30 Cdo 3835/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. M. a b) PhDr. M. M., DrSc., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalovanému A. E., , zastoupenému JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 309/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č.j. 54 Co 84/2012-372, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Belhy, advokáta se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2011, č.j. 43 C 309/2003-325, určil, že „žalobkyně a) a žalobce b) jsou spoluvlastníky v SJM nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, Katastrální pracoviště Praha, na LV pro obec P., katastrální území H. a to domu, objektu bydlení na pozemku parc. č., pozemku parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře a pozemku parc. č. o výměře – ostatní plocha“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Při rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobci byli zadluženi v souvislosti s podnikatelkou činností žalobkyně vůči společnosti Aktivní český mobil a. s. Dluh byl zajištěn zástavním právem k předmětným nemovitostem. Vzhledem k neschopnosti půjčku splácet a s ohledem na obavu z realizace zástavního práva se obrátili žalobci na žalovaného a uzavřeli s ním dne 4. prosince 2002 smlouvu o bezúročné půjčce 2.500.000,- Kč. Téhož dne byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena kupní smlouva k předmětným nemovitostem, v jejímž bodu II bylo uvedeno, že dohodnutá kupní cena 2.500.000,- Kč byla uhrazena před podpisem smlouvy s tím, že část kupní ceny byla použita na konečnou úhradu závazku prodávajících vůči společnosti Aktivní český mobil a.
s. Vlastnické právo k nemovitostem bylo na základě kupní smlouvy do katastru nemovitostí vloženo ve prospěch žalovaného. Žalobci podáními ze dne 1. července 2003 od kupní smlouvy odstoupili s tím, že jejich úmyslem nebylo nemovitosti prodat, nýbrž získat půjčku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mohli nabýt dojmu, že kupní smlouva je smlouvou zástavní, neboť uzavření zástavní smlouvy předpokládala smlouva o půjčce. Dále dovodil, že smlouva obchází zákonná ustanovení o způsobu zajištění pohledávek a konečně posoudil kupní smlouvu jako lichevní, když kupní cena byla sjednána ve výši 1/3 tržní hodnoty nemovitostí, žalovaný využil tísně žalobců a hodnota nemovitostí a částka poskytnutá žalobcům je v hrubém nepoměru.
Smlouva je proto absolutně neplatná a na jejím základě nemohlo platně dojít k přechodu vlastnického práva na žalovaného. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku týkajícího se nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o věci samé, když uvedl, že učiněné skutkové závěry uvedené v odůvodnění rozsudku jsou v zásadě správné.
Neztotožnil se toliko se závěrem, že bylo prokázáno, že žalovaný poskytl žalobcům půjčku v nižší částce než 2,5 milionu Kč.; z výsledků dokazování výše poskytnuté částky najisto postavena nebyla. Úvahy soudu prvního stupně o tom, že úrok měl být (skrytě) součástí jistiny, aby tak byla zakryta jeho nepřiměřená výše (a případná lichva) tak nejsou dostatečně skutkově podloženy.
Uvedl, že pro věc podstatným je však závěr soudu prvního stupně o tom, že kupní smlouva měla účel a povahu zajištění půjčky, a to formou propadné zástavy. Ten považuje odvolací soud za zcela přiléhavý. Kupní smlouva byla nástrojem umožňujícím žalovanému v případě nesplacení půjčky se přímo uspokojit nabytím vlastnického práva k nemovitostem. Správně tedy soud prvního stupně uvedl, že jde o případ obdobný tzv. propadné zástavě s účinky absolutní neplatnosti úkonu (zde kupní smlouvy pro rozpor se zákonem).
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 2204/99. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V čem konkrétně dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; pouze uvádí, že „odvolací soud z provedených důkazů nemohl dovodit, že by se jednalo o propadnou zástavu, když zástavní smlouva musí splňovat znaky uvedené v zákoně, což v tomto případě nesplňuje“.
Dodal, že „paradoxem celého případu je, že žalobci si zvolili právního zástupce, který připravil celý případ po stránce právní, návrhy smluv předložil žalovanému jako právnímu laikovi a nyní je přičítáno jednání právního zástupce žalobců, potažmo žalobců samých, k tíži žalovaného“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvedli, že mají za to, že dovolání není přípustné, když nespecifikuje žádnou právní otázku, která by měla být dovoláním vyřešena a ani neuvádí, že by v dosavadní rozhodovací praxi soudu byla problematika rozhodována rozdílně.
Navrhli, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o.
s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s .ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [poznámka k § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel namítá jednak procesní pochybení odvolacího soudu (že „Nesprávně nepřihlédl k podstatné námitce žalovaného uplatněné v odvolání, že totiž soud prvního stupně provedl důkazy a přihlédl k nim při svém rozhodování, které byly opatřeny a provedeny v rozporu s ústavním pořádkem ČR…“) a dále brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy), čímž v dovolání nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.
s. ř., jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.), též s odkazem na relevantní judikaturu, vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud musí i v tomto případě připomenout v jeho judikatuře konstantně zaujímaný právní názor, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatný podle § 39 obč. zák. Neplatná je také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, příp. majitele zástavy, k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2271/99, a další na něj navazující judikaturu téhož soudu např. ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2271/2002, sp. zn. 30 Cdo 2249/2005, sp. zn. 30 Cdo 1814/2007; všechna tato rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Přitom odvolací soud – jak již shora bylo uvedeno – se od této judikatury dovolacího soudu napadeným rozhodnutím nijak neodchýlil. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci, oprávnění společně a nerozdílně, mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.428,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.228,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalobcům, a to k rukám advokáta žalobců, jak je uvedeno shora (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.