30 Cdo 381/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 6, Španielova 1267, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 113/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19
Co 64/2010-72, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 200.000,- Kč a tímto způsobem
uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 2, které podle jeho tvrzení nevyřídilo jím
podanou stížnost proti usnesení Policie ČR ze dne 14. listopadu 2002 (č.j. OR2-2069/MO1-TČ-2002) o odložení trestního oznámení o podezření z trestné
činnosti označené státní zástupkyně. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č.j. 18 C 113/2007-53, zamítl žalobu, že „žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč za každý započatý rok počínaje rokem 2003
včetně“ (výrok I.) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
nevyřízením stížnosti po dobu téměř 7 let došlo k nesprávnému úřednímu postupu
podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Při hodnocení
nemajetkové újmy však vzal v úvahu kritéria § 31a OdpŠk a dospěl k závěru, že
postačí konstatovat porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené lhůtě bez odškodnění nemajetkové újmy, neboť žalobce nevyužil všech
dostupných prostředků k odstranění průtahů v řízení a dále přihlédl k významu
předmětu řízení a na vliv nevyřízení stížnosti na osobní život žalobce. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
uvedeným rozsudkem ve věci samé potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí)
rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že argumentace odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně je přehledná, avšak odvolací soud nesdílí plně
jeho skutkové a právní posouzení. Uzavřel, že žalobci nebyla způsobena průtahy
v řízení o trestním oznámení žádná nemajetková újma, jeho podáními se zabývaly
státní orgány ČR různých stupňů. Skutečnost, že byl žalobce držen údajně v
rozporu se zákonem ve vazbě, byla navíc vyřešena příslušnými procesními
instituty v rámci samotného trestního řízení a na daný případ tedy nedopadá
zadostiučinění podle § 31a OdpŠk [odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, ve kterém dovolací soud vyložil, že v průběhu řízení o
trestním oznámení nelze dovozovat nesprávný úřední postup v souvislosti s jeho
odložením, a to ani v případě zjištěných pochybení orgánů činných v trestním
řízení]. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění
předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobce však ve
svém dovolání neuvádí v čem konkrétně spatřuje otázku zásadního právního
významu, pouze namítá, že „oba soudy svým přístupem narušily rovnost procesních
stran, když se na dovolatele pohlíží jinak, než na řádného občana a když mu
soud nepřiznal nárok na nemajetkovou újmu za přiznané porušení zákona a
konstatovaný nesprávný úřední postup“. Navrhl tedy, aby dovolací soud zrušil
rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce písemně nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 7. dubna 2010,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „ o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního
významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepředkládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu,
s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly. V dané věci bylo na odvolacím soudu posoudit, zda jsou splněny podmínky
odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, resp. nevyřízení stížnosti
žalobce podle OdpŠk. Soud tedy musel zhodnotit, zda žalobci nebyla způsobena
průtahy v řízení o trestním oznámení žádná nemajetková újma. Učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo
vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je především úkolem soudu prvního stupně a
soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní
otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení, které by měly
judikatorní přesah. Posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení o trestním
oznámení vychází z jedinečného skutkového základu věci a takové posouzení
postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009, nebo rozsudek
ESLP ze dne 25. března 1999, ve věci Papachelas proti Řecku, stížnost č. 21423/96, § 40). Dovolací soud tedy z důvodů uplatněných a vymezených v dovolání neshledal, že
by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a
proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5,
ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam
(když důvody pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v posuzované věci splněny
nebyly), a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto
dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na
náhradu nákladů řízení právo, a žalované (jak se podává z obsahu spisu) v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.