30 Cdo 3774/2022-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. O., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 974 450,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 73/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 72 Co 36/2022-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 10 C 73/2021-103, zamítl žalobu žalobce na zaplacení 1 974 450,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky jako škody, jež mu měla být způsobena tím, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-421, ve spojení s usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, uložil žalobci zaplatit společnosti Diag Human SE náhradu nákladů řízení ve výši 1 898 753 Kč. Tato rozhodnutí byla potvrzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544, jímž bylo žalobci dále uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 75 697,60 Kč. Žalobce uhradil společnosti Diag Human SE částku 1 974 450,60 Kč, rozsudek Vrchního soudu v Praze byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18. Žalobce marně vyzval společnost Diag Humen SE k vrácení zaplacené částky, která se stala nedobytnou z důvodu nemajetnosti této společnosti. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, nevypořádal-li se odvolací soud s jeho námitkou, že „vymáhání by se muselo konat v domicilu společnosti DH, tj. v Lichtenštejnsku, mezi nímž a ČR neexistuje žádný pramen práva pro uznávání cizích rozsudků a jejich výkon,“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť na řešení otázky „vázanosti tamních (lichtenštejnských - pozn. Nejvyššího soudu) soudů českým soudním rozhodnutím“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud nijak neposuzoval možnost výkonu českého exekučního titulu v Lichtenštejnsku; ostatně v řízení nebyla existence takového exekučního titulu ani tvrzena, ani jinak nevyšla najevo). Namítá-li žalobce „porušení práva na spravedlivé řízení, které spočívá v tom, že se odvolací soud nevypořádal s žalobcovým tvrzením, že žalovaný nevymáhá po společnosti DH … své vlastní přiznané nároky“, pak přehlíží, že soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
To je i případ právě projednávané věci, neboť odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí (mimo jiné) tím, že „žalobce se omezil pouze na dvě písemné výzvy, aniž by se aktivně pokusil využít jakýchkoliv jiných dostupných právních prostředků … ať už na území České republiky či ve státě, v němž má jmenovaná společnost své sídlo,“ a za významnou považoval skutečnost, že sám žalobce „jinou svou tvrzenou pohledávku za jmenovanou společností ve výši přesahující 44 000 000 Kč aktivně soudně vymáhá“. Otázka, kdy vzniká škoda v důsledku výkonu veřejné moci, má-li poškozený přímý nárok vůči svému dlužníku, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedená otázka byla v této věci posouzena jinak, neboť judikaturou formulované pravidlo je obecné a odvolací soud jej správně aplikoval i v situaci, kdy „primární dlužník má sídlo v jiné jurisdikci“.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu