porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě za jediné řízení, a který již z tohoto
důvodu nemůže obstát.
Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném směru
nesprávné, a jelikož dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby
o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř.,
postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu bude zapotřebí, aby soud
prvního stupně vedl žalobce – postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. – ke
specifikaci, zda a případně jakého odškodnění se domáhá ve vztahu k řízení před
správními orgány na straně jedné a k řízení před správním soudem na straně
druhé, jež mají z výše vyložených hledisek pro účely odškodnění tvrzené
nemajetkové újmy samostatnou povahu. Vyjde z toho, že je-li uplatňováno více
nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je třeba důsledně rozlišovat, v
čem konkrétně jednotlivé újmy, za něž je náhrada požadována, spočívají. Vždy
tak záleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, resp. podrobně popíše a
vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových
souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
Za účelem posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za nemajetkovou
újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. si soud prvního stupně ve vztahu k takto
žalobcem (případně) vymezeným dílčím nárokům opatří – a to i s využitím postupu
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – odpovídající skutková zjištění, načež
důvodnost žalobcem vymezených nároků znovu právně zhodnotí. Shledá-li v
žalobcem tvrzených pochybeních nesprávný úřední postup (ve smyslu § 13 odst. 1
OdpŠk), nepřehlédne, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se
uplatní toliko v případě nesprávného úředního postupu představovaného porušením
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015,
a další tam citovanou judikaturu).
V návaznosti na žalobcem (případně) provedené vymezení jednotlivých dílčích
nároků soud prvního stupně v dalším řízení rovněž zváží, jaké úřady jsou v dané
věci ve smyslu § 6 OdpŠk ve vztahu ke každému jednotlivému nároku příslušnými k
jednání za žalovanou. Přihlédne přitom ke skutkovému vymezení těchto dílčích
nároků a vyjde z toho, že v případě objektivní kumulace samostatných nároků
mohou za stát v řízení jednat různé úřady. Proto za situace, kdy žalobce spojí
vznik nemajetkové újmy rovněž s nepřiměřenou délkou soudního řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, bude v rozsahu takového nároku jménem státu
v řízení vystupovat – za analogického použití § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk –
Ministerstvo spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 4815/2015).
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu