Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Horákem, advokátem se sídlem
v Brně, Pekárenská 12, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o vydání věci, vedené
u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 462/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 8. března 2011, č.j. 21 Co
305/2008-397, takto:
I. Dovolání žalobce do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, ze
dne 8. března 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do výroků III. a IV. rozsudku Krajského soudu v
Brně, ze dne 8. března 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Marii Cilínkové, advokátce se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1.
Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Znojmě dne 26. 3. 2003 se žalobce domáhal,
aby soud uložil žalovaným – tj. jednak žalované, jež původně vystupovala pod
procesním označením žalovaná 1), a dále M. N., bytem shodně s žalovanou, který
v řízení vystupoval pod procesním označení žalovaný 2) (poznámka Nejvyššího
soudu: vzhledem k tomu, že shora cit. rozsudkem okresního soudu byla žaloba
vůči žalovanému 2/ pravomocně zamítnuta, je nyní v záhlaví tohoto rozhodnutí
uvedena pouze žalovaná M. N.) povinnost vydat žalobci klisnu huculského koně
jménem Oli, narozenou 1. 1. 2000, identifikační číslo 11 62 60600. K odůvodnění
žalobního návrhu žalobce uvedl, že se klisna Oli narodila z klisny Lindy, jejíž
je vlastníkem. Dne 21. 1. 2001 byly klisny Linda a Oli odvedeny L. P. ze stájí
žalobce v M. do obce M. Následně L. P. prodala 9. 7. 2001 klisnu Oli žalovanému
2), který ji dne 10. 7. 2001 daroval žalované 1) jako své nezletilé dceři. Žalobce jako vlastník klisny Oli ji nikdy L. P. nedaroval ani neprodal, a proto
nemohlo platně dojít ani k následnému převodu vlastnického práva na žalovaného
2) a potažmo na žalovanou 1). Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č.j. 6 C 462/2003-283, zavázal žalovanou 1) vydat žalobci v zákonné lhůtě
klisnu huculského koně jménem Oli (výrok I.). Žalobu zamítl ve vztahu vůči
žalovanému 2/ (výrok II.) a ve vztahu k němu zavázal žalobce k náhradě nákladů
řízení ve výši 7.140,- Kč (výrok IV.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1)
náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.) a rovněž nepřiznal státu náhradu
nákladů vzniklých na svědečném a odměně ustanoveného zástup žalobce (výrok V.). Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 132 odst. 1, § 628 až § 630 a
§ 35 obč. zák. Uzavřel, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze v daném
případě dovodit, že by žalobce zcela jasně, srozumitelně, určitě a jednoznačně
projevil vůli darovat klisnu Oli L. P. a koně jí předal, a naopak, že by L. P. způsobem nevzbuzujícím pochybnost klisnu jako dar přijala. Následný prodej
Klisny Oli žalovanému 2) a její darování žalované 1) proto považoval za
neplatné právní úkony ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák., když vlastnické právo k
převáděné věci nelze nabýt od nevlastníka. Pasívně věcně legitimovanou ve sporu
shledal žalovanou 1), která klisnu neoprávněně žalobci zadržuje. K odvolání žalované 1) a žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č.j. 21 Co 305/2008-397, rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném přísudečném výroku I. změnil tak, že žaloba, aby žalovaná 1)
byla povinna vydat žalobci klisnu huculského koně jménem Oli, narozenou 1. 1. 2000, identifikační číslo 11 62 60600, se zamítá (výrok I.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Ve výroku III. rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalobce nahradit žalované 1) na
nákladech řízení před soudem prvního stupně 14.995,20 Kč (výrok III) a současně
zavázal žalobce nahradit žalované 1) na nákladech odvolacího řízení 20.294,40,-
Kč (výrok IV.). Ve výroku V.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok V.)
a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (VI.). Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně výslechem
svědkyně Lenky Pospíšilové a listinami zprávou Ústřední evidence chovu koní ČR
ze dne 11. 10. 2001 (čl. spisu 172 – 173) a přípisem žalobce Asociaci chovatelů
huculského koně ze dne 18. 1. 2004 (č.l. spisu 190). Po doplnění dokazování
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, že je
vlastníkem klisny Oli. Zejména poukázal na to, že tvrzení žalobce jsou
nevěrohodná. Žalobce opakovaně mění svá tvrzení. Je to zřejmé z porovnání jeho
tvrzení v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve stávajícím řízení o
vydání věci či v předchozím řízení, které bylo z jeho podnětu vedeno Policií
ČR, rovněž v průběhu jednoho řízení, a to stávajícího řízení. Účelovost a
nepravdivost tvrzení vyplývá i z listiny zaslané Asociací chovatelů huculského
koně soudu prvního stupně 18. 6. 2005 a z korespondence s Ústřední evidencí
chovu koní ČR. Jako věrohodnější se jeví výpověď svědkyně L. P., která
koresponduje s ostatními objektivně zjistitelnými skutečnostmi. Pochybnost
vyvolává pouze její výpověď v rámci vypořádání společného jmění manželů žalobce
a jeho bývalé manželky, kde popřela své vlastnictví ke koním, i když nyní to
objasňuje tak, že neměla na mysli klisnu Oli, ale klisnu Lindu a hříbě Dixi. Naproti tomu její výpověď, že to byl žalobce, který dal pokyn svědkyni H. k
jejímu zápisu do připouštěcího lístku, že na ni přepsal automobil Favorit a že
pobírala v určitém období dotace na koně a byla zapsána jako vlastnice klisny
Oli, jsou v souladu s výpovědí i listinnými důkazy. Její vysvětlení vztahu se
žalobcem koresponduje i s jeho údajem před orgány Policie ČR, že vrácení koní
požadoval poté, co se dozvěděl, že svědkyně se bude vdávat. Pro posouzení
důvodnosti žalobcem uplatněného nároku považoval odvolací soud za rozhodující
objasnění toho, kdo byl vlastníkem klisny Oli ke dni 9. července 2001, kdy byla
uzavřena kupní smlouva mezi svědkyní L. P. a žalovaným 2). Odvolací soud věc
posoudil dle ustanovení § 628 obč. zák. a dospěl k následujícím závěrům. Žalovaný 2) se vlastníkem klisny mohl stát jen v tom případě, že k tomuto dni
byla vlastnicí klisny L. P. Svědkyně P. uvádí, že vlastnictví klisny Oli nabyla
darováním od žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení
skutkového stavu je vhodné vycházet z výpovědi svědkyně P. a důkazů
vyplývajících ze sdělení a výpovědí těch institucí a svědků, kteří nemají
bližší vztah k účastníkům, popřípadě ke svědkyni P. Svědkyně Pospíšilová
uvedla, že s její péčí o koně jí žalobce přislíbil hříbě a o darování poprvé
informoval 1. 1. 2000, kdy se Klisna Oli narodila, tím, že přijel do jejího
bydliště a sdělil jí, že se jí narodilo toto hříbě. Následně byla jako
chovatelka a majitelka zapsána v dokladech týkajících se hříběte Oli a pobírala
dotace. Žalobce takovéto darování popírá a za lživé označuje zprávy či
výpovědi, které údaje svědkyně potvrzují.
Při objasnění těchto skutkových
okolností odvolací soud vyšel zejména ze zprávy Ústřední evidence koní České
republiky (dále již „Ústřední evidence“) ze dne 11. 10. 2001, která byla
zaslána Policii ČR a je v ní sděleno, že původně klisna Linda byla původně
vedena na majitele pana R., poté docházelo v letech 1998 až 18. 7. 2001 k
opakovaným změnám evidence na L. P. a zpět na pana R., někdy na základě jeho
protichůdných požadavků. L. P. v roce 2000 na klisnu pobírala dotaci. V lednu
2001 jim někdo telefonicky nahlásil úhyn klisny Oli, která byla do Ústřední
evidence zaregistrována 11. 7. 2000 na základě připouštěcího lístku, kde jako
majitelka je uvedena L. P., což je řádně potvrzeno svědkyní A. P. Změnu
majitele v Ústřední evidenci bylo možno provést na základě kupní smlouvy,
čestného prohlášení majitelů, z připouštěcího registru nebo z připouštěcího
lístku. Údaje o majiteli jsou pouze informativní. Ústřední evidence garantuje
původ koně, nikoliv vlastnické vztahy. Z připouštěcího lístku ze dne 22. 2. 1999 vyplývá, že jako vlastník připouštěné klisny Lindy byla uvedena L. P. Předmětný doklad je podepsán svědky Ing. P. a vedoucí stanice H. Asociace
chovatelů huculského koně podáním ze dne 27. 12. 2006 sdělila, že vlastnictví
koně je evidováno na základě prohlášení majitele v přihlášce. Dotace na klisnu
Lindu byly vypláceny pouze dvakrát, kdy jejich příjemcem byla na základě
závazných údajů v přihlášce předložené majitelem L. P. 18. 1. 2004 obdrželi od
pana R. oznámení o utracení klisny, současně však dle připouštěcího lístku ze
dne 21. srpna 2004 byla připuštěna v I. Již z výpovědi svědkyně E. H. před
soudem prvního stupně bylo zjištěno, že na pokyn žalobce zapsala do
připouštěcího lístku klisnu Lindu jako majitelku L. P., když jí žalobce
informoval, že kobylku jí daroval. Z tohoto připouštění se narodila klisna Oli. Z výpovědi Ing. L. P. bylo zjištěno, že k vyznačení jiného majitele koně v
Ústřední evidenci mohlo dojít pouze v případě, pokud by majitel kontaktoval
evidenci koní, a to i telefonicky. Pokud by zavolal přímo nový majitel, k
vydání dokladu by nedošlo. Ústřední evidence rovněž sama od sebe změnu majitele
neprovede. Neměl by být rozdíl mezi údaji na připouštěcím lístku a zápisy v
knize narozených hříbat. Jako majitelka klisny je na připouštěcích lístcích
uvedena L. P. Dle odvolacího soudu ze všech shora uvedených skutečností
vyplývá, že žalobce opakovaně činil projev vůle směřující k darování koně Linda
svědkyni L. P., a to i ve vztahu k oficiálním místům zajišťujícím evidenci
huculských koní. I když tato evidence sama o sobě neprokazuje vlastnictví, je
důkazem o takovémto projevu vůle ze strany žalobce. K nabytí vlastnictví koně
Lindy L. P. nedošlo jen z toho důvodu, že svědkyně sama vzhledem k oblíbenosti
koně Lindy žalobcem, neučinila žádný jednoznačný projev vůle směřující k
přijetí daru.
Za této situace v kontextu chování žalobce i s přihlédnutím k
tomu, že svědkyni poskytl automobil, který byl na její jméno evidován na
dopravním inspektorátu a připustil změnu svých postojů vůči svědkyni poté, co
zjistil, že se bude vdávat, se jeví věrohodným tvrzení svědkyně, že při
narození klisny Oli z klisny Lindy jí toto hříbě daroval. S tímto koresponduje
i skutečnost, že po zklamání svých určitých očekávání se dožadoval telefonicky
a na základě dokladu, který však svědkyní nebyl podepsán, vystavení duplikátů
na klisnu Oli, které by zněly na jeho jméno. Odvolací soud uzavřel, že žalobce
výslovným prohlášením vůči svědkyni a dalšími projevy navenek, kdy byla
svědkyně označována jako majitelka klisny Oli, jednoznačně projevil vůli
směřující k darování této klisny svědkyni. Z hlediska platného uzavření
darovací smlouvy bylo nutno ze zákona posoudit, zda došlo k přijetí tohoto daru
svědkyní, neboť smlouva nebyla uzavřena písemně. V tomto případě však odvolací
soud přihlédl ke specifické povaze předmětu daru. Dovodil, že i když z hlediska
právního se jedná o věc, ve skutečnosti jde o živé zvíře, které pro zachování
života vyžaduje splnění určitých podmínek, tj. ustájení a poskytování stravy. Svědkyně tuto možnost ve svém bydlišti neměla. Vzhledem k tomuto specifickému
předmětu daru odvolací soud měl za to, že je možno postupovat obdobně jako je
tomu v případě osobního automobilu, kdy např. postačuje předání dokladů, bez
kterých automobil nelze provozovat. Zde do doby, než žalobce požádal
telefonicky a na základě písemností svědkyní nepodepsanou o vystavení dokladů
ke klisně Oli na své jméno, byla vedena jako majitelka koně L. P. Tato na
klisnu Oli pobírala dotaci, když tuto okolnost žalobce nebyl schopen blíže
vysvětlit. Na převzetí daru lze usuzovat i z toho, že L. P. měla volný přístup
