Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma, odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jestliže odvolací soud v části výroku
I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu
zastavil, pak svým rozhodnutím dovolateli újmu nezpůsobil a dovolání je tudíž
subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30.8.2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
číslem SJ 138, ročník 2000)
Dovolání žalovaného směřujícího proti zbývající potvrzující části napadeného
rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou
soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 14.11.2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002, uveřejněném pod číslem C 1603 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník
2003 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 21, ročník 2005, str. 803)
a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Jestliže z obsahu dovolání
vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, neboť jeho přípustnost nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 132, ročník
2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 130, ročník 2006).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.5 věty
první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem
k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po
1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními
předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a
10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8, § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané
věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše
zvýšené o 19% DPH v částce 484,50,- Kč.
Celkovou částku 3.034,50,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě
(§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení
zastupoval
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu