Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně CF FLOP, s.r.o., identifikační číslo osoby: 646 08 565, se sídlem v Brně – Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 23/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 54 Co 109/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v této věci domáhala po žalované zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 437/2002 (dále také „posuzované řízení“ nebo „exekuční řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 16 C 23/2007-56, kterým mimo jiné uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 30.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu v rozsahu částky
110.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2009, č. j. 54 Co 322/2008-82, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2010, č. j. 16 C 23/2007-18, byla zamítnuta žaloba do částky 110.000,- Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši 9,5% z částky 110.000,- Kč od 13. 9. 2006 do zaplacení a dále úrok z prodlení ročně ve výši 9,5% z částky 140.000,- Kč. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2% úrok z prodlení z částky 30.000,- Kč od 13. 9. 2006 do 31. 12. 2006 a 2,5% úrok z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31.
12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz., který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyni přiznané odškodnění není zjevně nepřiměřeně nízké, a to zejména vzhledem k tomu, že návrh na výkon rozhodnutí podala poté, co byl skončen po splnění rozvrhového usnesení konkurz na majetek povinného, čímž byla výrazně ovlivněna reálná možnost úspěchu exekuce a zároveň tím byla dána její zvýšená obtížnost. Nadto po čtyřech letech neúspěšně vedeného exekučního řízení povinný zemřel s tím, že řízení o jeho dědictví bylo zastaveno. Od té doby je tedy exekuční řízení vedeno zcela bez významu.
Nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. V otázce posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), které, vedle samotné výše přiznaného odškodnění, jako jediné žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K námitce vad řízení, představující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a spočívající v údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.