ke klisně Oli, a to i v období, kdy tato se nacházela ve stájích v T. V lednu
2001, kdy svědkyně klisnu Oli z těchto stájí odvedla, již žalobce výměnou zámku
jejímu přístupu do stájí zamezil. Pokud by neobstála úvaha o faktickém ovládání
věci obdarovanou, v předchozím období, nejpozději od ledna 2001 svědkyně
fakticky předmět daru – koně Oli – držela a tohoto umístila do stájí u svého
strýce v M. Nejpozději k tomuto dni 21. 1. 2001 by bylo nutno tento akt
darování považovat za završený. Jestliže žalobce, ať již z jakýchkoliv důvodů
svůj postoj změnil tak, že si přál zrušení vlastnictví koně L. P., musel by
postupovat podle ustanovení § 630 obč. zák., domáhat se vrácení daru a v
případě nesouhlasu obdarované věc řešit žalobou na určení vlastnictví. Odvolací
soud uzavřel, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že v
současné době je vlastníkem klisny Oli. I když sám zápis majitele v Ústřední
evidenci nezakládá vznik či změnu vlastnického práva, nelze přehlédnout, že je
významným podpůrným důkazem pro existenci vlastnictví, neboť je činěn na
základě projevu vůle žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání do výroků I. ve věci samé a též
výslovně i do výroků III a IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a nákladů odvolacího řízení. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud založil
své rozhodnutí zejména na novém tvrzení svědkyně L. P. o její oslavě narozenin
a o údajném nepřímém darovacím výroku žalobce. Toto tvrzení svědkyně nesplňuje
podmínky pro uplatnění nových důkazů uvedené v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., jelikož bylo L. P. známo již při řízení před soudem prvního stupně, avšak
tam je neuvedla. Namítl též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že se
jeví jako vyvlastnění majetku bez náhrady. Dovolatel poté podrobně rozvádí
nesrovnalosti v provedeném dokazování týkající se administrativních úkonů
nutných pro evidenci koní ve smyslu zák. 154/2000 Sb., plemenářský zákon, ke
kterým odvolací soud nepřihlédl a kterými se dovolatel snaží především
zpochybnit hodnověrnost svědkyně L. P., svědkyně P. a svědkyně H., jakož i
darování žalobcem klisny Oli L. P. a potažmo následný prodej žalovanému 2). Dále namítal rozpor v tvrzení svědkyně L. P. při jednání soudu prvního stupně
dne 29. června 2006 (viz. protokol o jednání č.l. 151, str. 6 shora), kdy
uvedla, že „žalobce mi nikdy neřekl, že mi Oli daruje“, a dále tamtéž na str. 5
dole uvedla, že „bližší vztah k účastníkům nemám“, zatímco o 4 roky později
před Krajským soudem naopak tvrdila intimní vztah k žalobci. Odvolacímu soudu
vytýkal, že vzal za prokázané nové tvrzení svědkyně o konání údajně oslavy
narozenin její kamarádky I. B. s podivem v kuchyni matky P. v M., na kterou
údajně měl přijít i žalobce a oznámit, že se „jí narodilo krásné hříbátko“. K
tomu uvádí důvody, kvůli kterým žalobce nemohl informovat svědkyni P. o
narození Oli. Při porovnání věrohodnosti žalobce a prvotní zcizitelky koně Oli
L. P. odvolací soud konstatoval, že obě tyto osoby „účelově měnily“ své
výpovědi v předmětné věci v období několika posledních let před zcizením koně v
rámci jiných i navazujících soudních řízení. Ačkoli svědkyně L. P. teprve před
odvolacím soudem přiznala, že její opakovaná tvrzení o intimních vztazích s
žalobcem jsou nepravdivá, tvrdila, že žalobce na ni přepsal automobil Favorit,
ve skutečnosti dvě auta jí žalobce nedaroval, pouze písemnou smlouvou formálně
svěřil k dočasnému užívání vůz Favorit s důvěrou v kamarádský vztah, odvolací
soudu vzal za prokázané zfalšování podpisu svědkyně L. P. žalobcem před
matrikou, ačkoliv nic takového před soudy nebylo prokázáno, ve skutečnosti byla
ověřována listina, nebyl ověřován podpis, jak správně sdělil obecní úřad. Přesto odvolací soud shledal, že žalobce s L. P.
udržoval důvěrné vztahy,
daroval jí dvě auta, zfalšoval podpis, a proto věrohodnost výpovědi svědkyně P. je o něco vyšší než žalobce. K nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím
soudem žalobce zejména namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval
ustanovení § 628 odst. obč. zák. k formě darovací smlouvy, když nevyžadoval
písemnou darovací smlouvu v případě, kdy kůň Oli nebyl odevzdán a převzat při
domnělém darování. Pokud by měla být označena za „darování koně“ popsaná změť
skutečných i zdánlivých právních úkonů účastníků, bylo by takové darování vedle
absolutní neplatnosti pro obcházení zákona dle ustanovení § 39 obč. zák.,
stiženo relativní neplatností pro nedostatek formy podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. K otázce, zda došlo k darování a přijetí daru dovolatel dále uvedl. Volný přístup ke všem koním žalobce měla svědkyně jako každá jiná osoba v
kamarádském vztahu jen v přítomnosti žalobce, a navíc jedenkrát v nepřítomnosti
žalobce. Ostatní její přístup byl bez vědomí žalobce po překonání zábran. Z
benevolence žalobce nelze usuzovat, že už přede dnem odcizení tří koní – dne
21. ledna 2001 – „svědkyně fakticky věc ovládala“ a že odcizením koní toto
ovládání či držbu dovršila jakožto „akt darování“. Všechny koně vždy ovládal
žalobce, neboť byly jím chovány od početí či narození na jeho nemovitostech,
jím zajišťována zdravotní veterinární péče. Soudem užitá analogie legis,
srovnáváním domnělého darování koně formou předání části neplatných či
neexistujících dokladů, s koupí auta předáním dokladů na auto, je u chovatelů
koní v tuzemsku v zásadě vyloučena. Takový případ není znám. Na takto
konstruovaných závěrech odvolací soud postavil své rozhodnutí v neprospěch
žalobce, jako původního vlastníka koně Oli, aniž by z hlediska spravedlnosti
vzal v úvahu „flagrantní podjatost L. P.“, která byla iniciačním prvkem celého
sporu tím, že koně žalobci odvedla z jeho stáje v M., a to proti jasně
projevené vůli žalobce již v den odcizení původně tří koní po překonání vysoké
překážky a uzamčených vrat, z nichž dva koně po obstrukcích žalobci vrátila. Žalobce dále namítal porušení práva žalobce na spravedlivý proces, který
spatřuje v tom, že byl upozorněn sestrou L. P., že matka L. P. pracuje jako
přísedící na Okresním soudu ve Znojmě a sestra L. P. E. P. pracuje na Krajském
soudu v Brně. E. P. varovala před časem žalobce, že pokud se bude soudit s její
sestrou, má možnost žalobci zařídit, že to stejně prohraje. I na základě této
argumentace žalobce navrhl, aby v případě vrácení věci odvolacímu soudu,
rozhodoval o věci jiný senát. Dovolatel dále namítá porušení zásady rovnosti
odvolacím soudem, který dedukcí úmyslu žalobce koně darovat, při flagrantní
účelovosti „svědectví“ L. P., jako zřetelně nejpodjatější osoby v celém sporu,
konstruoval vyšší míru nevěrohodnosti žalobce a nadále upřednostnil výpovědi
svědkyně P. s důsledkem nerovného postavení žalobce v procesu. Žalobce navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádal o uložení povinnosti žalované 1) nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení.
Žalovaná1) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu
přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud se nejdříve zabýval z podnětu dovolatele, zda odvolací řízení
netrpí zmatečností vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.,
zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Dle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na
jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. V tomto smyslu se dovolací soud dotázal soudců, kteří
rozhodovali ve věci v odvolacím řízení k okolnostem tvrzeným dovolatelem
uvedeným shora. Soudci odvolacího senátu se každý shodně dne 20. 3. 2012 (viz
č.l. 439) písemně vyjádřili takto: „Neznám matku L. P., která má být přísedící
Okresního soudu ve Znojmě. Rovněž nezná E. P., která má být pracovnicí
Krajského soudu v Brně. Nahlédnutím do telefonního seznamu jsem nezjistil
(nezjistila), že by tu pracovnice toho jména byla zaměstnána. Ve věci 21 Co
305/2008 jsem s žádným účastníkem, zástupcem, či svědkem nepřišel (nepřišla) do
kontaktu mimo jednací síň a neobrátil (neobrátila) se na mne v této věci ani
žádná třetí osoba“ (resp. člen senátu Mgr. M. K. uvedl: „Mé vyjádření je
obdobné jako shora uvedené vyjádření předsedkyně senátu.“). Za této situace
dovolací soud dovodil, že řízení odvolacího soudu netrpí zmatečností dle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud dále přezkoumal námitku dovolatele, podle které řízení je
postiženo vadou podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že
odvolací soud založil své rozhodnutí zejména na novém tvrzení svědkyně L. P. o
její oslavě narozenin a o údajném nepřímém darovacím výroku žalobce. Toto
tvrzení svědkyně nesplňuje dle dovolatele podmínky pro uplatnění nových důkazů
uvedené v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., jelikož bylo L. P. známo již při
řízení před soudem prvního stupně, avšak tam je neuvedla. Podle ustanovení §
213 o. s. ř.
odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě
kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy
zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). Při zjišťování
skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které
byly účastníky uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a (odst. 5). V ustanovení
§ 213 odst. 5, navazuje právní úprava na ustanovení § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle nichž odvolací soud může přihlížet k novým skutečnostem nebo důkazům
ve věcech, které se projednávají ve sporném řízení, jen když byly uplatněny. V
daném případě je třeba vycházet ze shora citovaného ustanovení § 213 odst. 1 a
2 o. s. ř., kdy odvolací soud na základě opakování důkazu výslechem svědkyně L. P., provedeného soudem prvního stupně, dospěl přípustně k odlišnému skutkovému
zjištění, než soud prvního stupně. Svědkyně L. P. není účastnicí řízení, aby
mohla uplatnit nové skutečnosti či nové důkazy, jak tvrdí nesprávně tvrdí
dovolatel. Dovolací soud se dále zabýval dovolací námitkou, že odvolací soud měl porušit
zásadu rovnosti účastníků tím, že upřednosnil větší míru věrohodnosti svědkyně
L. P., „nejpodstatnější osoby v celém sporu”, na úkor žalobce. Jedná se o
námitku správného hodnocení důkazů. Dovolací soud, jak uvádí podrobněji dále,
dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze v tomto směru nic vytknout neboť
postupoval v tomto smyslu řádně dle ustanovení § 132 o. s. ř. Namítal-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, „neboť se jeví
jako vyvlastnění bez náhrady”, ani v tomto směru dovolací soud neshledal tuto
námitku důvodnou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu splňuje všechny náležitosti
rozsudku, které stanoví ustanovení § 157 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené zmatečnosti
a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo
ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad
uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud shledal, že všechny rozhodné skutečnosti pro meritorní
rozhodnutí zjištěné v provedeném dokazování před soudem prvního stupně, jakož i
v odvolacím řízení vedle dalších zjištění jednotlivě uvedených v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při
rozhodování odvolací soud v úvahu a žádný z nich neopomenul. Ve smyslu
ustanovení § 132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle
zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich
podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.).
Uvedené dovolací námitky žalobce,
jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se
do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132
o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto
způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán. Dovolatel dále nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, že
žalobce daroval svědkyni L. P. klisnu Oli, neboť především zpochybňuje předání
předmětu daru žalobcem svědkyni a její převzetí daru.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustanovení § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně
přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odst. 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité
věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odst.2). Podle
ustanovení § 133 odst. 1 převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se
vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky
dohodnuto jinak. K darování (donatio) dochází smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý
majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar
nebo slib přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranný právní úkon, k jehož
pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Darovací
smlouva vzniká zpravidla reálně, tedy projevem vůle dárce a obdarovaného
spojeným s odevzdáním a přijetím daru (předmětu darování). Projev vůle může být
přitom vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně (per facta concludentia),
jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli
chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi
vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je
určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen
„návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby
byl vázán v případě jeho přijetí. Podle § 43c odst. 1 obč. zák. včasné
prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné
jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Podle § 44 odst. 1 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření
smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí
návrhu. Z uvedeného vyplývá, že k uzavření smlouvy je zapotřebí návrh, coby
jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému
určitému subjektu uzavření smlouvy a dále přijetí tohoto návrhu ze strany jeho
adresáta. Přijetí je jednostranný právní úkon adresovaný navrhovateli, kterým
přijímající osoba projevuje vůli přijmout návrh a tak uzavřít smlouvu. K
přijetí může dojít například prohlášením, anebo jednáním. Zda došlo v
konkrétním případě k přijetí smlouvy jinak, než výslovným prohlášením, záleží
vždy na posouzení jednotlivých okolností daného případu. Přitom právní úkony
vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretované především
podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008, in
www.nsoud.cz). Právní úkon konkludentní je tedy projev vůle učiněný
konkludentními činy, je učiněný jinak než výslovně. Je to takový projev, který
sice nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým
způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o
tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (usnesení
Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 572/01 (in
www.nalus.usoud.cz). Pokud jde o právní doktrínu, např. prof. Luby k otázce
mlčky projeveného právního úkonu mimo jiné uvedl: „Napokon nevýslovný prejav
môže byť prípadne mlčky urobeným prejavom: pri takomto prejave nepoužívajú sa
nijaké vyjadrovacie prostriedky a vôla sa prejavuje mlčaním, pravda, ni
prostým, ale určitým spôsobom kvalifikovaným mlčaním." (Luby, Š.: Výber z diela
a myšlienok, Iura Edition, 1998, str. 160). Luby v této souvislosti (tamtéž na
str. 160 s označením "R 88/1954") odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1954, sp. zn. Cz 514/33, publikovaného ve Sbírce
rozhodnutí československých soudů pod č. 88, ročník 1954), který judikoval:
„Mlčanie možno pokladať za prejav vôle len za toho predpokladu, že možno s
určitosťou usudzovať, že ním bola prejavená vôla určitého obsahu" . K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda došlo k uzavření
předmětné smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom,
zda a kdy podle jejich názoru byl mezi nimi založen příslušný právní vztah;
významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní
postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž
právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Podle doktríny i soudní praxe darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tj. projevem vůle dárce a obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím předmětu
darování. Převzetím věci se míní faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání
věci „z ruky do ruky“ [srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu z 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93 (R 34/93)]. Tím také dochází k převodu
vlastnického práva k předmětu darování. Odevzdání a převzetí věci (tradici) lze
tedy vymezit jako dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele
držbu (případně i vlastnictví) věci. Platné právo způsoby odevzdání či převzetí
věci neupravuje. Tyto způsoby je však třeba odvodit ze skutečnosti, že jde o
odevzdání a převzetí držby věci; kromě vůle směřující k převodu jde o způsob
nabytí stavu označovaného jako corpus possessionis (ovládání věci). V této
souvislosti Nejvyšší soud vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek
subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis –
prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.” V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.
2004,
uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2346, se uvádí:
„Protože převzetí movité věci je spojeno s okamžikem nabytí vlastnictví, musí
představovat stav, kdy získal nabyvatel moc nad věcí, kdy může realizovat
všechny složky obsahu vlastnického práva (zejména věc užívat a volně s ní
disponovat). Proto je třeba převzetím rozumět faktické (fyzické, hmotné)
uchopení, přebrání movité věci „z ruky do ruky“, ... u věcí vyžadujících k
užívání doklady (např. řidičský průkaz k autu) vedle fyzického přebrání i
předání příslušenství.“ Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez
fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí
převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný
stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na
povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování
došlo, na vztahu dárce k obdarovanému apod. [srov. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I.,II, Komentář, 1. vydání,
Praha 2008, str. 695 a násl., 1630 a násl., a dále např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, který je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
(dále již www.nsoud.cz)]. Z toho je zřejmé, že požadavek odevzdání a převzetí věci směřuje především k
tomu, aby obdarovanému byl zajištěn faktický převod věci do jeho přímé
dispoziční sféry, přičemž za odevzdání a převzetí věci nemusí být (za všech
okolností) považováno pouze hmotné odevzdání „z ruky do ruky.“
Z uvedených právních závěrů - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku -
odvolací soud v projednávané věci vycházel, když přihlédl ke specifickým
skutkovým okolnostem případu, na jejichž základě dospěl k právně kvalifikačnímu
závěru, jehož správnost se dovolateli podaným dovoláním nepodařilo
zpochybnit. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku
o věci samé (výrok I.) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný;
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku I. podle ustanovení
§ 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Pokud žalobce dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších
výrocích III. a IV., o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti
takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto,
že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě
přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v
taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech
řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalovaná 1) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení,
které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v
částce 4.500,- Kč [viz. ustanovení § 8, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 960,- Kč)
podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 5.760,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.