ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci
žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 300
000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 201/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014,
č. j. 18 Co 354/2014-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou podanou dne 2. července 2010 se žalobce domáhal na žalované částky
300.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být
způsobena nedůvodným vězněním v letech 1952 až 1953. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze
dne 26. června 2014, č. j. 27 C 201/2010-95, poté, co byl jeho první rozsudek
ve věci (ze dne 5. října 2011, č. j. 27 C 201/2010-24) zrušen nálezem Ústavního
soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 2265/13. V novém rozhodnutí č. j. 27 C 201/2010-95 soud prvního stupně uložil žalované, aby žalobci uhradila jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 200.000 Kč (výrok I), žalobu o
zaplacení částky 100 000 Kč zamítl (výrok II) a přiznal žalobci právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že žaloba se
zamítá (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem
Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt 3/52, ve
spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 24. července 1952,
sp. zn. Vto 119/52, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební
povinnosti. V důsledku toho strávil žalobce ve vězení dobu od 24. dubna 1952 do
4. května 1953. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. listopadu
1991, sp. zn. 2 Rtv 140/91, byl zrušen výrok o trestu žalobce a následným
rozsudkem ze dne 13. února 1992 mu již nebyl trest uložen. Uvedená
rehabilitační rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
17. ledna 2007, sp. zn. 4 Tz 175/2006. Žalobce tak byl rehabilitován až v roce
2007, když rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem, byl
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 1 Rt 2/2007,
zrušen v celém rozsahu a trestní stíhání žalobce bylo usnesením stejného soudu
ze dne 25. září 2007, které nabylo právní moci dne 30. října 2007, zastaveno,
neboť jednání žalobce nelze považovat za trestný čin. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že je vázán právním
názorem vysloveným v posuzované věci Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS
2265/13. Uzavřel však, že nárok žalobce na zadostiučinění je promlčen. Podle
Ústavního soudu má být rozhodným okamžikem pro vznik nároku žalobce stav práva
ke dni zproštění žalobce obžaloby, je proto třeba aplikovat ustanovení § 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, ve znění účinném od 27. dubna 2006.
Podle první věty
tohoto ustanovení se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona
promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové
újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se
kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V posuzovaném případě nabylo
rehabilitační usnesení ve vztahu k žalobci právní moci 30. října 2007 a žaloba
byla podána až 2. července 2010, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm tvrdí, že
odvolací soud se neřídil závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v
nálezu sp. zn. IV. ÚS 2265/13, podle kterého má žalobce nárok na náhradu
nemateriální újmy. Žalobce dále namítá, že pokud byl nezákonně odsouzen před
účinností zákona č. 82/1998 Sb. a zproštěn obžaloby po jeho účinnosti, pak se
lhůty k uplatnění nároku nemají počítat podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť to
vylučuje ustanovení § 36 tohoto zákona. Uvádí též, že podle rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, je promlčecí lhůta v
obdobných případech tříletá. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31.
prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky
promlčení uplatněného nároku žalobce, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.
Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v
době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení,
se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění
docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále také „Úmluva“), byly žaloby vězněných
osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. III. ÚS
466/04, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. března
2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. května 2012, sp. zn. I. ÚS
3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za
nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené
osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo
zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k
závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní
svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva
nabyla dne 18. března 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy
nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po
18. březnu 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž
IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS
662/12, a ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve
stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014. Podle
tohoto stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném
výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Evropská úmluva vykládána správně a v
souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu
dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky
odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to z důvodů
ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska „[n]árok na náhradu
nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody
dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato
mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. března
1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska
relevantní.“
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn.
Pl.ÚS st. 39/14 dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů,
kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla
podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.” Ústavní soud tedy nejprve prvým
výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný
některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný.
Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným
výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci,
že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o
oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich
legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I ÚS 737/15, následně Ústavní soud
vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch
případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při
posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení § 32 odst. 3
OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze
žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
Nejvyšší soud při posuzování dovolání žalobce uzavřel, že k promlčení nároku
došlo.
Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána
nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st.
39/14 při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik
nároku žalobce okamžik zproštění žalobce obžaloby. Nejvyšší soud proto vycházel
z právní úpravy promlčení účinné ke dni zproštění žalobce obžaloby (tedy v roce
2007).
Ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk (ve znění účinném od 27. dubna 2006)
stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí
za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě,
nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou
je vznik nemajetkové újmy spojen.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk
začala v případě žalobce běžet nejpozději dne 30. října 2007, kdy nabylo právní
moci usnesení ze dne 25. září 2007 o zastavení trestního stíhání žalobce.
Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v souladu s ustanovením § 14 OdpŠk, i
při započtení stavení promlčecí doby v maximální délce šesti měsíců (§ 35 odst.
1 OdpŠk) byl tedy nárok žalobce v době podání žaloby dne 2. července 2010
promlčen (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 737/15).
Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve
smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1770/2012, na který žalobce odkazuje v dovolání, nelze na případ žalobce použít
už proto, že v daném případě (na rozdíl od případu nyní posuzovaného) došlo ke
zproštění žalobce obžaloby před účinností ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, tedy
před 27. dubnem 2006.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v nálezu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn.
IV. ÚS 2265/13, se Ústavní soud promlčením nároku žalobce nezabýval a ani
zabývat nemohl. Uvedený nález tedy není pro posouzení promlčení nároku žalobce
významný.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 7. 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu