25 Cdo
2798/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. Ř., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze
8, Křižíkova 1, proti žalované ČSOB pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB, IČ
45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1485, o 570.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 22/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008,
č.j. 30 Co 468/2007-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované pojišťovně zaplacení 570.000 Kč s příslušenstvím
jako pojistného plnění z pojistné smlouvy, jíž bylo sjednáno havarijní
pojištění a doplňkové pojištění pro případ odcizení osobního automobilu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č.j. 12 C 22/2005-43,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 570.000 Kč s 5,5 % úrokem ročně od
25. 9. 2005 do zaplacení, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 5,5 % ročně
z částky 570.000 Kč od 1. 12. 2004 do 24. 9. 2005 zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva mezi pojistníkem a
žalovanou o pojištění motorových vozidel, kterou bylo sjednáno havarijní a
doplňkové pojištění vozidla Mercedes E 300 ve vlastnictví žalobce, byla řádně a
platně uzavřena, byť vozidlo nesplňovalo předepsané zabezpečení. Jelikož z
odstavce 5 smluvních ujednání o doplňkovém pojištění MV 11 vychází povinnost
pojistitele (tedy žalované) zkontrolovat zabezpečení, nelze tento nedostatek
klást k tíži pojištěného.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2008, č.j. 30
Co 468/2007-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud
žalovaná na základě osobní prohlídky vozidla toto vozidlo pojistila, přičemž
stanovila, že vozidlo je zabezpečeno ve variantě C, pak pojištění platně
vzniklo bez ohledu na to, zda tuto variantu zabezpečení splňovalo či nikoliv.
Žalobce neporušil žádnou povinnost vyplývající mu z pojistné smlouvy, a jelikož
druh zabezpečení stanovuje výlučně pojistitel sám, nepřichází v úvahu, aby
pojistník uvedl žalovanou jako pojistitele “záměrně“ v omyl a aby tak
pojistitel byl oprávněn krátit pojistné plnění podle čl. 8 bodu 12 Všeobecných
pojistných podmínek pojistitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Žalovaná spatřuje otázku zásadního právního významu v
rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, a to konkrétně se
Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění vozidel MV 2002, Smluvními
ujednáními k VPP MV 2002 a Předpisem zabezpečení proti odcizení v pojištění
motorových vozidel. Namítá, že pokud vozidlo nemělo instalováno předepsané
zabezpečení ke dni počátku pojištění, nesplňovalo podmínku pojištění pro případ
odcizení a nemohlo proto dle názoru žalované dojít k platnému sjednání
doplňkového pojištění MV 11. V případě, že by dle odvolacího soudu skutečně
platně vzniklo doplňkové pojištění MV 11, musí nést pojistník srovnatelný díl
spoluviny jako žalovaná na uvedení nesprávné informace o způsobu zabezpečení
vozidla v pojistné smlouvě. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené usnesení bylo vydáno dne 8. 1. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009
(dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným
osobou s právnickým vzděláním, uvedenou v § 21 o. s. ř. [§ 241 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti usnesení,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací
soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka výkladu jednotlivých ustanovení uzavřené pojistné smlouvy včetně jejích
příloh (všeobecných smluvních podmínek i standardizovaných smluvních ujednání)
nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10
z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26
Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 17. 12.
2008, sp. zn. 25 Cdo 4489/2007).
Přípustnost dovolání nelze v dané věci založit ani výtkou nesprávného právního
posouzení důsledků konkrétního smluvního ujednání (ustanovení pojistných
podmínek žalované), opírající se o jedinečný skutkový základ věci, jehož právní
posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, nebo ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak není přípustné a Nejvyššímu soudu
nezbylo než je odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu