25 Cdo 3609/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) Ing. V. M., b) M. M., obou zastoupených JUDr. Petrem Cardou,
advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2007, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009,
č.j. 28 Co 4/2009-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se na státu domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, které jim měly
být způsobeny nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 484/99, ve kterém se domáhali určení, že
žalovaní Josef Sláma a Mgr. Romana Slámová (později Jůzová) jsou vlastníky v
žalobě uvedených nemovitostí, a tvrdili, že tyto nemovitosti koupili kupní
smlouvou ze dne 24. 11. 1997, která je však neplatná, protože v písemném
vyhotovení byla uvedena kupní cena v jiné výši, než v jaké byla sjednána a
zaplacena.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č.j. 27 C 102/2007-76,
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 314.727,- Kč, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle zjištění soudu celková délka řízení od
podání žaloby do pravomocného odmítnutí dovolání byla kratší šesti let, a to ve
věci skutkově i právně složité, ve které bylo prováděno rozsáhlé, časově
náročné dokazování. Z postupu žalobců v řízení bylo podle soudu zřejmé, že
jejich zájem na určení neplatnosti smlouvy nebyl motivován snahou na uvedení
souladu zápisu v katastru nemovitostí se stavem právním, nýbrž zájmem na
vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, čehož se mohli domáhat přímo žalobou
na plnění, nezávisle na průběhu řízení o určovací žalobě. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by bylo možno
hodnotit jako nesprávný úřední postup soudu podle § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb.,
zejména pokud žalobci poukazovali na nesprávný úřední postup ve smyslu věty
druhé a třetí citovaného ustanovení..
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn.
28 Co 4/2009-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním posouzením věci soudem prvního
stupně. Neshledal důvodnou námitku promlčení. Přiměřenost délky řízení
posuzoval podle okolností případu a s ohledem na kritéria složitosti věci,
chování účastníků a postupu příslušných orgánů, jakož i významu sporu pro
žalobce. Uvedl, že zpoždění v některé fázi řízení lze tolerovat, není-li
celková délka řízení nepřiměřená. Podle odvolacího soudu s ohledem na následné
řízení o žalobě na plnění (vrácení kupní ceny), v němž byla řešena otázka
neplatnosti dotčené kupní smlouvy jako otázka předběžná, nešlo v případě žaloby
na určení neplatnosti kupní smlouvy o spor značného významu pro žalobce.
Odlišný právní názor vyššího soudu nelze podle odvolacího soudu považovat za
průtah, neboť průtahem je nečinnost soudu. Po zhodnocení celkové délky řízení a
s přihlédnutím ke složitosti věci, chování žalobců a množství opravných
prostředků v předchozím sporu odvolací soud dovodil, že doba sporu nepřekročila
míru, kterou lze za konkrétních okolností případu považovat za
přiměřenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle tvrzení dovolatelů se v případě nároku na
zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. má při posuzování nesprávnosti
úředního postupu přihlížet nejen k celkové délce řízení, ale též je třeba
zohlednit, zda soudy postupovaly v řízení v rozporu s obvyklou praxí a
legitimním očekáváním účastníka. Dovolatelé tvrdí, že uvedený zákon nestanoví
odpovědnost pouze za průtahy řízení, ale odpovědnost za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem, přičemž nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je
pouze jedním z případů nesprávného úředního postupu. Dovolatelé vytýkají soudům
obou stupňů, že při posouzení věci nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu,
že prováděly nadbytečné důkazy a celkově nesprávný postup ve věci. Navrhují,
aby napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožňuje z učiněnými právními
závěry, které považuje za spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy.
Žalovaná nesouhlasí s tvrzeními dovolatelů, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním hodnocení věci a že řeší právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu
vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný tamtéž pod č. 5), za porušení zásady
rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu
neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy
délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané
věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
38/2000).
Odvolací soud též v souladu s již vyslovenými závěry soudu dovolacího dovodil,
že vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se
posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný
úřední postup, nýbrž – za splnění dalších zákonných podmínek – může vést jen k
nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě,
bylo-li by zrušeno či změněno. Stejně tak samotná okolnost, že soud v rámci
zjišťování skutkového stavu provádí dokazování k tvrzením podle dovolatelů
právně nadbytečným a nezabývá se skutečnostmi posléze se projevivšími jako pro
posouzení věci rozhodné, nepředstavuje sama o sobě nesprávný úřední postup
soudu. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit
jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007).
Tyto závěry odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž
soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat
zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030, C. H. Beck) a korespondují
ustáleně zastávanému právnímu názoru, že zvažuje-li orgán státu naplnění
podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy)
pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o
činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při
zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle
ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím,
nikoli podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25
Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod
C 1000, rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2415/2008, nebo rozsudek
ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).
Přípustnost dovolání nelze založit ani výtkou nesprávného právního posouzení
významu jednotlivých hledisek, na nichž je založeno posouzení přiměřenosti či
nepřiměřenosti celkové délky řízení, neboť jde o posouzení opírající se o
jedinečný skutkový základ věci, které postrádá nezbytný přesah do širší
rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005,
sp. zn. 33 Odo 827/2003, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005, nebo
ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2798/2008).
Dospěl-li tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení
složitosti a náročnosti projednávané věci, po jejich porovnání s délkou řízení
a po zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování
účastníků a postupu soudů), k závěru, že posuzované soudní řízení trpělo
průtahy jen po určitou omezenou dobu a že nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu
postupu, uvažoval v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
aniž by bylo možno jeho konkrétní závěry v této skutkově jedinečné věci
považovat za zásadně právně významné (tj. mající dopad do rozhodovací praxe
soudů vůbec) ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr.
Robert Waltr, v. r.
předseda senátu